Prchající děti trápí panické ataky, říká dobrovolník na košickém nádraží

Vzpomíná na sedmdesátiletou lékařku z Charkova, která se hned po příjezdu chtěla zapojit do pomoci krajanům. „Ihned šla k dětem, povídala si s nimi, hrála si. To jim moc pomáhá,“ dodal energický dobrovolník.

Podle něho přijíždí mnoho dětí. „Zde rodiny dostanou najíst, jsou registrovány, mohou se zde v teple vyspat,“ ukazuje modré uni buňky darované soukromou firmou. Zrovna sem s blikajícími majáky přijíždí kolona slovenského premiéra. Příliš zájmu nebudí.

Ptáme se na roli státu při pomoci, protože v sousedním Polsku na přechodu Medyka a Hrebenne jsme viděli obrovské nasazení všech složek polského státu včetně armády.

„Vojáci? Tak tady nebyl ani jeden, přitom by v rámci civilní ochrany mohli hlavně na počátku hodně pomoci. Vše, co tady vidíte, stojí na dobrovolnících a soukromých darech. Jídlo, suroviny, deky, prostě vše darují majitelé restaurací a další firmy. Pracují zde i úředníci, ale ve svém volném čase,“ konstatuje Mňahončák.

Humanitární katastrofa se v Košicích každopádně nekoná, to vidíme na vlastní oči.

Na košickém nádraží je sice rušno, ale nesrovnatelně méně než na nádraží v polském Přemyšlu, kde museli zrušit obchodní centrum a místo něho zřídit noclehárnu, kam svážejí prchající nejen z vlaků, ale i příchozí pěšky. Dva rozdílné světy.

„Za celou dobu do Košic přijelo necelých 180 tisíc uprchlíků,“ upřesňuje Mňahončák. Zhruba taková masa přes Přemyšl–Medyku prošla za pouhé dva dny.

„V Košicích uprchlíci nezůstávají, je to tady jen přestupní stanice. Míří dál do Prahy, Varšavy, Krakova. Často mají zajištěný individuální odvoz dál do Holandska a Německa,“ dodává.

Zdůrazňuje, že každé vozidlo, které nabírá prchající, je pečlivě zaevidováno. „Nemůže jen tak někdo přijet a nabrat ženy s dětmi,“ uzavřel.