Hlavní obsah

Příběhy kyjevských seniorů: Strach, ukrývání v koupelně i přání Putinovy smrti

Narodila se v roce 1922, přežila hladomor na Ukrajině, během druhé světové války strávila dva roky v pracovním táboře, nedávno prodělala covid. Nyní se musí Anna Bahatelyová vyrovnávat s válkou, která zuří v blízkosti jejího domu u Kyjeva. Za několik měsíců oslaví 100. narozeniny a má jediné přání. Smrt ruského prezidenta. Domov ale, podobně jako řada dalších seniorů, opustit nehodlá.

Foto: Profimedia.cz

Ukrajinská seniorka vítá ukrajinského vojáka nedaleko Kyjeva.

Článek

Za čtyři měsíce oslaví Bahatelyová sté narozeniny, důvodů k oslavě však příliš nemá. Společně se svojí 69letou dcerou žije v domě na předměstí Kyjeva, kde jim za humny zuří válka a při zvuku raket se vrací temné vzpomínky z druhé světové války. Tu přežila navzdory tomu, že dva roky strávila v pracovním táboře.

„Lidé znovu trpí,“ řekla britskému novináři Shaunu Walkerovi a vzpomínala na milníky vlastního nelehkého života.

Už jako dítě zažila na Ukrajině Stalinův režim a hladomor, později přišla druhá světová válka a v poslední době se jí nevyhnula ani nákaza koronavirem. Covid s těžkým průběhem v lednu přežila, přestože nebyla očkovaná.

Před nejhoršími záběry v televizi se snaží dcera svoji matku ochránit. „Stejně se ale vždycky rozčílí a začne mluvit o zážitcích z války,“ připouští žena, která pokoj své matky vybavila temnými závěsy, aby se hrůzy války do pokoje dostávaly co možná nejméně.

Bahatelyovou v roce 1943 nacisté poslali po obsazení jejich vesnice do pracovního tábora v rakouském Ternitzu. „Ráno jsme dostali čtvrt bochníku chleba, dvakrát denně řídkou polévku a v neděli brambory,“ vzpomíná na nelehké časy, kdy musela nuceně pracovat v továrně.

Když později válka skončila, vydala se Bahatelyová pěšky do Budapešti a dále vlakem zpátky domů, svoji rodnou vesnici však našla kompletně zničenou. Tehdy se podle vlastních slov považovala za hrdou Sovětku a Rusy vnímala jako bratrský národ.

Poslanci odsoudili masakr v ukrajinské Buči jako válečný zločin. Proti nebyl nikdo

Domácí

To potvrzuje i její dcera: „Já jsem se narodila v roce 1952, tedy rok před smrtí Stalina. Když k tomu došlo, vyprávěla mi matka, že plakala. Tekly jí po tváři upřímné slzy smutku a považovala to za tragédii. Byli tehdy všichni stejně ovlivnění propagandou, podobně jako dnešní Rusové.“

A když se Ukrajinky, která domov opustit nehodlá, zeptáte, co by si přála k výjimečnému jubileu, odpoví poměrně jasně: „Chci, aby Putin zemřel. Je to nejhorší člověk na světě.“

Copak na mě někdo někde čeká?

Psychiku starších Ukrajinců se snažil milosrdně ochránit i ředitel domova seniorů v Kyjevě, který si nepřál být jmenován. Přiznal, že spousta lidí uvnitř vůbec netuší, co se děje za zdmi jejich domova, aby se seniorům, kteří mnohdy pamatují druhou světovou válku, nevracela prožitá traumata.

Válku má za doslova za domem i čtyřiaosmdesátiletý Anatolij Ruban, jenž žije sám v bytě na okraji Kyjeva. „Slyším výbuchy a sirény. Když začne ten rámus, jdu do koupelny a čekám tam, až bude klid,“ říká senior, jenž si válku pamatuje z dětství.

Objeví se další masakry jako v Buči, ale bude to fejk, hlásí už dopředu Rusko

Válka na Ukrajině

„Byl jsem malý kluk, pamatuju si, jak mě maminka naložila na vozík a jeli jsme pryč z města. Nad hlavami nám létaly kulky,“ uvedl muž, jenž rovněž odmítá svůj domov opustit.

„Já už jsem válku zažil, beru to s klidem. Člověk je nucen přizpůsobit se všemu. Odmítám kamkoliv odejít, copak na mě někdo někde čeká?“ říká k nabídce odejít na západ země či za hranice.

„Putin je nejhorší člověk na světě a já jenom doufám, že ten šílenec nezmáčkne jaderné tlačítko. To je moje největší obava,“ dodává Ruban.

Související témata:

Výběr článků

Načítám