Pro naše předsedy parlamentu jsme jeli během náletu, říká velvyslanec ČR na Ukrajině

V poslední době často, už několik dnů po sobě. Ale jinak je to zhruba dvakrát za měsíc. Záleží na vyhodnocení jednotlivých hrozeb kolegů z našeho ochranného týmu, kteří spolupracují s místními zdroji a jsou v kontaktu i s lidmi z jiných ochranných týmů.

Já nemám ani trochu dobrodružnou povahu. Žádný ze svých postů adrenalinově neprožívám. S trochou nadsázky říkám, že daleko víc adrenalinu člověk prožívá, když je v Praze v našem ústředí.

Takže jsem to bral spíš tak, že když jsem se vracel po čtyřech letech domů z Dánska, poohlížel jsem se po dalších možnostech české zahraniční služby. Ukrajina se zrovna nabízela. Nebylo to ale prvoplánové přání či touha po dobrodružství. Spíše výsledek racionální úvahy.

Ukrajinou jsem se navíc již ve druhé polovině devadesátých let zabýval coby ředitel teritoriálního odboru pro východní a jihovýchodní Evropu při ministerstvu zahraničních věcí.

Tyto úřady máme typologicky rozdělené do různých kategorií. A Ukrajina, protože jde o zemi, kde je válka, je v kategorii úřadů s nejnáročnějšími podmínkami života. Ta naše klasifikace není svévolná, vychází z mezinárodní klasifikace zemí z hlediska podmínek života pro diplomaty.

Pro ně je válečný stav a život v něm prostě obtížný. Mohou se jich dotknout různé okolnosti v souvislosti s válkou, kterým se nelze bránit. A nejde jen o sirény, útoky drony či balistickými raketami. Ale i o možnost, že mohou kdykoliv o kohokoliv přijít. Že budou povoláni do armády jejich příbuzní, děti, přátelé. My jsme zde pořád jenom pozorovatelé, kteří s nimi sdílí životní každodennost.

Oni nemají jinou možnost než se snažit v rámci válečné situace najít způsob, jak pokračovat v relativně normálním životě. Protože nemohou po celou dobu čekat někde ukrytí bez svých běžných životních věcí a situací, dokud válka neskončí. I když nevědí, kdy konec bude.

Je tady několik momentů, které všechny souvisí s válkou. Zaprvé tady žijeme s ochranným týmem, což není na ambasádách jinde po světě běžné. Že já mám ochranu a kolegové té ochrany mohou také využívat, stejně jako ji využívají návštěvy, které přijíždějí z Česka.

Druhý moment je ten, že je tady velké množství projektové práce, která souvisí s humanitární, rozvojovou, rekonstrukční či transformační pomocí. Ale také mnoho úkolů souvisejících se zajištěním návštěv politiků, expertů, kteří sem míří.

Při jejich organizování a jednání s ukrajinskými úřady zde panuje jistá hektičnost, která vyplývá z toho, že řada věcí se v souvislosti s válkou děje na poslední chvíli. Oproti práci velvyslance v jiných zemích je to odlišné, živelnější, dynamičtější. Více věcí musíme stihnout za méně času.

Mohu se tvářit, že ten život tady je kromě větší mentální zátěže zvládnutelný, že jsem vlastně nebyl někdy blízko něčeho, co by vyvolávalo hrůzu. Ale je snadné se tvářit tak, že ta relativní každodennost se dá zvládnout, když neprojdete zkušeností, která ukáže, že mohou kdykoliv přijít vážnější a nečekané momenty snímající ten pocit každodennosti.

Když na Ukrajinu v listopadu 2023 přijížděli vlakem na návštěvu předsedové obou našich parlamentních komor, byla sobota ráno a zrovna se rozezněl letecký poplach. Kombinovaný útok dronů a balistických raket. Věděli jsme, že pro ně musíme dojet na nádraží. Ale moje ochranka říkala, že za takové situace nikam nejedeme. Ovšem to nešlo.

Takže jsme pro ně vyrazili, i když jsme měli být v krytu. Při čekání na vlak, který byl zastavený a měl zpoždění, jsme tak sledovali, jak protivzdušná ukrajinská obrana nad nádražím sestřeluje drony. Vypadalo to jako velký ohňostroj.

Jakmile jsme delegaci vyzvedli, zavezli jsme ji do hotelu, ve kterém nás zavedli do krytu. Už tam delší dobu seděla spousta lidí. Některé z nich jsem znal. Například nejmenovaného finského politika jen v triku a ve spodním prádle. Bylo osm hodin ráno. A on mi říká, že už jsou v krytu od půl druhé v noci. Tím, že naše delegace přijela až ráno, tak byla ušetřena nočního probuzení s poplachem. Napadla mě ale ještě jedna vzpomínka.

Bylo to někdy na konci loňského roku o víkendu, ještě jsem nevstal z postele. Podíval jsem se směrem k oknu, protože jsem slyšel nepříjemné drnčení, jak tady říkají místní. Když už ten zvuk slyšíte, jsou drony velmi blízko. Za chvíli jsem opět ten zvuk slyšel. A to jsem ten dron i viděl, jak letí. Tenkrát se totiž stalo, že několik dronů doletělo i do centra města.

Další vzpomínka se váže k Dnipru, městu blíže ke frontě, kde jsou dělostřelecké poplachy bez ustání. Snažíme se nad ním držet patronát a zajišťovat pomoc. Vydali jsme se před nedávnem do oblasti s podnikatelskou delegací.

Bydleli jsme v hotelu. A když naše ochranka kontrolovala místní kryt, chlapi pak přišli a říkali: „To byste nevěřili. Dole je bar s nočním programem.“ My se tam byli podívat a tam cvičili na večer muzikanti a trénovaly tanečnice. Kryt s barem, hudbou a tancem.

Žádný z těchto prožitků, jak byste možná chtěl slyšet, nenaplňuje to, že bych viděl něco strašného. Musím říct, že z psychologického pohledu tím, že nemáte nějakou hroznou zkušenost, tak se možná války bojíte, byť falešně, o něco méně.

To rozhodně ano. Slyší o naší zemi ze zpráv, setkávají se s Čechy, kteří na Ukrajinu vozí humanitární pomoc nebo pomáhají jinak. A ta pomoc nevládních organizací, občanských spolků či jednotlivců je stále velká, i když už ne tak jako po vypuknutí války.

Další možnost, jak Češi pomáhají Ukrajině, je jejich zapojení do samotných bojů. Máte zprávy, kolik Čechů aktuálně může být na ukrajinsko-ruské frontě?

Nemáme. Nejsme povinováni tím vést nějakou statistiku. Kromě zvláštního seznamu voličů a osob zaregistrovaných na konzulární síti Drozd pro případ, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, nemáme žádný speciální seznam občanů.

Pokud se ale na nás tito lidé obrátí nebo se dostanou do určité fatální situace, což se může s ohledem na to riziko, které podstupují, stát, jsme tady na ambasádě pro ně a poskytneme jim veškeré služby, které poskytujeme občanům v nouzi. Ale pokud vím, prezident České republiky udělil tuto výjimku řádově několika desítkám lidí.

Záleží, jak definujete českého občana. Pokud jde o lidi s českým občanstvím, těch je zhruba více než stovka. Pak jsou zde ještě lidé s českou národností, kteří jsou zde už několik generací. Těch je řádově několik málo tisíc.