Poslední dopis Taylorovi

Nemyslela jsem si, že Ti někdy budu takhle psát. Byl jsi pro mě ztělesněním statečnosti, rozhodnosti, smělosti a kompetentnosti. Vždycky jsi věděl, co dělat nebo jak pomoci. Byl jsi záchranář tělem a duší a přítel, který měl pro mě vždy radu a povzbuzení. Staří Řekové o svých hrdinech skládali eposy. Já Ti slíbila hodně dlouhou kapitolu v knize. Je tam, ale Ty už si ji nepřečteš. Celý svůj život jsi žil jako hrdina a bez zaváhání Tě zařadím k takovým osobnostem, jako byli Kubiš s Gabčíkem nebo další stateční z druhé světové války a odboje.

Ty jsi byl na Ukrajině proto, aby jednou Tvoje děti nemusely bojovat proti ruské agresi. Nemusel jsi tam být. Ale chápal jsi to jako svůj způsob vlastenectví. Uměl jsi pomáhat, a tak jsi tam pomáhal nehledě na riziko, že můžeš zemřít. Věděl jsi, že se to může stát. Všichni to víme, ale nikdo tomu do poslední chvíle nechce věřit. Byl jsi zkušený, na všechno jsi dával pozor, snažil ses pro bezpečnost svou i druhých udělat maximum. Znali jsme se virtuálně přes sedm let. Ale až na Ukrajině jsme se setkali osobně. Byli jsme asi jediní dva ateisté v téhle válce. Nekřižovali jsme se před cestou, nemysleli na Boha, ale oba jsme věřili ve své štěstí. A i v to, že štěstí se musí trochu napomoci dobrou přípravou. Když jsem s Tebou odjížděla na nulovou linii, do míst nejtěžších bojů, věřila jsem, že jsi jediný člověk na světě, se kterým to můžu zvládnout. Věděla jsem, že když bude nejhůř, Ty budeš vědět, co dělat. Když jsem měla v zákopu na nule strašný strach, Ty sis ze mě dělal legraci, a tak se Ti podařilo snad vykřesat trochu statečnosti i ze mě. Uměl jsi všechno dobré přenášet na lidi v Tvém okolí.

Naposledy jsem Tě viděla živého na točce mediků u Lymanu, tak tři dny předtím, než tě zasáhla ruská střepina. Odjížděl jsi zpátky na nulu pomáhat dalším zraněným. Jako bych to viděla pořád před očima, Tvůj výraz, když jsi mi říkal: „Nechce se mi tam zpátky, ale co mám dělat? Přece je v tom nemůžu nechat, mám jedno z posledních pojízdných aut.“ Věřila jsem tehdy, že to zvládneš, stejně jako vždycky předtím.

Tušil jsi Ty, že teď to bude jinak? Když jsme spolu odjížděli ke Kreminně, říkal jsi: „Tady taháš čerta za ocas, je potřeba ho tahat jen určitý množství času, který ti ten nahoře dovolí… Nic není zadarmo. Pravděpodobnost, že tady zakapeš, je furt stejná, tím pádem je dobrý tomu nechodit moc naproti.“ Bylo ti jasné, že musíš brzo odjet, aby se ti Kreminna nestala osudnou. Nestihl jsi to.

Vždycky jsi přesně věděl, proč na Ukrajině jsi. Říkal jsi: „Mohl bych to zabalit, že jsem unavenej, že mě to stálo moc peněz, a jet domů. Oni nemůžou. Je to jejich země, kterou musí bránit. Já bych jim s tím tady měl pomoci, protože já se do své svobodné země můžu vrátit. Oni svobodnou zemi nemají. Bráním tomu, aby se něco podobnýho stalo u nás doma. Jako když cvičíš, zdravě jíš, abys v padesáti neměla raka. Je to pro mě preventivní úkon.“ Kdyby někdo napadl Tvou zemi, Ty bys byl mezi prvními, kdo by stáli na hranici se zbraní v ruce. Neutekl bys a ani nesklonil tvář před okupanty. Byl jsi bojovník tělem i duší. Za spravedlnost jsi nakonec tělo i duši obětoval.

Mluvili jsme o tom, jestli ti válka nebude chybět, až skončí. Vyprávěl jsi, že se do žádné další války nechystáš a jak moc se těšíš, že si zajedeš se svou holkou na hory, těšil ses na lyže, na horské kolo, na lezení, na to, že budeš žít normální život. „Mně válka chybět nebude,“ smál ses, „já doufám, že pak už nebude žádná jiná, kam bych měl nutkání jet!“

Proč to všechno píšu, když Ty jsi už někde tam na druhé straně? Chci, aby každý, kdo si to přečte, i proruský troll, a třeba i ti z ruské klaky, kdo tu mají sledovat média, věděl jediné: Lidé jako Ty se vždycky postaví bezpráví, nespravedlnosti i útočné válce. Vždycky tu budou další, kdo Tě budou následovat. Lidé, kteří budou zachraňovat životy ostatních, těch, kteří musí čelit brutálnímu útoku a agresi a bojovat o svou svobodu. A i když teď pláču nad Tvou smrtí, vím, že Ty bys ani jedinou sekundu svého života nevzal zpátky. Nezemřel jsi zbytečně, zachránil jsi desítky životů, a to pro Tebe bylo vždy životním posláním.

Byl jsi dobrý přítel. Vím, že se zase jednou potkáme, tak do té doby na sebe dávej pozor!