Putin překreslil svět – ale jinak, než chtěl, uvedla BBC

Little vzpomíná, jak v listopadu 1989 stál na sněhem pocukrovaném Václavském náměstí v Praze a sledoval, jak se rodí nový svět. Národy komunistické východní Evropy povstaly v odporu proti svým diktaturám. Berlínská zeď byla stržena a rozdělená Evropa se znovu sjednotila.

Disidentský dramatik Václav Havel v Praze promluvil k davu čítajícímu 400 tisíc lidí z balkonu ve druhém patře. Byl to vzrušující okamžik, ve svém tempu závratný. Toho večera se komunistický režim zhroutil a během několika týdnů byl Havel prezidentem nového demokratického státu. „Už tehdy jsem cítil, že sleduji, jak se svět mění – že to byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy víte, že se vám před očima přetváří svět,“ píše autor.

Ke kolika takovým okamžikům došlo v dějinách Evropy od Velké francouzské revoluce? Tehdy jsem odhadoval, že asi k pěti. Toto, rok 1989, byl šestý.

Tento svět, zrozený v těch dramatických lidových revolucích, ale skončil, když Putin nařídil ruským silám vstoupit na Ukrajinu. Německý kancléř Olaf Scholz to označil za zeitenwende (zlomový bod), zatímco britská ministryně zahraničí Liz Trussová hovořila o „změně paradigmatu“. Období nevšímavosti podle ní skončilo.

Jeden z nejzkušenějších válečných zpravodajů BBC Quentin Sommerville nedávno procházel troskami v Charkově. „Pokud vám tyto taktiky nejsou povědomé, tak jste nedávali pozor,“ řekl o ruském bombardování. Sommervilleovi povědomé jsou, strávil dost času pod ruskou raketovou palbou v Sýrii, aby je sledoval velmi pečlivě.

Jak velkou pozornost ale povaze Putinova režimu věnovaly vlády demokratického světa? Důkazy se hromadily roky. Uplynuly dvě dekády od doby, kdy vyslal do Gruzie vojáky s tvrzením, že podporuje odtržené regiony. Později poslal do britských měst špiony s nervově paralytickými látkami, aby zavraždili ruské exulanty. V roce 2014 napadl východní Ukrajinu a anektoval Krym.

Přes to všechno se Německo a velká část EU uzamykaly do nezdravé závislosti na ruském plynu. Stavbu plynovodu Nord Stream 2 schválily rok po anexi Krymu, aby posílily dodávky.

Nevšímavostí, na kterou odkazuje Trussová, je vinna i její země. Londýn byl bezpečným přístavem pro ruské peníze od doby, co byl premiérem John Major. Ruští oligarchové si tam uložili miliardy, prali špinavé peníze, kupovali si v britské metropoli superluxusní soukromé domy, stýkali se s politiky a přispívali jim do fondů na kampaně. Nikdo se moc neptal na to, kde se vzalo jejich obrovské, náhle nabyté jmění.

Takže ne. Západní demokracie „nevěnovaly pozornost“ povaze hrozby, která vyrůstala na jejich východní hranici.

Zdá se, že samolibý byl i Putin. Zaprvé věřil, že se Západ nachází v chronickém úpadku a je oslaben vnitřním rozdělením a ideologickým odporem. Důkazem podle něj bylo zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA a také brexit. Vzestup pravicových autoritářských vlád v Polsku a Maďarsku byl dalším důkazem rozpadu liberálních hodnot a institucí, zatímco odchod amerických vojsk z Afghánistánu dokazoval, že slábnoucí velmoc opouští světovou scénu.

Za druhé Putin špatně vyhodnotil, co se dělo na jeho hranicích. Odmítal uvěřit tomu, že série demokratických povstání v bývalých sovětských republikách – v Gruzii (2003), na Ukrajině (2004–2005) a v Kyrgyzstánu (2005) – by mohla být autentickým vyjádřením vůle lidu. Protože každé z nich mělo za cíl odstranit zkorumpované a nepopulární promoskevské vlády, z pohledu Kremlu bylo samozřejmé, že šlo o práci zahraničních zpravodajských služeb, zejména amerických a britských. Vnímal to jako pochod západního imperialismu na území, které právem a historicky náleželo Rusku.

A zatřetí – Putin neznal vlastní ozbrojené složky. Teď je jasné, že očekával, že jeho „speciální vojenská operace“ bude dokončena za několika dní. Mnoho západních bezpečnostních expertů ruská vojenská neschopnost udivila.