Prodal dům v Japonsku, za své peníze vaří důchodcům v Charkově

(Od naší spolupracovnice z Charkova)

„Rozhodl jsem se rychle. Věděl jsem, že tohle má smysl. Pomáhat starým lidem a dětem je základ japonského přístupu k životu. V japonské ústavě je zakotveno, že se nezapojíme přímo do žádné války. Proto pomáháme vždy nepřímo. Nezajímám se o politiku ani náboženství. Pomáhám Ukrajincům, jsou to báječní a stateční lidé. To, co dělá Rusko, jak zabíjí… Prásk, výbuchy, exploze, bomby všude kolem… Plánuju žít do sto třiceti let a postavit tady školu,“ líčí své plány drobný usměvavý úslužný muž. Klame tělem, působí jako věchýtek.

„Můj děd se dožil sto šestnácti let, otec zemřel v pětadevadesáti, já jsem zdravý, myslím, že to do těch 130 zvládnu. Jím jednou, maximálně dvakrát denně, víc není třeba. A mám strašně moc práce,“ mávne rukou kolem sebe a s úsměvem se uklání, když ho procházející lidé zdraví.

Japonský důchodce, kterému místní neřeknou jinak než Fumi, vaří už přes dva roky za svoje peníze jídlo potřebným v Charkově. Nedávno také otevřel knihovnu pro děti.

„Žena mi zemřela před patnácti lety, dcery v Japonsku žijí dobré životy. Tak jsem si řekl, že se pohnu dál. Studoval jsem náklady na život v Evropě a vyšlo mi z toho nejlépe Polsko. Tak jsem prodal svůj dům, spočítal si, že právě v Polsku za ty peníze hezky můžu žít do konce života, i kdyby to bylo tak dlouho, jak plánuju,“ pan Fumi hovoří japonsky do telefonu a poté mi ho přikládá k uchu, abych slyšela překlad do ukrajinštiny.

Nemluví anglicky ani ukrajinsky, jen japonsky. Z ukrajinštiny pochytil pouze pár základních slov, ale díky technice ho vlastně nic nenutí se ji učit. Dívá se kolem sebe pozorně, usmívá se na svět, gestikuluje, a když chce něco říct, telefon to ženským hlasem sdělí světu za něj.

„Když Rusové napadli Ukrajinu, když začali válku, byl jsem už ve Varšavě a vyřizoval si dokumenty k životu tam,“ pokračuje Fuminori Tsuchiko.

Sedíme za prosklenou stěnou kuchyně, do třeskotu nádobí a hrnců, syčení páry a bublání vody, do křupání krájené mrkve, brambor, strouhaného zelí a řepy telefon překládá, že když se pak dozvěděl, že do Kyjeva jedou vlakem politici, nastoupil taky.

Četl prý, že právě v Charkově, který je tak blízko Rusku a který se ruští okupanti snaží dobýt, přežívají statisíce lidí v metru. Bylo rozhodnuto, pan Fumi přijel do Charkova a dojel až sem, do stanice metra Saltivská.

„Byl jsem v Charkově první humanitární pomoc. Dřív než Červený kříž nebo UNICEF,“ mne si řídké vousy na bradě. Připomíná moudré japonské kmety z filmů, vždy klidné samuraje, kteří nediskutují a nedohadují se, prostě dělají, co je třeba. A ostatní se jejich morální síle přizpůsobují. To se děje i tady.

Pan Fumi oznamuje ženám v kuchyni, že chce zítra vyrábět pro děti cukrovou vatu. Budou ji dělat na ulici a rozdávat – kdo chce, bude moct přispět finančním darem na provoz jejich dobročinného podniku.

Kuchařky se na sebe nevěřícně podívají. Pro jistotu se zeptají, jestli Fumi ví, že venku v tu chvíli mrzne.

Fuminori Tsuchiko s úsměvem přikývne, ano, venku je zima – foukne si do dlaní a promne je, aby to demonstroval. Pak řekne do telefonu japonsky: „Děti si zaslouží pomoc a radost. Děti jsou budoucnost. Naděje. Cukrová vata je sladká, děti ji mají rády.“

A tak druhý den opravdu stojím o pár set metrů dál, před kanceláří pana Fumiho na ulici hned u výstupu z metra, se třemi kuchařkami, které právě nemají směnu v kuchyni – dnes se vařila těstovinová polévka a pro změnu pohanková kaše s masem.

Stroj na výrobu cukrové vaty vrčí v ledovém vichru. Je minus sedm, vata bleskově chladne a pan Fumi se spokojeně usmívá, i když zatím za dvacet minut kolem prošly jen tři děti v doprovodu matek. Ale podaroval je a ony měly radost. Pan Fumi má taky radost.

Druhý den stojíme u šestého nástupiště autobusového terminálu Saltivka. Za našimi zády je rozlehlý komplex krámků se vším možným od mléčných produktů přes sušené plody po součástky do televizorů a praček, propojených chodbami a soustředěných kolem otevřeného tržiště, které je nyní v zimě téměř prázdné.

Saltivské tržiště se rozkládá kolem výstupů z metra Saltivská. Právě tady má pan Fuminori pronajaté dva malinké prostory, ve kterých se denně uvaří víc než 400 porcí polévky a takzvaného druhého jídla a rozdá se potřebným starým lidem. Každý den v roce včetně víkendů.

FuMi Cafe na sídlišti Saltivka. Ten název je mnohým povědomý – právě části tohoto sídliště Rusové v prvních týdnech po napadení Ukrajiny v únoru 2022 rozstříleli a rozbombardovali, v sutinách bytů i v úkrytech v suterénech zahynulo mnoho civilistů včetně starých lidí a dětí. Saltivka se stala symbolem i mementem.

Jedno z největších evropských sídlišť je dnes zase plné života, přestože je město neustále pod útoky ruských bomb a dronů a výbuchy z nedaleké fronty lze slyšet v podstatě nonstop.

Domy, které mají mnohá okna a balkony zatlučené překližkou, neboť sklo prasklo při explozích, jsou obydlené přirozeně víc než ty, jimž chybí kusy zdí. Ale i v takto válkou poškozených budovách se dál žije. Nebo se dá také říct, že se v nich žije znovu.

„Je tu teď hodně lidí z vesnic a měst, kteří se museli evakuovat, protože už k nim došla fronta. Pronajímají si kamrlíky právě i tady na sídlišti. Je to tu velmi levné a oni nemají peníze na nic víc. Proto si chodí jednou denně pro jídlo k nám, nemají peníze na nákup potravin,“ říká mi kuchařka Julia.

Právě vaří boršč a rýži s kuřecím masem. V malé kuchyni se nedá téměř hnout a horký vzduch přesycený koncentrovaným zápachem z vařícího se jídla je nedýchatelný. Pootevřu dveře ven na nástupiště autobusu, mladé ženy se zarudlými obličeji souhlasně přikývnou; teď se venkovní mráz hodí.

Je půl desáté a příprava jídel je v plném proudu. Vydávat se bude jen o dva metry dál, v sousedním proskleném prostoru dva krát tři metry. Jako každý den v jedenáct. Po tři čtvrtě na jedenáct se přede dveřmi do výdejny začne tvořit fronta.

„Boršč jde vždycky na dračku… Začínáme každý den v osm a končíme kolem čtvrté,“ říká další kuchařka Elena, která se právě přesunula do vedlejší místnosti – výdejny – a kontroluje přepravky s chlebem. Za pár minut začne vydávat jídlo.

Každý příchozí se musí zapsat do sešitu. Koho neznají, ten musí ukázat doklady. Pokud někdo bere jídlo pro dalšího člověka, je třeba nějakým dokumentem potvrdit, že je dotyčný nepohyblivý a nemůže přijít sám. Pak už to odsýpá. Člověk dostane půlku chleba, do jedné nádoby – lidé si nosí své vlastní, samozřejmě – štědrou porci boršče, do druhé rýži s masem. Kdo chce, může si natočit horký čaj.

Většina příchozích jsou lidé dávno v důchodovém věku, ženy i muži. Jen sem tam odhadem mladší bezdomovec. Mluví se často rusky, což je v Charkově už spíš výjimečné. Všichni polohlasem děkují. Pro mnohé z nich je tento oběd od Fumiho jediným jídlem za celý den.

Elena nabírá boršč, Julia kydá naběračkou rýži s masem, s mnohými příchozími krátce pohovoří – už se znají, chodí sem většinou stejní lidé.

„Denně vydáme na čtyři sta jídel,“ Julia mi ukazuje sešit se zapsanými příchozími. U každého jména je číslo. Dnes opravdu přes čtyři stovky. Boršč došel, zbylo jen druhé. Chleba je taky dost.

„Já jsem z vesnice Lipce, tam už nikdo nežije, je rozbombardovaná Rusy, je to už bohužel vlastně fronta,“ říká Julia a pomáhá zavřít plastovou nádobu muži, který to pro třes rukou zkroucených artritidou nezvládá.

Se sedmiletou dcerou a mužem žijí na Saltivce. Všechny ženy pracující pro pana Fumiho jsou ze sídliště. Elena dodává, že pracují napůl jako dobrovolnice. Fuminori Tsuchiko jim coby dobrovolnicím platí méně, než kolik by dostaly v plnohodnotné práci, zase jim prý ale pomáhá jinak – třeba s dětmi.

„Je nás tady každý den pět. Ale celkově nás ve FuMi Cafe pracuje osm. Abychom se mohly střídat a aspoň jednou týdně měly volno. Obědy vaříme a vydáváme každý den,“ říká a dodává, že kolegyně Jana pracuje navíc ve Fumiho nové knihovně.

A je to tak, následující den černovlásku Janu v dětské knihovně v přízemí nedalekého saltivského paneláku zastihnu.

„Knihovna je otevřená každý den od jedenácti do čtyř. Kromě knížek pro děti do zhruba patnácti let je tu i možnost vzít si dětské oblečení, které nám lidé darovali,“ provádí mě. Každá místnost je plná knih, bloků, tužek a také štendrů s oděvy pro různé věkové skupiny. Od kombinéz pro nemluvňata po zimní bundy a boty pro náctileté.

„V sobotu tady dětem vaříme čaj, rozdáváme sladkosti nebo děláme hamburgery,“ strká mi k uchu mobil pan Fumi, abych slyšela jeho do ukrajinštiny přeložená slova.

„S Fumim jsem se seznámila v metru. Žili jsme tam, když začala válka, a on taky,“ vysvětluje Jana, jak se stala napůl kuchařkou, napůl knihovnicí.

„Je úžasné, že existují lidé jako Fumi. Viděla jste sama, kolika lidem pomáhá. Myslím, že některým vlastně zachraňuje život,“ dodává knihovnice.

„Až skončí válka, chci v Charkově postavit aspoň jednu školu. Děti jsou budoucnost, o děti a o staré lidi je třeba se vždy starat v první řadě. Teď je pro stavění školy ještě příliš nebezpečno. Bomby, rakety. Teď musím hlavně získat povolení k dlouhodobému pobytu na Ukrajině. Až ho budu mít, budu si tady moct zřídit bankovní účet a založím nadaci. Pak otevřu další FuMi Cafe s jídlem zdarma pro potřebné v jiných částech města. Tolika lidem je nutné pomoct. Tolik místních dětí teď kvůli válce nemá budoucnost,“ říká pan Fumi a uklání se cestářům, kteří ho hlasitě zdraví a zalévají přitom asfaltem rozbombardovaný kus silnice před vstupem do metra.