Ruská agrese pomohla ke sblížení Polska a Ukrajiny

„Mě by spíš překvapilo, kdyby se Polsko nepostavilo tak jednoznačně na stranu Ukrajiny, řekl Ruczaj. Důvodů je pro to několik: „Polsko má za sebou složité dějiny, ve kterých se neustále dostávalo do střetů s ruským imperialismem. Má dějiny, ve kterých se naučilo si nesmírně cenit svobody a státní nezávislosti. Naše hymna začíná podobnými slovy jako hymna Ukrajiny - jeszcze Polska nie zginęła (ještě Polsko nezhynulo)“ Ukrajinská pak slovy Šče ne vmerla Ukrajiny (Ještě Ukrajina nezemřela).

„Zkušenost, že státnost a nezávislost je něco, co je potřeba hájit, co není navždy dané, je podobná,“ řekl ředitel Polského institutu.

Proto Poláci s Ukrajinci soucítí a chtějí jim pomáhat, ať už na státní úrovni, nebo jako jednotlivci. „Jako vždy zafungoval impuls: Rusové chtějí zase někoho podmanit, tak my se musíme postavit,“ řekl Ruczaj. Ochotu ještě umocnil fakt, že šlo o konvenční útok na jinou zemi, který Evropa nezažila řadu let.

Druhým důvodem velké podpory je podle Ruczaje historická a kulturní blízkost obou zemí: „Navzdory různým problémům a rozporům, které mezi Poláky a Ukrajinci v dějinách byly, tak se navzájem vnímáme jako národy, která si jsou blízké.“ Přirovnal to k vztahům v rodině, které nejsou vždy dobré, ale pořád je to rodina.

Ruczaj zmínil, že roli ve sbližování hraje dlouhá společná historie: „Poláci a Ukrajinci spolu žili déle, než byla Ukrajina pod nadvládou Ruska. Společná existence v rámci jednoho státního celku trvala po mnoho set let, kuturněhistorických vazeb bylo mnoho. Lvov je i součást našeho kulturního dědictví, což posiluje emocionální reakce. Mnohem více vás zasáhne, když se díváte na záběry napadeného města, které je pro polskou historii naprosto klíčové, než kdybyste se díval na město, která vám nic neříká. Ale neobjevuje se tam prvek resentimentu, víme, že Lvov je součástí polské historie a je součástí dnešní Ukrajiny.“

„Třetí důvod je pragmatický a geopolitický, nezávislá Ukrajina je jedním z nejdůležitějších faktorů pro bezpečnost a samostatnost Polska,“ upozornil Ruczaj s tím, je to jeden ze základních kamenů polské bezpečnostní politiky. Proto podle něj není v Polsku ani velký rozdíl ve vnímání humanitární a vojenské pomoci: „Podpora pro vojenskou pomoc Ukrajině je stále i po roce velice vysoká. Viděl jsme nedávný průzkum, kde to bylo stále kolem 70 procent. V případě humanitární pomoci je to 90.“

Podotkl, že taková podpora veřejnosti pro poskytování vojenské pomoci Ukrajině je v Polsku spolu s pobaltskými republikami nejvyšší v EU: „Důvod je jasný, polská zkušenost s ruským imperialismem není zkušenost abstraktní, odsouzení ruského imperialismu není založeno jen na nějakém univerzálním morálním zákonu, ale je to dané prožitou zkušeností. Většina z nás má ještě kolem sebe lidi, kteří si pamatují přímé střetnutí s jednou nebo s druhou totalitou nebo kteří znají vzpomínky rodičů z druhé světové války. Tím pádem historická paměť, co je Rusko a čeho je Rusko schopno udělat jiným národům, je natolik živé, že víme, že to jsou věci, které se nevyřeší mluvením. Jediné v případě opakovaných konfliktů s Ruskem je vojenská síla.“

Polsko zažilo trojí dělení Polska a bylo první zemí, kterou za druhé světové války napadlo nacistické Německo, k němuž se přidal Sovětský svaz.

V Polsku má taky minimální dopad dezinformační scéna navázaná na Rusko, uvedl Ruczaj: „Podpora, aby byly akceptované ruské požadavky, třeba územní požadavky vůči Ukrajině, v podstatě neexistuje, je za okrajem veřejné debaty a není relevantní v rámci veřejného mínění. Objevují se diskuse z realistických pozic, do jaké míry jsme schopni pomáhat, jak tato pomoc oslabuje naši vlastní bezpečnost a jak dlouho lze ukrajinskou obranu podporovat, jaké jsou hraniční body, kdy bychom měli začít uvažovat o mírových jednáních, ale i tyto hlasy jsou velmi minoritní.“ Podle něj se skoro celá polská politická scéna shodla, že o tom, kdy se má začít jednat, rozhodují Ukrajinci.

Ruczaj přiznal, že v historii mezi oběma zeměmi existují sporné body. Zejména otázka banderovců představuje komplikovanou otázku v polsko-ukrajinských vztazích: „Je problematická i proto, že se postava Bandery stala symbolem pro působení radikálního křídla ukrajinského nacionalismu před a za druhé světovou války. Často dochází k záměně samotné osoby Bandery a působení některých frakcí Ukrajinské povstalecké armády (UPA).“

Přiznal, že v obou zemích lidé vnímají odlišně projevy ukrajinského nacionalismu za druhé světové války. „Ty rozpory se nepodařilo zakopat nebo zahladit. Poláci to vnímají velmi ostře perspektivou toho, co se dělo mezi polskou menšinou na dnešní západní Ukrajině a ukrajinskými polovojenskými skupinami. Jedná se především o etnické čistky, naopak pro ukrajinskou stranu je klíčová role UPA jako síly, které bojovala proti sovětizaci. Tato minulost vedla mnohokrát k rozporům. Na druhé straně ta současná situace, poslední rok mimořádně úzkého sepětí Poláků a Ukrajinců způsobuje, že si dokážeme lépe uvědomovat složitost problému a rozdíl perspektivy. Ukrajinská strana si stále více uvědomuje citlivost této otázky ve vztahu k Polsku.“

Ruczaj upozornil, jak hrozné byly etnické čistky, které postihly i volyňské Čechy: „Situace na Volyni, na východní Haliči za druhé světové války byla děsivá, je to něco, co si perspektivou západní Evropy nebo protektorátu vůbec nedovedeme představit.“

Upozornil, že je musíme vnímat v kontextu dění za druhé světové války: „Musíme si pamatovat, že malé války mezi jednotlivý národy by nenastaly nebýt dvou totalitních režimů, které o region bojovaly a které využívaly regionální třenice, aby mohly realizovat vlastní imperiální cíle.“

Ředitel však přiznal i problémy spojené s pohledem na roli polského království: „Obě strany mají máslo za ušima, Poláci často mluvili o společném státu jako o polském, aniž by vysvětlili, že polské nechápou v moderním etnickém smyslu, na druhé straně Ukrajinci, Bělorusové, ale i Litevci v minulosti vnímali společný stát jako projev polské expanze a poroby, jak to říká běloruský diktátor Lukašenko.“ I to je podle něj výsledek oddělení obou zemí: „Ukrajina se nacházela na území SSSR, Polsko si vyprávělo vlastní příběh.“

„Poslední měsíce ukazují jasně, co máme všechno společné, a začíná se to dostávat do vnímání historie. Události posledního roku způsobily, že se mluví o společném dědictví. Na začátku ledna se sešli prezidenti Litvy, Polska a Ukrajiny ve Lvově, kde sepsali deklaraci, kde se píše o dávné rzeczipospolite polsko-litevsko-bělorusko-ukrajinské jako o hradbách proti tyranii z východu. To je přihlášení tomu, že tradice a kultura středovýchodní Evropy byla vždy budována v protikladu k tomu, co představovalo moskevské Rusko.“

Celý podcast si poslechněte v audio přehrávači v úvodu článku.