Reportáž ze západu Ukrajiny. Válka je vidět na každém kroku

(Lvov, od našeho zvláštního zpravodaje)

Sklepní okna mnoha budov jsou zatlučená a před nimi leží pytle s pískem. Jasné svědectví, že sklep slouží jako kryt. Zabedněná okna má i většina kostelů. Vitráže jsou sňaty. Někdy okna kryjí veliké kusy plechu.

„To jsme se naučili v Sýrii,“ říká etnografka Iryna Horbanová, která současně upozorňuje, že není dobré na střechu dávat označení, že jde o cennou budovu. „Z Jugoslávie víme, že se právě do těch trefují,“ dodává. Některé sochy jsou obalené pletivem.

Za nemocnicemi a dalšími budovami kritické infrastruktury jsou vidět připravené energocentrály, které se spustí v případě výpadku dodávek proudu.

U vojenské akademie pozemních sil opravovali nedávno dokončenou novostavbu, která byla zasažena raketou. Kdyby ovšem místní důchodce Serhij neřekl, že byla poškozená, když vysoce přesná střela minula cíl o pár set metrů (ona to při doletu 2500 km skutečně není nějak velká odchylka), tak bych si mohl myslet, že mu bůhvíproč vyměňují skleněnou fasádu.

Ani na cestě do Nového Rozdilu není vidět velký rozdíl oproti dobám před pěti sedmi lety. Jen povrch výpadovky na Čop už není hladký. Přibyly na něm výtluky a s nimi i záplaty, ale důvod je asi podobný jako u nás, vozovku ničí přetížené kamiony.

Ještě než jsme sjeli z výpadovky, byl nad kopci, za nimiž leží Novyj Rozdil, vidět sloup dýmu. Bylo jasné, že tam nikdo nevypaluje starou trávu. Byl černý, jako když hoří pneumatiky nebo transformátorový olej. Ne tak hustý a mastný, jako když hoří nádrž s naftou, byly to spíš takové chuchvalce, ale černé. Na chvíli jsme museli zastavit. Proti nám jeli hasiči s blikajícími světly. Možná důsledek náletu. Jeden vzdušný poplach byl vyhlášen, ještě když jsme byli na cestě.

Ani v Novém Rozdilu nejsou důsledky války nijak patrné. Ani pětadvacetitisícové vzorové město postavené v padesátých letech, které připomíná český Ostrov nebo Havířov, není nijak poničené. Chemický kombinát zpracovávající vytěžený fosfát je dávno zavřený.

Během celého odpoledne a večera však byly opakovaně vyhlašovány vzdušné poplachy, jeden kolem půl sedmé. „To máš na uvítanou,“ řekl Serhij. Jeho žena Vira dodala: „Takhle my tu žijeme.“

Poplach byl odvolán asi za čtyřicet minut. Pak přišly další dva, vždy s výzvou, že se máme běžet schovat, ale na to nikdo nereagoval. „Zpočátku všichni utíkali do krytu, ulice byly prázdné, ale vidíš teď, ani obchod se nezavře, jen do něj nemohou přicházet další,“ podotkl Serhij. Je vidět, jak od nově vybudovaného supermarketu ATB auta odjíždějí, ale nikdo nepřichází. „Pokud by bylo možné za poplachu dál nakupovat, tak by mohl provozovatel dostat pokutu,“ vysvětlil.

Ani Serhij s manželkou a její sedmaosmdesátiletou maminkou Marijí už nikam neutíkají. „Původně jsme vždycky šli do chodby nebo do koupelny dál od okna a do rohu, kde se stýkají zdi, aby byla menší pravděpodobnost, že budeme zavaleni,“ podotkla Serhijova žena Vira. Je na ní vidět rezignace: „Vždyť už to trvá skoro dva a půl roku.“

Po více než půlhodině byl poplach odvolán. Rusové brnkají na nervy, ze savalejského letiště se vždycky zvednou MiGy-31K schopné nosit aerobalistické rakety Kinžal. Když se vrátí na základnu, je poplach odvolán. To se opakuje ještě jednou v deset večer. Doba, po kterou poplach platí, se postupně zkracuje.

Jestli byl požár důsledkem náletu, nebo někdo něco spaloval a oheň se vymkl kontrole, jasné nebylo. Pokud nejde o civilní objekty, tak se o zásazích neinformuje, aby nepřítel nevěděl, co se mu podařilo trefit. A menší požár ve válce nestojí ani za zmínku.

Útok tu zaznamenali jen jednou, během první válečné zimy, kdy se Rusové soustředili na energetickou síť.

„To zasáhli trafostanici se třemi měnírnami. Jednu úplně zničili a nad další se nyní staví sarkofág jako v Černobylu,“ říká Serhij. „Pak nešel dva dny proud. Netekla ani voda,“ doplňuje Vira. „Nefungovaly ani mobilní telefony. Pak přivezli vodu a taky generátory. Lidi u nich stáli ve frontě, aby si nabili mobily,“ dodává Serhij. Voda začala téct po dni, světlo šlo až po dvou dnech, upřesňuje Vira. Hned ale dodává, že je to lepší než v Ivano-Frankivsku, kde mají byt: „Tam loni šla elektřina jen dvě hodiny denně, ale doba nebyla přesně daná, takže občas se nedalo uvařit. A byla zima. Elektřinou se nedá byt vytopit za dvě hodiny.“

Nějakou po vypuknutí dobu proto žili s matkou v Novém Rozdilu. Aby se netísnili v jediném bytě, pronajali si druhý na konci města v poloprázdném domě, kde jsou nyní uprchlíci z Donbasu. „Nevěděli jsme, co bude, a tady to vypadalo bezpečněji než v Ivano-Frankivsku, kde je poblíž letiště a základna, nebo ve Lvově. Bojovalo se už v Kyjevě,“ popisuje vývoj situace Serhij. Nyní se už vrátili do Ivano-Frankivska, ale matku Viry v Novém Rozdilu pravidelně navštěvují.

Že bude válka, je ještě před invazí varoval příbuzný Voloďa, plukovník ze Samary. „Zavolal snad čtrnáct dní před válkou. Řekl nám, ať odjedeme, nakoupíme si potraviny do zásoby a nabereme vodu,“ říká Vika, ale sama se tím neřídila. „Nevěřili jsme, že zaútočí,“ přiznává otevřeně.

Voloďův krok dodnes oceňuje. „Odešel z armády a za vlastní peníze postavil kostel a stal se mnichem. Je to nezávislá církev,“ říká Vira.

I když Novyj Rozdil čelil jen jedinému přímému útoku, válka na něj dopadá neustále. „Tady v domě zemřeli tři lidi, tedy jen v našem křídle,“ říká Vira a pak se opravuje: „Vlastně čtyři. Z toho čtvrtého nic nezbylo.“

Naproti škole vybudovali na druhé straně ulice improvizovaný památník obětí. Uprostřed je kámen s několika jmény lidí, kteří zemřeli v roce 2014 během majdanu. Stali se součástí nebeské sotni (tedy nebeské setniny), jak se říká stovce zabitých při protestech proti Viktoru Janukovyčovi. Za nimi jsou do půlkruhu uspořádány portréty s obyvateli města, kteří padli ve válce po ruské invazi zahájené v únoru 2022. Jsou tam čtyři desítky lidí. Pořád přibývají další. Na jednom ze dvou hřbitovů, za trafostanicí, je vidět čerstvý hrob, nad navršenou žlutavou hlínou jsou položeny uvadající věnce. Náhrobek ještě hotový není.

„Ale to nic není. Na lyčakivském hřbitově jsou stovky hrobů a přibývají tam každý den další,“ řek Serhij. Má na mysli nový Lyčakivský vojenský hřbitov ve Lvově, který vznikl na Martově poli, tedy až za severní zdí hřbitova, kde byl dříve památník sovětským vojákům a hořel tam věčný oheň. Radnice v květnu 2022 rozhodla o jeho odstranění a přemístění ostatků jinam, aby bylo kam ukládat těla padlých. Prostor vyhrazený na jihovýchodním konci hřbitova obětem bojů na Donbase už byl plný.

Na čtvrtině Martova pole v improvizovaných hrobech bez kamenných náhrobků, zato s ukrajinskými vlajkami, zástavami jednotek a banderovskými prapory leží stovky obětí a každý den přibývají. Další část Martova pole je už zoraná, aby bylo kam pohřbívat další oběti války.

V pondělí se tam konaly hned tři pohřby. Podobné je to i v Ivano-Frankivsku, kde je už na tisíc nových hrobů s padlými.

„Nevíme, kdo bude dál bojovat. Oni mají kde brát, jich je 140 milionů, ale u nás všichni, kteří chtěli bojovat, už odešli na frontu a není je kým nahradit. Ti, co nechtějí, bojovat nebudou,“ posteskla si Vira. Někteří ale bojovat nemohou. Zmínila osud příbuzného, který se před válkou pokoušel otevřít pivní restauraci: „Žeňa je teď dobrovolník. Shání drony. Na frontu nemůže. Má nemocné srdce.“

Konec války si přejí všichni, ale vzdát se nikdo nechce. A vzdávat se území také nikdo nehodlá. Iryna Horbanová by dokonce byla ráda, kdyby byli Rusové nejen vyhnáni, ale zatlačeni od hranice. Právě z jedné z vesnic u hranic s Ruskem totiž pochází.