PŘEHLEDNĚ: Hlavní tváře ruského válečného tažení

Invaze na Ukrajinu je největším ruským válečným konfliktem za dob vládnutí Vladimira Putina. Jako kandidát na prezidenta po Borisi Jelcinovi vzešel z prostředí tzv. silového aparátu (siloviki). Před převzetím prezidentského úřadu byl krátce šéfem ruské tajné služby FSB (červenec 1998 – srpen 1999) a souběžně také tajemníkem bezpečnostní rady státu. Obě funkce složil, když se stal premiérem.

V orgánech státní bezpečnosti, tajné službě KGB, začal pracovat už po skončení studií. Jako rozvědčík působil v letech 1985–1990 v německých Drážďanech. Poté byl na petrohradské radnici, od srpna 1996 v Jelcinově prezidentské kanceláři, kde postupně stoupal výš.

Pověřeným prezidentem se stal na přelomu let 1999 a 2000, půl roku po zahájení aktivní fáze druhé čečenské války, do níž bylo zapojeno přes sto tisíc vojáků ruské armády. V té době se Rusko také aktivně angažovalo v Abcházii a Kosovu.

Putinovo první funkční období probíhalo ve znamení viditelného sbližování se Západem. „Nedokážu si představit svou zemi izolovanou od Evropy,“ řekl v roce 2000 a veřejně zmiňoval možnost vstupu Ruska do NATO.

Podle tehdejších ruských stratégů byla spolupráce s Aliancí možností, jak zpomalit její rozšiřování o další evropské státy. V Rusku si podávali dveře přední západní politici, už během druhého Putinova mandátu ale idylka začala skřípat.

Na jeho konci (2008), kdy se šéf Kremlu na jedno volební období opět uchýlil do premiérského úřadu, se Rusko pustilo do války s Gruzií o Jižní Osetii, Moskvou podporovanou gruzínskou separatistickou autonomní republiku. Do konfliktu se zapojilo celkem 19 tisíc ruských vojáků.

Na jaře 2014 již opět „Putinovo“ Rusko s 25 tisíci mužů v uniformě i bez ní obsadilo a vojensky podpořilo anexi ukrajinského Krymu. V září 2015 se Moskva zapojila do války v Sýrii – angažmá 68,5 tisíce vojáků přišlo státní kasu na 33 miliard rublů. V listopadu 2020 země vyslala mírovou misi do Náhorního Karabachu, v lednu 2022 (měsíc před invazí na Ukrajinu) zasahovalo asi 1500 ruských výsadkářů proti protestujícím v Kazachstánu.

Obliba šéfa Kremlu se ani měsíce po začátku invaze na Ukrajinu mezi ruskými občany příliš nemění. Podle údajů zveřejněných renomovaným nezávislým Levada-centrem jeho kroky v prezidentském úřadu v posledním týdnu ledna 2023 schvalovalo 82 procent dotázaných. Důvěřuje mu 43 procent.

Sergej Šojgu je ponejvíce loajálním státním úředníkem, který se v různých vládách pohybuje bezmála třicet let.

Coby ministr obrany je podřízen pouze Vladimiru Putinovi, vrchnímu veliteli ruských ozbrojených sil. Nemá vojenské vzdělání a nesloužil v armádě. K napadené zemi má i osobní vazby, příbuzní ze strany matky pocházejí z Ukrajiny, v jeho oficiální biografii se píše, že byl pokřtěn v Luhanské oblasti.

Politicky se vždy přimykal k vládní moci. Kariéru začal budovat jako regionální funkcionář sovětské komunistické strany, poté se přestěhoval do Moskvy. Spolupracoval se stranou Náš Dům-Rusko premiéra Viktora Černomyrdina, v roce 1996 dohlížel na prezidentskou kampaň Borise Jelcina v regionech, o čtyři roky později stanul v čele strany Jedinstvo, která se později stala součástí prokremelského Jednotného Ruska, nyní je členem jejího nejužšího vedení.

V Moskvě pracoval ve státním výboru pro architekturu a stavebnictví, poté vedl výbor pro mimořádné situace, z něhož se později stalo ministerstvo. V té době – coby hlavní záchranář země – až do roku 2012 opakovaně vedl žebříček nejoblíbenějších politiků.

Křeslo ministra obrany získal poněkud překvapivě i pro něj samotného, jak uvedl, místo odvolaného Anatolije Serďukova. Dostal za úkol dokončit jeho reformu ozbrojených sil, zřídil nové útvary (arktická vojska), otevřel nové vojenské školy.

Je také autorem nařízení, kvůli němuž nesmějí vybrané profese v ruské armádě – jako odstřelovač, ženista, řidič či tankista – vykonávat ženy.

Jeho ministerstvo bylo nejednou ve středu zájmu investigativních novinářů kvůli štědrým poměrům, které tam panovaly, ačkoliv on sám si prý vedl spíše skromněji než jeho náměstci, psala ruská agentura RBK.

Nicméně podle zprávy vyšetřovatelů Fondu pro boj s korupcí Alexeje Navalného z roku 2015 si Šojguova 18letá dcera Ksenija v roce 2009 koupila dva pozemky v hodnotě devíti milionů dolarů na nejlukrativnějším moskevském předměstí Barvicha o rozloze 9000 m2, na nichž poté vyrostl rozlehlý dům v tuvinském stylu. Oba pozemky později sice změnily majitele, podle novinářů ale „zůstaly v rodině“. Luxusní byt v Moskvě si v roce 2012 měla pořídit i Šojguova manželka.

Právě Šojgu loni v září oznámil, že se mobilizace dotkne 300 tisíc ruských vojáků. V březnu označil za hlavní cíl „speciální vojenské operace“ obranu Ruska před vojenskou hrozbou Západu.

Je prvním náměstkem ministra obrany Sergeje Šojgua a členem ruské bezpečnostní rady. Po roce 1977 sloužil v sovětské armádě v Polsku, na ruském Dálném východě, později v Pobaltí. Má zkušenosti z druhé čečenské války.

Za jeho velení na generálním štábu došlo k anexi Krymu a Rusko poslalo svou armádu do Sýrie. Za syrské angažmá dostal nejvyšší státní ocenění, hvězdu Hrdina Ruské federace.

Ve své publikaci z roku 2013, kterou na Západě překřtili na Gerasimovovu doktrínu, v reakci na události tzv. arabského jara uvedl, že ve 21. století se hranice mezi válkou a mírem stírá, války se již nevyhlašují. Popsal také principy hybridní války.

„Velký prostor získávají asymetrické aktivity umožňující snížit převahu protivníka v ozbrojeném boji. Patří k nim použití sil speciálních operací a využití vnitřní opozice, což vytváří stále aktivní frontu na celém území protivníka, a také vyvíjení informačního tlaku, jehož podoby a způsoby se neustále zdokonalují,“ uvedl.

Mnohé z toho Rusko uplatnilo na Ukrajině.

„Frontální střety velkých uskupení vojsk se stávají minulostí a místo nich nastupuje distanční bezkontaktní vliv (údery) na protivníka. Široce se využívá politických, ekonomických, informačních, humanitárních a jiných nevojenských prostředků, které se realizují se zapojením protestního potenciálu obyvatelstva. To vše je doplněno skrytými vojenskými operacemi,“ popsal Gerasimov válku 21. století.

Ukrajinská vojenská prokuratura jej v roce 2015 označila za „hlavního ideologa války na Donbasu“.

Současnou ruskou invazi na Ukrajině provázejí mocenské půtky. Proti tradičním generálům tvrdě vystupují Jevgenij Prigožin, financující účast žoldnéřů v rámci tzv. Wagnerovy skupiny, a čečenský prezident Ramzan Kadyrov, podle nějž „speciální vojenská operace“ neprobíhá dostatečně razantně.

Také Gerasimovova rodina si nežije na ruské poměry vůbec špatně, podle médií vlastní majetek v hodnotě od 100 do 150 milionů rublů. V roce 2014 Gerasimov dostavěl dům o rozloze 554 m2 a po několika letech i 236metrovou báňu. Kromě vlastního domu má k dispozici také služební daču.

V rozhovoru pro list Argumenty a fakt a označil za největší hrozbu pro Rusko záměr Finska a Švédska vstoupit (v reakci na napadení Ukrajiny) do NATO. Dodal, že dostal pověření upravit plány tak, aby byly hrozby „neutralizovány“.

Surovikin velel ruské invazi tři měsíce, od října do ledna letošního roku. Vydal zásadní rozkaz, aby se ruská vojska stáhla z pravobřežního Chersonu na levý břeh Dněpru, který ruští váleční jestřábi kritizovali jako kapitulační.

Podle médií se účastní války na Ukrajině od prvního dne, byl velitelem jižního křídla okupační armády, zodpovídal za postup ruských sil v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny.

Je znám drsným chováním. V srpnu 1991 v hodnosti kapitána během obrany Bílého domu v Moskvě jeho kolona najela do davu.

Pod koly obrněného transportéru zahynul jeden demonstrant, podle některých zdrojů další dva byli zastřeleni. Surovikin si za to odseděl sedm měsíců ve vězení, poté byl ale rehabilitován a údajně na rozkaz Borise Jelcina povýšen do hodnosti majora.

Trestnímu stíhání čelil také v září 1995, kdy jej vojenský soud uznal vinným z napomáhání nezákonnému obchodování se zbraněmi a z nošení zbraně bez odpovídajícího povolení, dostal podmíněný trest.

O devět let později jej podřízený, podplukovník Viktor Cibizov, obvinil, že ho Surovikin zbil kvůli tomu, že nepodpořil jeho kandidáta v doplňovacích volbách do Státní dumy. O incidentu informoval list Izvestija. V průběhu dalších dvou měsíců byl u výslechu znovu, kvůli sebevraždě podřízeného plukovníka Andreje Štakala, který si vzal život po hádce se Surovikinem, jenž u něj prováděl kontrolu. Účastnil se druhé čečenské války a dvakrát velel ruským vojákům v Sýrii (2017 a 2019). Podle organizace Human Rights Watch za jeho velení byly bombardovány nemocnice.

Jméno Surovikina, respektive jeho ženy, figurovalo v ruských médiích v roce 2017, kdy byla jeho žena označena za druhou nejbohatší manželku mezi zaměstnanci ministerstva obrany s ročním příjmem 44 milionů rublů, třemi byty, třemi pozemky, rodinným domem o velikosti 686 m2 a vozem značky Lexus. Její manžel si za stejné období vydělal „jen“ deset milionů, informovala RBK.

Velký kritik armádního velení a ministerstva obrany, jeho žoldnéři bojují proti ukrajinským silám v Bachmutu. Ruský podnikatel, restauratér, majitel cateringového byznysu a v neposlední řadě zakladatel trollí farmy a klíčová postava v ruskoukrajinské informační válce.

Wagnerovci bojovali také v Sýrii, jejich složky byly aktivní v řadě afrických států.

Před válkou se o Prigožinovi psalo jako o příteli ruského prezidenta, média mu přezdívají „Putinův kuchař“ kvůli velkým stravovacím státním zakázkám pro nejvyšší vládní kruhy, které realizovala jeho firma Konkord.

V roce 1990 si založil síť prodejen hot dogů, o pět let později otevřel v Petrohradu několik obchodů a restaurací. Poté se soustředil na elitní stravování.

V jeho restauraci New Island v roce 2001 večeřeli tehdejší ruský a francouzský prezident Vladimir Putin a Jacques Chirac, o rok později tamtéž Putin hostil George W. Bushe.

Prigožin podniká také ve stavebnictví, stavěl mimo jiné vojenské objekty na zakázku ministerstva obrany. Podle RBK může stát i za jedním z největších provládních mediálních holdingů Fabrika media. Ruský list Dělovoj Petěrburg v roce 2019 odhadoval jeho jmění na 14,6 miliardy rublů.

Podle ruských médií měl „pohnuté“ mládí. V listopadu 1979 byl odsouzen za krádež k podmíněnému trestu, v roce 1981 jej soud poslal za mříže na 12 let za loupež, podvodné jednání a trestnou činnost spojenou s provozováním prostituce nezletilými. Z vyměřeného trestu si odseděl devět let, uvádí server stopcor.org.

Otázky americké justice vyvolává jeho působení v Agentuře internetového výzkumu (v médiích známější jako „trollové z Olgina“). USA jej podezírají z ovlivňování voleb v USA v letech 2014–2018. Pro vlivovou činnost na sociálních sítích měl založit početné smyšlené internetové účty s pomocí reálných ukradených identifikačních údajů občanů USA. V rámci vyšetřování kauzy Russiagate na něj byl v roce 2018 vydán zatykač, později po něm FBI vyhlásila pátrání a vypsala odměnu čtvrt milionu dolarů za informace vedoucí k jeho zatčení.

V listopadu 2022 se Prigožin k zásahům do amerických voleb sám veřejně přihlásil.

Během ruské války na Ukrajině tvrdě kritizuje ministra obrany Šojgua a velitele invaze Gerasimova. Obvinil je z vlastizrady s tím, že jeho žoldnéřům z Wagnerovy armády cíleně neposkytují munici ve snaze ji zničit. Ministerstvo obrany tvrdí, že jim posílá stejné množství jako všem ostatním jednotkám.

Kadyrov je jedním z ruských válkychtivých jestřábů, prosazuje další zvyšování napětí v konfliktu. Veřejně chválil masivní vlnu ostřelování Kyjeva a ukrajinských měst včetně civilních cílů v reakci na výbuch na Krymském mostě.

Má bojovou zkušenost z první čečenské války, kdy spolu s otcem vzdoroval ruským ozbrojeným silám.

Podle jeho tvrzení z letošního ledna se do války na Ukrajině zapojilo již přes jedenadvacet tisíc Čečenců, devět tisíc z nich údajně v první linii. „Čečenská republika se od prvních dní významně podílí na vítězství proti naťáckým a banderovským agresorům,“ citovaly jej ruské agentury.

Čečenským jednotkám v Mariupolu podle britské rozvědky velel jeho blízký příbuzný. V březnu se na sítích objevilo foto Ramzana Kadyrova, jak se modlí údajně na ukrajinské pumpě, u nohy samopal. Snímek rozšířily propagandistické kanály na Telegramu. Pozorní čtenáři ale upozornili na skutečnost, že je za Kadyrovem vidět logo Pulsar, což je palivo Rosněfti, která benzínky na Ukrajině nemá.

Čečenský prezident je synem Achmata Kadyrova, čečenského prezidenta, který po začátku druhé čečenské války přešel na stranu federální moci a zemřel po atentátu spáchaném separatisty v roce 2004.

Kadyrov mladší se poté stal vicepremiérem a fakticky šéfem čečenské vlády. V únoru 2006 byl zvolen předsedou republikové rady strany Jednotné Rusko. Po demisi Alu Alchanova v roce 2007 byl jmenov án prezidentem Čečenska.

Podle politoložky Jekatěriny Sokirjanské mezi Kremlem a Kadyrovem platí nepsaná dohoda, kdy Kadyrov garantuje klid v Čečensku výměnou za volnost ve svém počínání (i na domácím „písečku“), současná bezproblémová spolupráce Moskvy a Grozného stojí a padá s osobními vztahy mezi Kadyrovem a Putinem. Čečensko je nejaktivnější voličskou základnou prokremelského Jednotného Ruska i Putina samotného.

Jméno Ramzana Kadyrova je spojováno s vraždou ruského liberálního opozičního politika Borise Němcova, který byl zastřelen v březnu 2015, když šel s přítelkyní po mostě nedaleko Kremlu.

Podle dřívějšího tvrzení ruského opozičního politika Ilji Jašina byl Kadyrov jejím zadavatelem.