Řekli, že mi prostřílejí kolena. Děti z Mariupolu popsaly hrůzy, které v městě zažily

Tehdy patnáctiletý Maksym v Mariupolu chodil na střední školu a bydlel s o rok starším bratrem na internátu „Že musíme odejít, jsme pochopili po útoku na divadlo. Bydleli jsme naproti na rohu a taky nám to vyrazilo okna a dveře, takže jsme věděli, že tam nemůžeme zůstat,“ uvedl.

„Došli jsme ke kontrolnímu stanovišti. Tam už byli ruští vojáci a řekli nám, abychom se svlékli. Prohlíželi nás, jestli nemáme vytetované nějaké (ukrajinské) symboly,“ pokračoval dnes osmnáctiletý Maksym. Rusové je posadili do autobusu, který je odvezl do Manhuše.

Tam se čtyři spolužáci rozhodli, že se pokusí dostat na území pod kontrolou Ukrajiny. „Byli jsme tam v nemocnici a věděli jsme, že nás odvezou do Doněcku. Lékař v nemocnici nám řekl, že už tam volal. Rozhodli jsme se jít na zastávku. Věděli jsme, že tam přijede autobus, který vozí lidi za peníze do Záporoží. Když jsme čekali na autobus, přišli k nám ruští vojáci se zbraněmi. Řekli nám, že pokud se nevrátíme, prostřílejí nám kolena,“ vzpomínal Maksym.

Nakonec je odvezli do Doněcku do nemocnice, kde bylo přes 25 ukrajinských dětí. Některé odvezli do Ruska s tím, že pojedou na týden do tábora. Jemu a Ivanovi pomohl ředitel jejich školy Anton Bilai, který byl jejich opatrovníkem.

Po pěti měsících se řediteli podařilo vrátit chlapce zpět. „Už je přidělili do ruské rodiny a dali jim ruské dokumenty,“ řekla poradkyně ukrajinského prezidenta Darija Herasymčuková, která stojí za platformou Děti války.

V okupovaném Doněcku skončila i tehdy dvanáctiletá Kyra, která popsala situaci v Mariupolu: „Tři dny od začátku války nesvítilo světlo, netopilo se a začalo docházet jídlo. Jedli jsme všechno, co se nám povedlo najít, konzervy… Jedla jsem co předtím nikdy, ale bylo potřeba něco sníst, tak se jedlo všechno, co se podařilo najít,“ uvedla Kyra s tím, že nejraději má pizzu, a dále mluvit nechtěla.

Její příběh přiblížila poradkyně ukrajinského prezidenta pro práva dětí Darija Herasymčuková. „Kyra byla v Mariupolu se svým tátou, protože její máma zemřela krátce po porodu. Když byl Mariupol obležený, otec sháněl jídlo a další věci, aby přežili. Jeden den se už chystali opustit byt a hledat bezpečnější místo. Táta šel na balkon pro zásoby jídla, když začalo k ostřelování. Zahynul tam. Ani ho nepochovali,“ řekla Herasymčuková.

V tu chvíli, 17. března, začal pro Kyru boj o holý život. „Kyra s dalšími adolescenty hledali v Mariupolu bezpečnější místa v naději, že se pak dostanou na území kontrolované Ukrajinou. Zažili hrozné okamžiky. Při bombardování se snažili schovat v úkrytech. Kyra viděla na ulicích ležet hodně mrtvých těl a celou dobu si říkala, díky bohu, že to nejsem já,“ dodala poradkyně.

Ve sklepích a úkrytech strávila dívka devět dní. Nakonec se vydala s dalšími dětmi v doprovodu několika dospělých do města Manhuš, ale ke kontrolnímu stanovišti se nedostali. „Jedna malá dívka šlápla na rozbušku na cestě a všechno vybuchlo,“ řekla poradkyně. Měli ale štěstí v neštěstí, šel s nimi velký pes, kterého zasáhla hlavní síla výbuchu, takže dívky přežily, i když Kyru zranila střepina.

„Rusové ale uslyšeli výbuch, přijeli na místo a Kyru sebrali,“ uvedla Herasymčuková. Dívku odvezli do nemocnice v Doněcku, kde jí vyndali střepinu. Co se během měsíce stalo v nemocnici, si Kyra nepamatuje. „Šok jí vymazal z paměti, co se stalo,“ řekla Herasymčuková. Po měsíci ale Kyra zjistila, že má ve svých věcech vybitý mobil, kde bylo číslo na dědu, se kterým se Rusové ani nepokoušeli spojit. „Zavolala dědovi, kde se nachází. Díky tomu se stala první dítětem, které se vrátilo,“ řekla poradkyně. Kyra se tak vyhnula tomu, že by skončila v ruském sirotčinci, čeho se upřímně bála.

Zatím se podle Herasymčukové podařilo vrátit na Ukrajinu něco přes 1200 dětí.