Co pohání Putina v jeho mocenských choutkách?

Oba se shodli, že v případě Putina je lépe mluvit o ideologii než o filozofii. „Byl školen jako agent a nemůžeme předpokládat, že má nějaké filozofické zázemí, hlubší ideologické školení, byť musel absolvovat kurzy marxismu leninismu,“ řekl Jabůrek. Přesto jsou podle něj filozofové, kteří na něj působili: „Putin v několika rozhovorech s novináři zmiňoval Ivana Iljina (1883–1954) a Nikolaje Berďajeva (1874–1948). O Iljinovi si můžeme myslet, že je to jakýsi oficiální filozof, pokud můžeme v rámci putinismu uvažovat o oficiální filozofii nebo ideologii.“

„Ano, čtu Iljina, měl říci novinářům. Putin údajně rozdává jeho knihy jako povinnou četbu svým lidem,“ zmínil Jabůrek a dodal, že z mrtvého filozofa můžeme učinit klasika, protože nemůže změnit názory.

Jabůrek také ruského filozofa přiblížil: „Ivan Iljin byl typický ruský intelektuál své doby stříbrného věku (v prvních dvou dekádách 20. století), rozmachu kultury, který se projevuje i ve filozofii. Většina myslitelů té doby má společnou vazbu na evropské západní prostředí, to je i případ Iljina, který se zabýval především Hegelovou politickou filozofií.“

Po říjnové revoluci však byl v roce 1922 vyhoštěn: „V emigraci se stal filozofem bělogvardějské emigrace, která si přála návrat monarchie. Iljin se začal věnovat tématům, jak by mělo vypadat Rusko po konci bolševické revoluce, což zajímá právě Putina. Iljin nastiňuje program pro obnovení Ruska. Jeho představy jsou značně konzervativní, pravicové, představuje si Rusko vedené jediným vůdcem, tady je jasná paralela, Rusko, které nebude napodobovat západní liberální demokracie, ale utvoří vlastní režim, který bude respektovat ruské tradice, bude jiné a lepší než jakékoli uspořádání, které by mohlo vzniknout v západní Evropě,“ dodal Jabůrek.

Vlivů je však více. „Zmínka Berďajeva je zajímavá, protože z Berďajeva nemůžeme v současné ideologii putinismu mnoho nalézt,“ dodal Jabůrek a uvedl, že je tu naopak člověk, jehož jméno Putin neuvádí, ale z něhož čerpá.

„Další zajímavou zmínkou, kterou opakovaně Putin učinil, je zmínka o pasionaritě. To je pojem, který zavedl do svého filozofického nebo historiozofického myšlení Lev Gumiljov,“ řekl Jabůrek a dodal, že „to je nesmírně zajímavý autor, jehož knihy v sedmdesátých letech vycházely i v Československu a který se v Putinově myšlení odráží mnohem více než jakýkoli starší filozof.“

Jabůrek vysvětlil i pojem, s nímž Gumiljov (1912–1992), jenž podle něj stojí na hraně seriózní vědy a blíží se spíš pseudovědě, operoval: „Pasionaritou, kterou můžete přeložit jako vášnivost, Gumiljov označuje princip etnogeneze vytváření národa a národního uvědomění. Pasionarita je vášnivost ve smyslu oddanosti nacionální myšlence až na hranici sebeobětování. Tady je vidět skutečný zdroj Putinovy ideologie, kterým je nacionalismus, specificky uchopovaný nacionalismus přes další koncepty, které souvisí s Iljinem nebo Gumiljovem.“

Filozof ještě k této sporné teorii dodal: „Národy ve fázi vývoje dosahují vysokých hodnot pasionarity. To jsou národy mladé. A Putin zdůrazňuje, že Rusko patří k mladým národům ve fázi vývoje na rozdíl od západních národů, které jsou ve fázi úpadku.“

Nakolik byl Putin ovlivněn marxismem, se oba neshodli. Jabůrek uvedl: „Marxismus byl v Sovětském svazu podobně jako v Československu úplně vyprázdněnou ideologií. Minimum lidí, a to se týkalo i špiček, věřilo v marxistické ideje. Šlo jen o udržení statu quo. Marxismus neexistoval dávno před rozpadem SSSR, Gorbačovem a perestrojkou. Tím méně se marxistické ideje dostávají do putinovského diskurzu.“

„Ideologicky z marxismu najdeme u Putina velmi málo,“ podotkl Jabůrek: „Pokud se Putin vztahuje k sovětské minulosti Ruska, tak prostřednictvím velmocenského charakteru Sovětského svazu. On rehabilitoval stalinskou éru, ne jako varianty marxismu, ale kvůli tomu, že Stalin udělal ze Sovětského svazu velmoc. Putinovi se na Sovětském svazu líbí velmocenský charakter, nikoli ideologie.“

Švamberk ale zmínil, jak často a jak moc Putin na tiskových konferencích hovořil o nutnosti zajistit bydlení, školky nebo zdravotní péči i v odlehlých oblastech, tedy o tématech, která byla brána jako klíčová v době reálného socialismu. Podle Jabůrka je to však jen populismus, který Putin využívá: „Sovětský svaz dokázal zajistit určitý životní standard velké skupině obyvatel Sovětského svazu nebo vytvořit iluzi, že jej je schopný zajistit. Je celkem pochopitelné, že na to Putin bude navazovat a odkazovat.“

Podcast se věnuje i mnohokrát zmiňovanému Alexadru Duginovi, (*1962) který za klíčové považuje vytvořit čtvrtou politickou teorii protikladnou liberalismu, komunismu i fašismu. Oba diskutéři se shodli, že Putin Dugina využívá spíše machiavelisticky. „Reálný vliv myšlenek je pravděpodobně docela malý a je spíš využíván propagandisticky. Putin občas chce vytvořit zdání přítomnosti nějaké ideologii po vakuu, které vzniklo tím, že vyšuměl marxismus leninismus,“ dodal Jabůrek. Přiblížil i filozofii Dugina, který vychází především z fenomenologa Martina Heideggera, jenž byl členem NSDAP: „Heidegger je pro Dugina nejdůležitější západní filozof, který je tím, na čem bude postavena ta čtvrtá teorie.“

Jabůrek zmínil, že Putin „nemůže využít Dugina veřejně“.

„Kdokoli může poukázat na jeho vazby k nacionálně bolševické straně, na jeho okultní minulost, vychází z okultismu, z okultní interpretace nacismu,“ dodal.

Jabůrek připomněl, že v Rusku se stále řeší otázka vztahu k Západu, což začíná u známého Filozofického listu Pjotra Čaadajeva (1794–1856), jenž byl otištěn v roce 1836 a otřásl Ruskem: “ Čaadajev, současník Puškina, bývá označován za zakladatele ruského filozofického myšlení. List je úvaha, co je Rusko, jaký je jeho charakter a vztah k západní Evropě. Nakolik Rusko představuje zemi nebo kulturu, která je jenom zpožděnou, zbrzděnou podobou západní kultury a západní kulturu by mělo dohnat a přijmout, a nakolik je Rusko kulturně svébytné. Toto téma se nese filozofií dodnes až k Putinovi. Po Čadajevovi se vytvořily dva antagonistické směry: zapadnici a slavjanofilové. Slavjanofilové dokládali, že Rusko je svébytné, přichází se svébytnou ruskou ideou, která může obohatit západní svět, mluví se i o ruské misi. Je to v jádru nebezpečná myšlenka, že ruská specifičnost by měla být něčím, co by mělo být vyzdviženo a západní hodnoty překoná. Je to něco, co se ozývá i u Alexandra Dugina.“

Jabůrek ale podotkl, že zastánci svébytnosti se neobejdou bez západní kultury: „Vždy když uvažují o samostatnosti a specifičnosti ruské ideologie, tak potřebují jako dialektický protipól Západ, vždycky se budou vymezovat proti Západu.“

„V mnoha ohledech se Rusko vrací do 19. století. Když jsem mluvil o kořenech ideologie, tak jsme hluboko v 19. století. I politicky se vrací do 19. století do éry kolonialismu,“ uzavřel filozof.

Nepředpokládá, že by došlo k rychlé myšlenkové proměně Ruska: „K rychlé proměně nedojde, ideové vazby sahají hluboko do 19. století, ale i hlouběji až k ideologii třetího Říma, a je to něco, co má silnou setrvačnost, něco, co přečkalo Sovětský svaz. Nacionalistické myšlenky a euroasijskými variantami jsou něco, co je hodně silně zakotveno v ruské inteligenci, ale na druhou stranu se týká velice malého procenta lidí. Je klidně možné, že se tento ideový proud zanoří a skryje a bude překryt něčím jiným. My bychom si rádi mysleli, že to bude západní liberalismus.“

Jak podotkl Švamberk, ani velký kritik Kremlu Alexej Navalnyj není obdivovatelem Západu. „I na Západě je spousta odpůrců Západu, kteří používají podobné myšlenkové postupy jako Dugin,“ upozornil Jabůrek.