Putin je cynik, nezapomínejme, že ho vycvičila KGB

Rusko sice stále kontroluje velkou část ukrajinského území, ale z části už bylo vytlačeno, takže se cíle nenaplnily. Jak snadné je pro Rusko přijmout porážku, protože obvykle po nich přišly velké otřesy?

Na to existují rozdílně pohledy, jedni, jako Vladimir Putin, dávají najevo, že jakákoli porážka Ruska povede ke katastrofě, k naprostému zlu. Je tu ale opačné hledisko, přijímané částí ruských liberálů, že porážka nabízí možnost něco změnit, což se stalo dvakrát.

Kdy?

Po krymské válce a pařížském kongresu v roce 1856 Rusko zrušilo nevolnictví, to byla největší změna v Rusku z hlediska svobody. Provedlo reformu soudnictví a dalo svobodu tisku, což byl zlomový moment pro vznik velké ruské kultury, Tolstoj, Dostojevskij a Čechov dostali možnost mít posluchače. To bylo možné jenom díky porážce (v Krymské válce), kdy nemohl dál pokračovat plně autoritářský režim Mikuláše I.

Druhým případem je prohra v rusko-japonské válce, která vedla k revolučním letům 1905 až 1907, a pak mezi lety 1907 až 1914 bylo Rusko nejrychleji se rozvíjejí ekonomikou, což bylo provázeno boomem kultury za takzvaného stříbrného věku, když tu byly i v Rusku vůbec nejlepší noviny. A i když tu byly odporné věci, Rusko mělo parlament, bylo to poprvé, kdy se za sebou konaly čtvery volby.

Ale doba po rozpadu SSSR patřila v Rusku k těžkým obdobím a vedla k nástupu Putina.

Kdokoli, kdo navštívil Rusko v devadesátých letech, viděl deprivaci, zejména starých lidí, kteří žili v nuzných podmínkách a vzpomínali na sovětské časy. Ale to, že Putin kapitalizoval sociální deprivaci společnosti, neznamená, že staví jen na ní. Putin přeměnil nostalgii po brežněvovské stabilitě v to, že potřebujeme nejen pravidelné vyplácení penzí a obnovení běžného života, ale je nutné taky získat zpět impérium. Putin neřekl, že dobrému životu vděčíme za vysoké ceny ropy a plynu, které rostly v prvním desetiletí nového tisíciletí, on řekl, že je důležité, že Rusko obnovilo svou imperiální pozici. Během prvních čtyř let Putinovy vlády se život většiny Rusů zlepšil, ale v tu chvíli Putin řekl, že nejde o zlepšení života lidí, ale o obnovení globální pozice a regionální kontroly nad postsovětskou oblastí. A odlišná ideologie znovuobnovená Putinem a jeho velmi efektivní kontrola nad médii vedla k tomu, že většina ruské veřejnosti přijala neoimperiální Putinovu agendu.

Je Putinova zahraniční politika pokračováním ruské imperiální politiky?

Ano, a hodně. Putin v mnoha zveřejněných textech, ale i v jednáních, což je důležitější, se identifikuje s touto imperiální historií. Pro Putina je historie klíčová, nejen důležitá, ale esenciální. On sám popisuje současné Rusko v imperiální tradici.

Jak ale lze obhájit útok Ukrajinu, kde je počátek Rusi?

Pro Vladimira Putina to není problém. Nepodceňujte jeho schopnosti. Putin zmiňuje společné kořeny odvozované od Vladimira, který stál u křesťanské identity Kyjevské Rusi. Proto chtěl mít v Moskvě jeho sochu, aby ukázal, že Moskva je nyní centrem starých tradic Rusi. S idejí, že Rusko nese tradice Kyjevské Rusi, převzalo je od Ukrajiny, které je už nemá, chce ovládnout Putin celou Ukrajinu a Bělorusko jako součást toho společného dědictví.

Putin se však nevyhraňuje jen proti Kyjevu, útočí i na Západ.

Do své ideologie zahrnul i ideu Moskvy jako třetího Říma z počátku šestnáctého století, která vedla ke vzniku fundamentálního konfliktu mezi Moskvou a Západem. Západ je zlo, jenom Moskva reprezentuje pravé křesťanství, a celý zbytek světa je ovládán zlem. Zbytek světa by tudíž měl být osvobozen, což je důležitý koncept - Rusko nikdy nedobývá, ono jen osvobozuje. Každý přece chce být osvobozen od zla. Jeho centrem je nyní Amerika, v 16. století to byl latinský svět, Řím, papežství.

Pak jsou tu vzpomínky na konfrontaci se Západem. Putin zavedl v Rusku nový svátek, Den národní jednoty, který oslavuje vyhnání Poláků z Kremlu z roku 1612. Pro něj není až tak důležité, že to byli Poláci, o dvě stě let později v roce 1812 za Napoleona to byli Francouzi. Západ chce podle této ideologie pořád okupovat srdce Ruska Moskvu, vzít nám toto naše srdce. Proto musíme vzpomínat na konflikty se Západem. Poučením je, že nás Západ vždycky nenáviděl. Všechno ostatní jde stranou.

Velkou říjnovou revoluci však příliš nepřipomíná.

Putin dal v článku pro National Interest k 75. výročí konce druhé světové války najevo, že Rusko je pokračovatelem Sovětského svazu, který porazil nacismus a antisemitismus. Antisemité jsou všude, jen v Rusku ne. Historici soustředění kolem časopisu Russia In Global Affaires doporučili prezentovat Rusko jako obránce bezpečného místa pro progresivisty před antisemity. A to souvisí s Ukrajinou jako s hnízdem antisemitských fašistů, i když ne jen s ní, i pobaltské země jsou bývalé nacistické, stejně jako Polsko a další středoevropské země jsou antisemitské.

Nová komunistická ideologie měla z Putinovy perspektivy jeden dobrý prvek - bolševické Rusko v roce 1917 opět izolovala a postavila ho proti zbytku světa. Stejně jako v ideologii Moskvy jako třetího Říma žije zbytek světa v omylu a potřebuje být osvobozen. Tato ideologie se rozvinula velmi zajímavým směrem za Stalina, kdy v některých jeho projevech zaznívalo, že bolševické Rusko by mělo vést veškeré lidstvo proti kapitalismu, který má centrum na západě. Francie, Anglie a Amerika využívají lidi z Asie a Afriky, kteří by se měli shromáždit kolem Ruska a napadnout tvrz kapitalismu v Evropě a Americe. Nebyla to jen marxistická myšlenka, ale geopolitická idea, že Rusko vede svět, utlačované národy proti Západu, který je jediným utlačovatelem. Tato myšlenka je důležitá i dnes, protože Putin se obrací nejen na extrémní pravici, aby ji využil, ale velmi efektivně využívá i extrémní levici v její nenávisti k Americe a k americkému imperialismu. Všichni, kteří nenávidí Ameriku, by se měli shromáždit okolo Putina, což je jeho trik zaměřený na levici, stejně jako to, že se svou starší ideou, že jen Rusko skutečně reprezentuje křesťanství a morální hodnoty, se obrací na ultrapravici.

Ale on je jen zneužívá.

S tím naprosto souhlasím, je to naprosto cynické. Při manipulaci s těmito myšlenkami bychom neměli zapomínat, že Putina vycvičila tajná služba KGB, a to byla velmi specifická „univerzita“, protože učí, jak manipulovat a zmást nepřátele, jak využívat nepřítele, a pokud ho nemůžete oblbnout nebo zmanipulovat, tak jak ho zabít, eliminovat. To je pro KGB základ.

Když se bavíme o cynismu, Rusko rádo říká, že kdo je pod jeho ochranou, ten je v bezpečí. V případě Arménie však Rusko nedorazilo ochránit Náhorní Karabach.

Lidé, kteří mají vysoko směřující myšlenky se také střetávají s geopolitickou realitou. To máte jako u Petra Velikého, který je z ideové stránky nahlížen jako zrádce, protože kolaboroval se Západem, ale z geopolitického pohledu je vnímán jako moudrý státník, protože pomocí dočasné otevřenosti Západu a přílivu západní technologie a zařízení posílil Rusko. Petr řekl: „Na několik desetiletí potřebujeme Evropu a potom se k ní obrátíme zády.“

A stejné je to nyní, když se musí Putin vyrovnat s realitou, která mu říká, že musí občas kolaborovat s Tureckem. Když chce Putin vyřešit otázku Ukrajiny, nemůže to dělat za plné konfrontace s Tureckem. Arménie bojující proti turkickému Ázerbájdžánu je menší problém, který může počkat. Nyní si nemůžeme zcela znepřátelit Erdogana, protože musíme spolknout Ukrajinu. Proto proti nám nesmí být Erdodgan na sto procent. Je to chladná geopolitická hra hraná oběma stranami.

Jaký je vztah Ruska a Turecka?

Turecko je pro Rusko z podstaty nepřítel, takže nevěřím v žádnou dlouhodobou spolupráci mezi Tureckem a Ruskem, protože jejich geopolitické zájmy se střetávají ve středoasijských zemích obývaných turkickými národy a také se střetávají kvůli velkoturecké ideji, kterou velmi jasně dává najevo turecký prezident Recep Tayyip Erdogan.

Já mezi Putinem a Erdoganem nevidím zas tak velký rozdíl, protože oba sní o velké zemi, jeden má ruské imperiální sny a druhý velkoturecké, které silou prosazuje na severu Sýrie a v Iráku.

Je tu podobnost, jde o dvě impéria, která se snaží obnovit své pozice, protože obě, otomanské i ruské, ztratila svá historická území.

Jako Maďarsko.

Tady se mi zdá, že podobná srovnání jsou přehnaná, Maďarsko je, nechci urazit Maďary, přece jen malá země, Uhersko sestávalo ze Slovenska, Rumunska a západní Ukrajiny, zatímco Turecko je pozůstatek velké říše, která ovládala značnou část Asie, Evropy a Afriky. Ale to je jediný rozdíl mezi Maďarskem na jedné straně a Tureckem a Ruskem na druhé.

Když mluvíte o třetím Římu - jak jej prosazovat v zemi, kde je hodně muslimům bližší idea chalífátu?

Skutečným problémem Ruska je rozdíl v natalitě, kdy muslimská populace v Ruské federaci roste rychle, zatímco východoslovanská se zmenšuje. Proto je Putin velmi opatrný při zmiňování myšlenek Moskvy jako třetího Říma. Na jednu stranu je tu prosazovaná koncepce čtyř legálních vyznání v Rusku, tedy pravoslaví, islámu, buddhismu a judaismu, přičemž hlavním nepřítelem je historicky katolicismus. Putin taky mnohokrát dal najevo, že Rusko vytvořilo druh jednoty muslimů s pravoslavnými, což je taky základní idea ideje eurasie Alexandra Dugina. Ale i pro něj toto spojení představuje problém, protože on stejně jako všichni v Rusku vědí, že v budoucnu nastane okamžik, kdy muslimové přečíslí pravoslavné křesťany. Proto Dugin řekl, že je nutné své snahy zaměřit na šíity a ne na Turecko, kde je střet zájmů. Turecko nakonec bude chtít, aby se islámská populace v Rusku postavila proti Rusům. To je idea Dugina a nyní je už něco z toho vidět. Spojencem číslo jedna v této válce je Írán. Putin nechce přehnaně prosazovat pravoslaví, aby je muslimové viděli jako negativní, protože ví, že by to byla sebevražda.

Ideu třetího Říma předkládá západní ultrapravici, když říká - já jsem jediný obhájce křesťanství. Západ je prohnilý s ideologií LGBT a já představuju jedinou skutečnou křesťanskou sílu. Proto využívá patriarchu Kyrilla jako ideologie a svůj nástroj. A v západní Evropě a v USA jsou ultrapravicové skupiny, které věří, že Putin je poslední obránce křesťanství, což je zcela absurdní. Kdyby měl člověk z KGB, který je jako operativec nihilista a může bez váhání zabít v kterémkoli okamžiku kohokoli, reprezentovat Krista, tak bych musel říci, že opravdu nevím, o čem je křesťanství.