PŘEHLEDNĚ: Hlavní tváře obrany Ukrajiny

Klíčovou roli při obraně Ukrajiny sehrál ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který byl zvolen hlavou státu v před čtyřmi roky a funkce se ujal 20. května 2019. 

Zelenskyj před ruským útokem odmítl nabídku amerického prezidenta Joea Bidena opustit zemi a zůstal v ní. Jeho odvaha a každodenní projevy hrály důležitou roli při sjednocení obyvatel a jejich odhodlání bránit vlast.

Jeho projevy před zahraničními činiteli a jednání s nimi byly důležité pro zajištění podpory zemi, a to jak vojenské, tak politické a ekonomické.

Podařilo se mu přesvědčit spojence, aby dodávali stále větší množství zbraní včetně raketometů a tanků, což Západ původně odmítal. Ukrajina navíc dostávala i finanční podporu, takže jako stát nezbankrotovala.

Zelenskyj, narozený 25. srpna 1978 v Krivém Rihu, přitom začínal jako komik a herec, který vedl vlastní satirickou skupinu Kvartal 95 a hrál v řadě filmových komedií a seriálů. Díky tomu neměl problémy vystupovat veřejně a jeho projevy byly přesvědčivé.

Před svým zvolením vystupoval vstřícně k ruskojazyčným obyvatelům a dával najevo zájem ukončit boje na Donbasu, což se mu ovšem nepodařilo.

Situace eskalovala; už na začátku roku 2021 se u hranic s Ukrajinou soustředily početné ruské jednotky. Rusko se od invaze odradit nepodařilo, ale ukrajinský odpor zabránil ovládnutí země a prezident se stal symbolem tohoto odporu.

Vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil a člen Rady bezpečnosti a obrany, čtyřhvězdičkový generál Valerij Zalužnyj stál za proměnou ukrajinské armády v moderní armádu západního typu, která využívá menších, pružnějších jednotek a dává větší pravomoci velitelům v poli.

Významnou měrou přispěl k tomu, že ukrajinská armáda byla na ruskou agresi připravena a byla schopna ji odrazit. Je považován za jednoho z nejotevřenějších velitelů, který má pochopení pro potřeby nižších velitelů a mužstva. Je oceňován pro schopnost se rychle přizpůsobovat měnící se situaci na bojišti.

Zalužnyj, narozený 8. července 1973, po absolvování oděského institutu pozemních sil v roce 1997 postupně zaujímal stále vyšší velitelské posty. V roce 2014 zakončil jako nejlepší Národní obrannou univerzitu Ukrajiny.

Od srpna 2014 velel brigádě nasazené u Debalceva, která skončila „v kotli“. Ukrajinské jednotky tehdy nebyly schopné město udržet, což nakonec vedlo k přijetí Minských dohod, jež ukončily první ostrou fázi bojů na Donbasu. Tyto dohody byly nevýhodné pro kyjevskou vládu, protože garantovaly řadu práv separatistům.

O tři roky později se stal zástupcem velitele operačního velitelství Západ a v prosinci 2019 stanul v čele velitelství Sever.

Prezident Volodymyr Zelenskyj jej 27. července 2021 jmenoval vrchním velitelem ukrajinských ozbrojených sil, což je pozice na úrovni náčelníka generálního štábu. Do nejvyšší vojenské hodnosti, hodnosti generála, byl jmenován 5. března 2022.

Oleksij Reznikov je od 4. prosince 2021 ministrem obrany. Tento politik a právník narozený 18. června 1966 byl předtím od 4. března 2020 vicepremiérem a ministrem pro reintegraci dočasně okupovaných teritorií Ukrajiny, která ovládli Moskvou podporovaní luhanští a doněčtí separatisté.

Ve funkci ministra s úspěchem zajišťoval dodávky zahraniční vojenské pomoci, kde využíval i svých vlastních kontaktů – v minulosti působil jako právník v mezinárodní firmě.

Na přelomu tisíciletí byl tajemníkem ukrajinského právního střediska v Kyjevě. Pak pracoval jako právník, v roce 2004 zastupoval kandidáta na prezidenta Viktora Juščenka a dosáhl anulování výsledků prezidentských voleb.

Založil vlastní právní kancelář Pravis, která se spojila s další firmou Magisters, jež byla označena v roce 2010 britským časopisem The Lawyer za nejlepší právní firmu v postsovětské oblasti.

Společnost pak byla převzata mezinárodní firmou Egorov, Puginsky, Afanasiev and Partners s kancelářemi v Kyjevě, Minsku, Moskvě, Petrohradu, ale také Londýně a Washingtonu.

V roce 2014 uspěl Reznikov ve volbách na kyjevskou radnici za stranu Solidarita, jež byla spojená s Petrem Porošenkem, a stal se tajemníkem kyjevské městské rady.

Letos v únoru mu hrozilo, že skončí ve funkci kvůli korupčnímu skandálu na ministerstvu obrany, které uzavíralo nevýhodné smlouvy na nákup potravin a výstroje. Reznikov však přímo smlouvy neuzavíral a ve funkci zůstal.

Generál plukovník Oleksandr Syrskyj velí od roku 2019 ukrajinským pozemním silám. Loni měl na starosti obranu Kyjeva, kdy se mu podařilo zahnat ruské jednotky od ukrajinského hlavního města. Koncem léta pak vedl úspěšnou protiofenzivu v Charkovské oblasti, kde byl osvobozen Izjum a Kupjansk.

Jednotkám pod velením Syrského se podařilo zabránit opakovaným pokusům ruských sil proniknout do Kyjeva a stál za protiofenzivou zahájenou 22. března, při které se povedlo v dubnu vytlačit ruské jednotky nejen od Kyjeva, ale i od Černihivu, za což dostal v dubnu 2022 řád Hrdina Ukrajiny.

Při úspěšné protiofenzivě v Charkovské oblasti, za kterou také stál, bylo během září 2022 osvobozeno na 12 000 kilometrů čtverečných území. Začala 6. září nečekanými útoky na Balakliju a Ševčenkove.

O tři dny později ruská správa nařídila evakuaci obyvatel Izjumu a Kupjansku, který se vrátil do ukrajinských rukou 10. září. Pak následoval postup za řeku Oskil na východ, což vedlo k osvobození Lymanu.

Syrskyj, narozený 26. července 1965, působil od roku 2013 jako náměstek na vrchním velitelství ukrajinských ozbrojených sil a řešil změny v organizaci ukrajinské armády, aby odpovídala standardům NATO.

Po propuknutí bojů na Donbasu v roce 2014 byl jedním z hlavních velitelů tzv. protiteroristické operace (ATO) proti separatistům. Velel bitvě o Vuhlehirsk a řídil stažení ukrajinských jednotek z „kotle“ u Debalceva. V roce 2017 se stal vrchním velitelem celé operace ATO.

Generál major Andrij Kovalčuk stojí v čele ukrajinského velitelství Jih, pod které spadá aktuálně pět oblastí na jihu Ukrajiny – Oděská, Mykolajivská, Chersonská, ale také Kirovohradská a Vinnycká.

V první fázi války měl Kovalčuk po pádu Chersonu na starosti organizaci obrany Oděské a Mykolajivské oblasti i Krivého Rihu, kudy se snažili Rusové postupovat ve snaze zbavit Ukrajinu přístupu k Černému moři a dostat se až k hranicím separatistického Podněstří.

Kovalčuk na sebe upozornil především úspěšnou operací, která začala na konci srpna. Jejím výsledkem bylo v listopadu osvobození Chersonu a vytlačení Rusů z pravého, západního břehu Dněpru.

Ukrajinský generální štáb také připisuje Kovalčukovi podíl na úspěšné letní protiofenzivě v Charkovské oblasti, kdy byl osvobozen Izjum a Kupjansk a Rusové utrpěli velké ztráty na technice, protože se včas nestáhli.

To, že byl Kovalčukovi přiznán podíl na této operaci, potvrdilo hypotézy, že obě ofenzivy byly propojené. O ofenzivě na jihu Ukrajiny se mluvilo dlouhodobě, Rusové kvůli tomu přesunuli jednotky na jih, takže během první fáze byl ukrajinský postup pomalý. Rusové však odkryli své pravé křídlo, což vedlo k porážce v Charkovské oblasti.

Kovalčuk, který se narodil 28. února 1974 na Volyni, má zkušenosti ze zahraničních misí. V letech 2005 a 2006 byl zástupcem velitele ukrajinského kontingentu sil KFOR v Kosovu. V roce 2011 byl náčelníkem štábu vrtulníkové jednotky nasazené v rámci OSN v Libérii a v Pobřeží slonoviny.

Po propuknutí bojů na Donbasu v roce 2014 působil jako náčelník štábu 80. vzdušné výsadkové brigády, která osvobodila Lyman a Slovjansk a vytlačila separatisty z luhanského mezinárodního letiště. Během této operace byl 13. července 2014 postřelen, ale odmítl hospitalizaci a pomáhal držet frontu do 31. srpna.

Předseda kanceláře ukrajinského prezidenta Mychajlo Podoljak je považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků Zelenského. Má na starosti politickou strategii a informační politiku prezidentské kanceláře.

Podoljak se narodil 16. února 1972 ve Lvově. V 90. letech působil v běloruských médiích, v roce 2004 ho ovšem běloruská KGB donutila k okamžitému odchodu ze země. Na Ukrajině působil dál jako novinář. Napsal o otravě kandidáta na prezidenta Viktora Juščenka, přičemž naznačil i možné pachatele, kvůli čemuž byl vyšetřován.

V roce 2020 nastoupil do kancléře prezidenta Zelenského jako manažer proti krizím. Na přelomu února a března 2022 se účastnil prvních jednání Ukrajinců s Rusy po ruské invazi jako hlavní mluvčí a požadoval příměří, stažení ruských jednotek na pozice před invazí i bezpečnostní záruky.

Pod odhalení válečných zločinů v Buči varoval, že tento masakr zkomplikuje jednání a po dobytí oceláren Azovstal v Mariupolu vyloučil další jednání s Ruskem a jakoukoli dohodu, kde by se Ukrajina vzdala svého území, i když při prvních jednáních dával najevo ochotu se s Rusy dohodnout.

Významnou roli v prvním roce válce sehrál i Oleksij Arestovyč, který působil jako poradce prezidenta pro národní bezpečnost a vojenské otázky.

Arestovyč už v roce 2019 předvídal podobu ruské invaze s tím, že důvodem bude zájem Ukrajiny vstoupit do NATO, což povede k rozsáhlé vojenské operaci Ruska proti Ukrajině: „Bude to útok ruských armád, které mají u hranic, obklíčení Kyjeva, snaha nás obklíčit v Doněcku i útok z Běloruska.“ Zmínil také, že Rusové budou ničit infrastrukturu.

Na funkci Arestovyč, který se narodil 3. srpna 1975 v Gruzii, rezignoval 16. ledna 2023 poté, co řekl, že raketu Ch-22, která zasáhla dům v Dnipru, kde zemřelo 44 lidí, zřejmě sestřelili Ukrajinci. Ukrajinská protivzdušná obrana to popřela s tím, že nemá zbraně schopné Ch-22 sestřelit.

Významnou roli ve válce sehrál i šéf ukrajinské tajné služby SBU Vasyl Maljuk, který byl do jejího čela jmenován 7. února 2023. Jejím vedením byl ale tento generál major, jenž se narodil 28. února 1983, pověřen už 18. července 2022.

V SBU působil Maljuk od roku 2001, zpočátku v jejích oblastních kancelářích. Od ledna 2020 do února 2022 sloužil na jejím oddělení pro boj s korupcí a organizovaným zločinem.

Krátce před ruskou invazí se stal 16. února 2022 tajemníkem ministra vnitra, ale 3. března jej Zelenskyj jmenoval prvním náměstkem šéfa SBU.

Pak byl pověřen jejím řízením. SBU se v té době zbavovala lidí spojených s Ruskem. Jejím úkolem bylo také odhalovat agenty a spolupracovníky ruské rozvědky nebo lidi, kteří pomáhali navádět ruskou palbu.