Poslední dny Bachmutu? Musíme se dožít jara, to je jediná naděje

(Od zvláštní zpravodajky Novinek z Ukrajiny)

Přede mnou leží v dolině celkem obyčejné město. Paneláky střídají nízké bytovky, sem tam rodinná vilka. Kostel, nákupní centrum s tržištěm.

Okolní kopečky už pokrývá slabá vrstva sněhu. Mrzne. Ticho nad městem brzy prořízne rachot dopadajícího dělostřeleckého granátu. A pak další a další. Ticho nad Bachmutem je vlastně velmi výjimečná chvíle.

Bitva o Bachmut je nejdelším střetem současné války, velké invaze Ruska na Ukrajinu. Začala v srpnu loňského roku a zřejmě se nyní blíží k neúprosnému konci.

Ruské síly, tvořené zde především Wagnerovou skupinou, postupují a snaží se Bachmut úplně obklíčit. Využívají starou a osvědčenou taktiku z dob druhé světové války – „nas mnogo“, tedy „je nás hodně“.

Wagnerovcům se doposud daří poměrně bez problémů nahrazovat ztráty na bojišti. Jsou strašlivé a dají se pouze odhadovat. Denně v Bachmutu zahynou stovky vojáků na obou stranách fronty.

Na ruské straně budou ztráty podle odhadů samotných vojáků či mediků vyšší až třikrát. Ale i ukrajinské se budou pohybovat v řádu stovek denně.

Kdybychom se drželi odhadu kolem 200 mrtvých denně, dojdeme k číslu blížícímu se 40 000 za celou dobu bitvy. Jen zde na Bachmutu.

Bachmut je peklem pro obě strany. Rusové využívají početní převahu, kterou jim dovolily vytvořit i nábory vězňů pro boj v prvních liniích.

Krutá, ale úspěšná taktika. Ruský stát nebude muset vynakládat ani kopějku na život vězňů a má zajištěnou potřebnou potravu pro ukrajinská děla.

Ta právě hřmí z linie rozprostřené na kopci nad Bachmutem. Přijíždím po jediné relativně bezpečné cestě přes malou vesnici Chromové. Pode mnou leží město, které je nejzkoušenějším místem celé donbaské fronty.

Prezident Zelenskyj už před časem přiznal, že město je zcela zničené. Tak docela pravda to není.

Západní část města je sice pustá a ozývá se tu dělostřelectvo velmi hlasitě, ale většina bachmutských paneláků stále stojí. Jsou poškozeny, ale na první pohled vypadá většina z nich celkem obyčejně i obyvatelně.

Mnohem horší je situace ve východní části a největší peklo je za říčkou Bachmutkou. Tady se ruská linie blíží neúprosně a je jen otázkou času, kdy se Rusům podaří říčku překročit.

Ve východní části města je velmi nebezpečno a ostřelování je nesmírně intenzivní. Všude kolem se ozývá také střelba z kulometů a samopalů.

Dostávám se až téměř k mostu, kde v jednom z domů nacházím jednotku ukrajinských vojáků. Hovoříme spolu několik minut za neustálé palby. Je slyšet, jak letící dělostřelecké granáty a miny sviští vzduchem.

Když tu náhle – z domu, kde jsem myslela, že mají úkryt pouze vojáci, vyjde dáma v kožešinové čepici a čistém úpravném kabátku. Užasnu a spěchám za ní. Dáma se velmi mile usměje a je evidentně ráda, že vidí nějakou civilní osobu ženského pohlaví.

„Jdu ke známým, matka s dcerou, také tady ještě zůstaly. Já tu bydlím sama, v tomhle domě, nechci nikam pryč. Ale je to tu těžké, tak každý den navštěvuju svoje známé, abychom si dodaly odvahy. Moje dcera žije v Doněcku, mám o ní jen kusé zprávy, ale chci jí být co nejvíc nablízku, kdyby mě potřebovala,“ vypráví Irina Petrovna.

Do jejích slov zní salva z kulometu. K dámě v kožíšku s milým a klidným hlasem se jako pozadí nehodí.

Irina se narodila v Bachmutu a město opustit nechce, stejně jako většina z těch pár tisíc lidí, kteří ještě zůstali.

„Máme tady takový kryt ve sklepě, někdo tam donesl stará křesla, divan, taky jsou tam kamínka. Ale sousedka ze čtvrtého patra řekla jednoznačně, že se nikam chodit schovávat nebude. A já tam taky nechodím, i když se hodně ostřeluje. Jak to tady všechno přežít? Doufám, že nastane nějaký přelom na jaře, musíme se dožít jara. To je jediná naděje, které se držíme,“ pokračuje Irina.

Vypínám kameru a paní Irina stále pokračuje v hovoru i přes mráz venku. Společnost jí chybí, i když vojáci jsou prý velmi přívětiví a se vším zbylým obyvatelům domu pomáhají.

V zákopech kolem jihovýchodní části Bachmutu je také těžko. Přijíždím sem starým autem pro mě nerozeznatelné značky, dodávkou, která ale má své nejlepší roky tak dvacet let za sebou.

„Máme obrovský problém s auty, zrovna támhle – vidíte? Tohle auto tady Rusové rozstřelili předevčírem. Kluci měli poruchu na autě a museli začít auto opravovat. Rusové na ně zacílili palbu. Nepřežil nikdo z nich,“ říká jeden z vojáků, kteří mě doprovázejí. Je to zároveň kaplan jednotky.

Jedeme na linii mezi vesnicí Ivanivské a Opytené, kterou už drží Rusové. Zde Ukrajinci vybudovali síť zákopů a snaží se udržet jih a jihozápad linií pod městem. Jde to ale těžko. Rusové mají početní i dělostřeleckou převahu.

Jakmile vyskáčeme z auta do zákopů, pokrytých čerstvým sněhem, člověk se může začít teprve soustředit na skutečnost, která připomíná filmy z druhé, nebo i první světové války. Na naši stranu dopadají střely z minometů. „To je koncert, co?“ vítá mě jeden z obránců.

„A takhle vám tady koncertují často?“ „Každý den,“ opáčí muž v uniformě s černou kapucí nataženou přes hlavu. Ve vedlejším zákopu právě tři příslušníci rozvědky připravují na práci dron.

Terén kolem je neúprosně plochý a rovný. Zákopy se dají zdolat jen tak, že je pokropíte silnou dělostřeleckou palbou a pak běžíte přes pole. Doběhne jen někdo, ale doběhne. Nas mnogo, stará ruská taktika…

Jedné četě bachmutských obránců velí jedenadvacetiletý poručík Oleh. Vyšel nedávno z vojenské školy a nyní má pod sebou dvacet čtyři mužů. Tedy měl, někteří již svou poslední bitvu dobojovali a bojeschopných mužů má pod sebou Oleh nyní jen šestnáct.

„Náš úkol je tady držet obranu, a pokud se naskytne příležitost, pokusit se o protiútok. Byl jsem předtím v Lysyčansku a Severodoněcku, můžu srovnávat. Tam měli Rusové mnohem víc dělostřelectva. Zde ale začínají disponovat mnohem větší živou silou. Je jich hodně, prostě jdou dopředu a prorvou se dál. Jsou jako zombie,“ líčí mladý poručík.

Dodává, že ukrajinské síly ale drží a budou držet. Samozřejmě, nejde být v takové situaci ještě pesimista, to by Bachmut Ukrajinci nedokázali bránit dlouhých šest měsíců. Zatím nic nenaznačuje, že by ukrajinské velení včetně politiků uvažovalo o řízeném ústupu z Bachmutu. Bojuje se dál, mrazu a ztrátám navzdory.

Ve městě samotném není na ulicích vidět ani živáčka. Kromě tržiště hned při vjezdu do města ze západní strany. Pár desítek lidí tu prodává nezbytné věci pro přežití. Nabíječky, baterky, jídlo.

Nikdo nechce příliš mluvit, je vidět, že tu kvetou proruské nálady. Naproti tržnici stojí v řadách několik paneláků. Mezi nimi parkují tanky, které se zrovna vrátily z práce a odpočívají před dalším výjezdem. Jejich obsluha si zabrala opuštěné sklepy jako úkryt v době odpočinku.

Ačkoliv jsme právě v relativně nejbezpečnější části města, co chvíli jsou slyšet hlasité exploze. S obyvateli Bachmutu to ale ani nehne.

Nakonec přece jen najdu lidi ochotné mluvit. Celá rodina, se dvěma dospělými dětmi. „Postupně si na všechno zvykáte, krůček po krůčku, až najednou zjistíte, že žijete na první linii,“ říká hlava rodiny, muž, který ale přece jen nechce sdělit své jméno.

Povídám si s tankisty od tanku za paneláky, kterým moji kolegové dobrovolníci rozdávají jídlo a další potřeby. Kolem se šourá muž v rozšmajdaných botách a špinavé otrhané bundě. Chci mu podat konzervu, ale jeden z tankistů mě zarazí.

„Tomu nic nedávejte, je to proruský hajzl. Posílá Rusům naše pozice, už se mu takhle podařilo několikrát, že kvůli němu zemřeli naši,“ v hlase se mu zračí hluboké opovržení.

To je Bachmut. Zůstalo tu pár tisíc lidí, humanitární pracovníci udávají počet 9000. Spíše to bude o poznání méně, protože dobrovolníci evidují osoby, které si dojdou pro humanitárku. Jenže ty často berou příděly i na osoby, které již odjely.

Nehledě na přesné počty, které teď není možné určit, se obyvatelé Bachmutu dělí na tři skupiny. První, největší a nejsilnější, je proruská. Tito lidé v Bachmutu cíleně čekají na vstup ruské armády a doufají, že ve sklepeních přežijí případné boje ve městě.

Další skupinou jsou divné existence, loseři. Alkoholici, blázni, bezdomovci, kterým vyhovuje, že si mohou zajít sem tam pro humanitárku a mohou od rána do večera pít.

A třetí, nejzajímavější skupina, jsou nesmírně dobří lidé, kteří tu riskují svoje životy, aby pomáhali těm prvním dvou skupinám nebo zvířatům. V čelé této skupiny neuvěřitelně dobrotivých lidí stojí bezpochyby Tatjana, Táňa.

Vede dobrovolnické centrum, kterému se říká „Punkt Nězlamnosti“, tedy jakési Centrum nezdolnosti volně přeloženo. S Tatjánou jsem se seznámila už při mých předchozích cestách.

Pokud existuje někdo, kdo si zaslouží ukrajinskou medaili za statečnost a odvahu, je to právě tato žena, která se tu otáčí od rána do večera, aby vše zorganizovala, všechny vyslechla, všem pomohla a pro všechny měla úsměv a útěchu.

Před válkou bývala porodní asistentkou. Bez ní by nyní všichni ti lidé, kteří si chodí do centra pro jídlo, ohřát se a dobít baterky, byli ztraceni. Tatjana je jejich pevný bod a jistota, že ještě má smysl žít v Bachmutu, kde to ale začíná být i pro dobrovolníky strašně nebezpečné.

„Šla jsem včera večer domů, bydlím kousek od mostu. Už jsem nedošla, kolem uší mi začaly lítat kulky z ručních zbraní. Otočila jsem se a utíkala zpátky do centra,“ říká Táňa.

Mezitím organizuje dodávku potravin k přípravě obložených chlebů a sama v kuchyni plní chleby slaninou a sýrem. Společně s dalšími čtyřmi ženami a jedním mužem se tu starají o několik desítek lidí denně.

Táňa má jasně daná pravidla – najíst a napít dá každému, ohřát se může každý, ale jen pod podmínkou, že přijde střízlivý. Jakmile objeví staršího muže, který blábolí nesmysly a vyvolává konflikty, zakročí s takovou rázností, jakou by jí mohl závidět kdekterý frontový generál.

Ke skupině nesmírně dobrých lidí patří i Kateřina. Pracuje jako dobrovolnice pro organizaci „Bachmut je ukrajinský“. Je to krásná mladá dívka, když se jí zeptám, co cítí, když vidí město v takovém stavu, rozpláče se.

„Pokaždé, když sem přijedu, je situace těžší a těžší. Zabýváme se pomocí vojákům, cokoliv potřebují, to se jim naše organizace snaží poskytnout. Pomáháme i civilistům – potřebují potraviny, léky, hygienické potřeby, některé potřeby pro domácnost. Kromě toho jsem také členem týmu Pluriton. Zabýváme se evakuací zvířat bez domova, zachraňováním z nebezpečných míst a také přinášíme krmivo a léky,“ vypráví Kateřina.

Vzpomíná, jak se snažili ochránit zvířata v soukromé zoo na okraji Bachmutu. „Stáli tam ti skřeti, orkové, kteří je skoro všechna zabili nebo snědli. Moc jich nezbylo, vzali jsme všechna, která jsme tam našli živá.

Teď jsme byli v Ivanivském, jedna žena tam před válkou měla 25 zvířat, teď jich má přes 50. Je tu navíc spousta opuštěných hospodářských zvířat, krávy vyhublé na smrt, příšerné,“ vlhnou zase oči Kateřině.

Je ale třeba začít zase pracovat, času je málo a situace se tu může každou chvíli zvrtnout. Mířím do sklepa pod protějším panelákem, kde je improvizovaná ošetřovna a ambulance. Zde se mě ujímá mladá lékařka z izraelsko-ukrajinské organizace Frida.

„Jezdíme sem jednou týdně a tady ve sklepě poskytujeme lidem lékařskou pomoc, máme zde několik lékařů specialistů. V naší organizaci pracuje na 200 lékařů a lékařek a od začátku války jezdíme po všech frontových liniích a zabezpečujeme lidem, co je v našich silách. Máme tu i ultrazvuk a naši lékaři si zvou i pacienty na bezplatné operace, je-li to třeba,“ říká Vladislava Romanyková, šéfka bachmutského týmu.

Každý týden tu vyšetří 30–40 lidí. Na chodbě se ptám jedné z pacientek, jestli přece jen neuvažuje o odjezdu. Neuvažuje, má tu starou maminku, a proto zůstane s ní za každou cenu až do konce.

O evakuace zatím v Bachmutu není valný zájem. „Už tři dny jezdíme po Bachmutu a o odvoz zatím nemá zájem nikdo,“ potvrzuje šéf týmu ukrajinských paramediků Dmytro. Lidé mají v dobrovolnických centrech telefonní čísla, stačí zavolat.

Všichni vědí, kde je evakuační bod, tam stačí přijít v daný čas. Postávám kolem tohoto místa, nikde nikdo. Na druhé straně parku vidím starého bělobradého muže. “

Tady nikdo už tři dny nebyl, žádné evakuace jsem neviděl. Kdo chtěl, ten odsud odjel. Já vám to řeknu takhle – já jsem etnicky Rus, ale cítím se být Ukrajincem. Narodil jsem se v Bachmutu, tady jsem vychodil školu a vojnu a tady taky umřu. Bachmut je a bude ukrajinský a toto je naše země, naše Ukrajina!“

Jenže ze tří stran se tlačí ruské vojsko. Kolik zbývá ukrajinskému Bachmutu, dnes snad ví jen bůh…