Putinovi pěšáci šli na smrt. V zajetí se upínají k Trumpovi

(od spolupracovnice Novinek)

Pokrovsk, město na Donbasu sužované ruskými útoky. Kdysi tu žilo asi 60 000 lidí, nyní je téměř vylidněné. Zřejmě ho ale nejtěžší zkouška teprve čeká. S dvěma důstojníky SBU, ukrajinské civilní kontrarozvědky, už si píšeme několik měsíců, teď se tu konečně setkáváme tváří v tvář. Přesedáme do jejich auta a vydáváme se na cestu.

Máme vypnuté telefony, nesmíme říct, kde se natáčení s právě zajatými ruskými válečnými zajatci bude odehrávat. Teď už je to otázka důvěry. SBU věří nám a my jim. Přijíždíme do vesnice, jakých je na Donbasu dvanáct do tuctu. Obyčejné domky vesničanů jsou ale téměř prázdné, ve vesnici skoro nikdo nezůstal.

Vcházíme do jednoho z nich. V kuchyni sedí na židli muž se svěšenými rameny, choulí se do sebe. Jeden z Rusů, kterému se podařilo přežít boj na nulové linii a měl to štěstí, že byl zajat.

Zatím se smíme jen dívat. Vojáci, kterých je tu plno, připravují výslechovou místnost. Vysvětlují, že ty, které teď přivedou, ještě nestihli vyslechnout. V místnosti s námi bude neustále jeden z důstojníků SBU. Do naší práce však zasahovat nebude.

Ve špinavém a zanedbaném domku není místa nazbyt. Nesmíme samozřejmě natáčet tváře ukrajinských vojáků a důstojníků SBU. Přivádějí nám prvního zajatce. Oblečený do civilních kalhot a svetru, s monoklem na oku. Zajat byl předevčírem. Na první pohled je jasné, že jde o Jakuta z ruského Dálného východu. Známe jeho jméno, ale nesmíme podle Ženevských konvencí odhalit jeho identitu. Žádné tváře, žádná jména, jen příběh.

„Jediné, co od nich chceme slyšet, je, kde jsou umístěny těžké zbraně, soustředěny jednotky a munice. K ničemu jinému nám nejsou dobří,“ říká jeden z těch, kteří vedou výslechy. Detektivní práce, jak z většinou obyčejných pěšáků, kteří se dostávají do zajetí nejčastěji, dostat alespoň něco. Před týdnem měl Igor, můj kontakt z SBU, jiné terno. Ukrajincům se podařilo zajmout velitele ruského tanku. Teď jsou tu ale jen pěšáci.

Tady na Donbasu probíhají první výslechy, a když Ukrajinci nemají podezření, že zajatci spáchali válečné zločiny, odesílají je do pracovních táborů na západě Ukrajiny. Tam pak čekají na případnou výměnu.

Jakut do kamery odříká povinnou první fázi – že si je vědom, že záznam bude použitý pro média a že dává dobrovolný a vědomý souhlas k natáčení. Stejně tak to bude se všemi vězni, s kterými budeme mluvit. Je jen na nich, zda se s námi budou bavit nebo ne, také svého práva odmítnout rozhovor někteří využijí.

Jakut, říkejme mu tak pro snazší orientaci, se popral. V opilosti zmlátil jiného člověka a měl jít sedět za těžké ublížení na zdraví. Dali mu na výběr – jít si sednout do vězení nebo na frontu na Donbas. Vybral si frontu. Žena mu tehdy řekla, že je blázen a že si to má jít odsedět. „Měl jsem ji poslechnout,“ komentuje to dnes. A to má štěstí, že vůbec přežil.

„Poslední moje cesta na linie… byli jsme jako maso,“ vypráví ztěžka. Úsečně, s hlavou sklopenou dolů: „Viděl jsem horu mrtvých těl, která nikdo neodklízí. Byli jsme demoralizovaní, panikařili jsme z toho. Jenže důstojníci nás ženou vpřed. Oni sami se žádných bojů ale neúčastní. Kdybych nešel, nejspíš by mě zmlátili a pak stejně nahnali do útoku.“

Jakut měl jedinou možnost jít vpřed a nechat se zabít, nebo se vzdát. Vybral si to druhé. Z jeho roty prý naživu nezůstal skoro nikdo. Za čtyři měsíce na linii měl jednou volno. Šel do sauny. Většina jeho spolubojovníků nebyli etničtí Rusové, ale příslušníci jiných národností žijících v Rusku.

„Něco takového jako zdravotníci, to jsem neviděl. Měli jsme evakuační skupiny. Ale evakuace z linie, to se nedělo nikdy. Jestli jsi zraněný a dostaneš se pryč sám, dobře. Jestli ne, tak tam zůstaneš. Mrtvé taky z linií nesváželi, leží tam dodnes,“ líčí realitu, kterou až donedávna žil.

„Když jsem procházel remízem na linii, viděl jsem každých patnáct metrů mrtvá těla. Kolem byl strašný puch. Leželi tam ranění, kteří nebyli schopni se odtamtud dostat. Kdo tohle viděl, nikdy nezapomene,“ vypráví monotónním hlasem 47letý muž.

Na výslechové židličce ho střídá Kosťa, s dlouhým prošedivělým vousem. I když mu ještě nebylo čtyřicet, vypadá na šedesát. V rodném Chabarovsku seděl kvůli krádeži. A tam ho navštívili verbíři. „Říkali nám ve vězení: budete kuchařem, řidičem, budete prostě někde sedět, něco dělat, samopal vám nikdo do ruky nedá. Vyděláte si peníze, všechno bude v pořádku. Od začátku nás všechny obelhávali,“ chrlí ze sebe Kosťa. Že se stal obětí ruských lží, zdůrazní v průběhu rozhovoru ještě mnohokrát.

Podepsal souhlas, že po šesti měsících dostane milost, což znamená, že bude právně čistý. „Když žádáš někde o práci a máš záznam, žes byl odsouzen, tak ti jen zamávají, že takového nepotřebují,“ líčí Kosťa. Je plný zlosti, že mu naslibovali spoustu peněz, které nedostal. Z výpovědí dalších zajatců ale vyplývá, že alespoň část peněz skutečně dostávali. Museli si za ně dokupovat chybějící vybavení. Ostatně tak to funguje i na ukrajinské straně.

„Když jsme poprvé šli plnit úkol, byla už tma. Poprvé jsme zažili, co to jsou kazety (kazetová munice – pozn. aut.). Plno mladých kluků zemřelo, byli tady poprvé. Několik chlapů pomáhalo to tam posbírat. V tu chvíli všichni pochopili, že je to všechno lež. Vím o důstojnících, kteří jednoduše utekli, na Ukrajině si našli ženu a žijí tam, a dokonce i tam dostanou práci,“ sděluje své zážitky a zkušenosti vyhublý muž.

Na ruské důstojníky má Kosťa vůbec pifku. Obšírně vypráví, jak se vyhýbají boji a provokují a okrádají pěšáky. „Chceš chlastat? řeknou ti klidně důstojníci. Pak ti sami nalívají. A pít se nesmí. Tak ten chudák pije, a oni ho pak zmlátí. Seberou mu, co má u sebe, hotovost, karty, a ještě mu řeknou – a teď zaplať pokutu – tři sta tisíc nebo půl milionu rublů,“ rozčiluje se Kosťa.

Dodává, že Putin moc dobře ví, proč neudělá všeobecnou mobilizaci. „To by byla v Rusku hned občanská válka,“ zakončuje svou květnatou řeč Kosťa. Ptám se ho na jeho nejhorší okamžik, který si z války odnáší. „Nejhorší chvíle… zleva zprava leží hory mrtvol mladých kluků. A ty dojdeš do určeného místa a tam jich leží ještě víc…“

Třetí zajatec je trochu jiný typ. Mladý muž, pětatřicet let, se sympatickou tváří a hnědýma očima, říkejme mu Saša. Podle svých slov byl zmobilizován při první částečné mobilizaci na podzim roku 2022. V boji strávil na Ukrajině osm měsíců, zbytek pobýval v Rusku a léčil se ze zranění. I z jeho projevu je cítit, že nelže, když říká, že má vyšší vzdělání, bakalářského typu. Na Marjince působil v pozici vojín střelec. Popisuje pochmurnou náladu na Marjince, kterou Rusové dobyli v prosinci 2023 a kompletně ji srovnali se zemí. Pak se zeptám na děti a na chvíli se mu oči zamží. Má dceru, kterou viděl tenhle rok jen krátce dvakrát. Na vině není jen válka, ale i zničený vztah s její matkou.

„Poslední úkol, poslední útok byl nejhorší. Zavezli nás na pozici, odkud jsme měli útočit. Tam nás nechali. Náš úkol byl vykopat zákopy a držet pozice. Chápali jsme, že jsme obklíčeni Ukrajinci, nevěděli jsme, co dělat. To bylo nesmyslné. Taky se to brzy projevilo. Pomalu přibývali zranění, pomalu rozstříleli zákop, měli jsme mrtvé. Situace byla bezvýchodná. Chápeš, že tě tam nechali, a jestli se pokusíš jít zpátky, tak tě tvoji vlastní potrestají,“ popisuje okolnosti svého zajetí.

Má teď jediné přání, dostat se do skupiny určené k výměně. Aby se mohl vrátit do vlasti a začít žít život obyčejného civilisty. „Nakonec budou muset být nějaké rozhovory. Nejprve se začne malými kroky, která zavážou k většímu dialogu. Na základě toho se přeruší boje a k něčemu se nějak dostanou. V tomto konfliktu nemůže Rusko vyhrát. Na straně Ukrajiny je skoro celý civilizovaný svět. Jak by mohlo být možné vyhrát?“ ptá se Saša. Zároveň upozorňuje, že Putinova pozice je v Rusku velmi silná.

Na západě Ukrajiny mám domluvenou návštěvu pracovního tábora. Takových, do jakého právě vcházím, je na západě Ukrajiny několik, každý pro několik set zajatců. Přesná čísla nejsou k dispozici. O lokalitě nesmím říct nic podrobnějšího.

„Tento tábor existuje od roku 2022. Takové tábory máme tři, jak přibývají ruští zajatci, budou přibývat také tábory,“ vysvětluje náš průvodce Vitalij Matvijenko, představitel projektu „Chci žít“, státního projektu Koordinačního velitelství pro zacházení s válečnými zajatci.

„My ruské zajatce zadržujeme v kardinálně jiných podmínkách než oni naše obránce. Tady je všechno tak, jak má být podle Ženevských konvencí. Jsme připraveni vyměnit všechny, čím dříve, tím lépe,“ pokračuje Matvijenko.

Přicházíme do prvních místností, kde probíhá příjem nových zajatců. Odevzdávají oděv a osobní věci, které jsou pečlivě uschovány. Standardní proces jako v každé normální evropské věznici. Vězni mají k dispozici dokonce i malý kostelík. Na prostorném dvoře se procházejí desítky vězňů v modrých mundůrech, některým chybějí končetiny.

Dostávám prostor kohokoliv se na cokoliv zeptat. Můžou odmítnout a také to dělají. Přece jen se však dávám do řeči s bezzubým 44letým Sergejem z Moskvy. „Jsem tu skoro půl roku. Při útočné akci u Avdijivky jsem byl těžce zraněn a dostal se do zajetí. Rodina ví, že tu jsem. Pravidelně si voláme. Proč jsem se rozhodl bojovat? Ani sám sobě na to nedokážu odpovědět. Tady na Ukrajině se nás už nikdo na nic neptal. Dostali jsme rozkaz a šli jsme,“ rozpovídá se nakonec.

Čtyřicetiletý Ilja byl zajat na charkovské frontě. Do armády se přidal kvůli svému bratrovi, chtěl mu být nablízku a pomáhat mu. „Bratr byl ve vězení a tam ho donutili podepsat. Dokonce podepsal papír, že se zříká možnosti setkávat se v příbuznými. To nemohl podepsat dobrovolně. Šel jsem za ním, chtěl jsem se dostat do stejné jednotky, ale nepovedlo se to,“ líčí Ilja. Co se stalo s jeho bratrem, neví. „Asi je mrtvý,“ odtuší.

Většina z vězňů, s kterými jsem mluvila, věří, že budou vyměněni a dostanou se nakonec domů. Ne tak Ilja. Nemyslí si, že to bude dobré a že se odsud dostane živý.

„Tak to bývá, lidé v takovýchto táborech umírají. Můžu onemocnět, například.“

„Vy tu nemáte lékařskou péči?“ ptám se, protože jsem právě absolvovala prohlídku lékařského centra vybaveného zubařskou ordinací i rentgenem.

„Doktory máme, ale…“ významně se odmlčí Ilja.

V péči jednoho z lékařů za chvíli nacházím mladého asi pětadvacetiletého muže. Jeho vypracované tělo je pokryto nejrůznějšími tetováními se severskými motivy. Kyril je z Vladivostoku. „V zajetí jsem už deset měsíců, stalo se to na Marjince. U nás bylo všechno v pořádku, svoji práci odvádělo dělostřelectvo, i tanky, když jsme šli do útoku. Naposledy se prostě něco podělalo… trochu… obklíčili nás. Rozstříleli nás.“

Kyril se dal do války dobrovolně a rád. „Bylo to moje přání, jít bojovat. Chtěl jsem si vyzkoušet, co to znamená bojovat na vlastní kůži,“ shrnuje svoje motivy. Je svobodný, ženu nemá, rodičům nic neřekl. Nelituje svého rozhodnutí. Chce jít opět bojovat. „Ale ne tady na Ukrajině. Jsou jiné země – třeba Libye nebo Sýrie…“ Ptám se, jak vnímá Ukrajince a jejich boj. „Nikdy jsem si o nich nic špatného nemyslel. Aby bylo jasno, oni se brání, to my jsme sem přišli se zbraní v ruce. Nikoho neodsuzuju. Oni dělají to, co považují za správné, my taky,“ jen mi pokývne na rozloučenou. Snad ho už v žádné další válce nepotkám.

Režim v táboře je přísný, ale přiměřený okolnostem. Vězni si sami vaří, mají k dispozici společenskou místnost, mohou se dívat na televizi, volat domů, modlit se. Většinu času ale pracují. Ať už v pekárně, kuchyni, nebo v dílnách, kde vyrábějí umělé vánoční stromečky nebo venkovní nábytek.

V jedné z ložnic nacházím na stolku knihu – Příběhy krásné a nezkrotné markýzy Angeliky.

Ivan, který tu zrovna pracuje, na Ukrajinu také přijel dobrovolně. Přijel pomoci Doněcké lidové republice. „To nejsou žádná Ruskem okupovaná území. Oni souhlasili s připojením, už byly podepsané dokumenty, už v roce 2002 nebo 2001. Bylo jasné, že se Doněck a Luhansk chtějí připojit k Ruské federaci,“ vysvětluje.

Dostávám od jednoho z dozorců zprávu, že se mnou chce jeden z vězňů hovořit a učinit výpověď. Přivádějí mi ho do knihovny. Nejprve se emotivně obrací k Vladimiru Vladimirovičovi Putinovi. Je už rok v zajetí a žádá, aby byl vyměněn. Je ruský vlastenec, což by měl Putin zohlednit. Začátek války v roce 2014 ho zastihl ve věznici, ale on se dobrovolně přihlásil pomoci nově se formující Doněcké republice.

„Už tehdy jsem se rozhodl vzít zbraň a jít bránit, ne útočit, ale bránit město Doněck. Protože to je mé rodné město. Za jiných okolností, kdyby Ukrajinu napadl nějaký cizí stát, bych byl ukrajinským patriotem,“ vypráví asi 40letý obdivovatel ruského prezidenta, který podle něj učinil z Ruska opět velmoc, kterou musí brát Západ vážně. V Rusku sice není demokracie, ale nevadí to.

„Víte, jak řekl Vladimir Vladimirovič – co je dobré, to se musí vybojovat pěstmi. Vláda Vladimira Vladimiroviče nám přinesla rozkvět. Lidé v Rusku mají všechno. Patnáctiletí občané Ruské federace dnes v ruce mají iPhony, jim se v Rusku špatně nežije. Doufám, že to skončí, jakmile přijde Trump. Ani jedna strana dobrovolně neustoupí,“ vkládá obdivovatel Putina své naděje do zvoleného prezidenta USA.