Článek
Zpět na Ukrajinu se ale tvoří kolony, mnozí řidiči jedou znovu a znovu pro další a další zoufalé rodiny. Poláci, kteří se o uprchlíky starají, jsou jedním slovem úžasní. Je vidět obrovské nasazení, výtečná organizace.
„Vy nastupujte, tento bus jede do Přemyšlu. Vy čekejte, ustupte prosím, kdo jede do Vratislavi?“ říká voják důrazně, ale zdvořile lidem ve vytvořeném nástupním koridoru.
Záblesk radosti: Muž na hranici hrál mezi stany a proudy uprchlíků na piano
Jeden autobus přijede, další najíždí, autobusy MHD, auta hasičů. Zkrátka co je po ruce. Situace se zvládá. Jaká ale bude budoucnost, říkají tiše ženy, často i beze slov. Stačí se podívat do jejich očí. Zatím nacházejí teplo a matraci s dekou v už bývalém obchodním centru v nedalekém Přemyšlu. Parkoviště je plné evakuačních autobusů.
„Neboj, už je dobře“
U koridoru v Medyce začal mladý muž hrát na piano na kolečkách, ženě s babičkou a třemi dětmi se převrhl nákupní košík, ve kterém mají celý svůj domov. Hned přiskakují dobrovolníci.
Prchajícím rozdávají čokolády, horké pití. I dnes svítí slunce, ale zima zalézá za nehty. Dívenka se rozplakala. „Neboj, už je dobře, jsme s tebou,“ konejší ji muž. Matka dívku tiše tiskne k sobě. „Bůh s vámi, bůh s námi,“ ujišťuje děda v dobrovolnické signální vestě. Říká to už několikátý den.
FOTO: Uprchlíci na polských hranicích
Na přechodu Medyka je stabilně lékařský stan i veterinární služba. Jsou v jednom kole. V koridoru k najíždějícím autobusům míří za mrazivé noci další a další lidé. Polská dívka pořád dokola opakuje do reproduktoru.
„Bude o vás postaráno. V Přemyšlu je humanitární centrum, tam se vyspíte, dostanete jídlo, SIM karty a lékařskou pomoc.“ A ukončuje to provoláním Sláva Ukrajině. Všude blikají modré majáky. „Mnoho žen a dětí, které přijíždějí, jsou hladové, na jídlo ale nemyslí. Bojí se, co bude. Musíme je vybízet, ať se nají. Putují sem i tři čtyři dny. Přitom tady to nekončí, musí dál do Evropy,“ říká polský dobrovolník na menším přechodu Hrebenne.
„Žádné konflikty“
„Čekáme na dceru a dvě miminka a dvanáctiletou vnučku už tři dny. Jsou z Charkova. Dostaly se už do Lvova, ale dál se jejich převoz nějak zadrhl. Nevíme proč,“ říká padesátiletá Ukrajinka Irnna, která na přechodu spí s českým manželem v autě. Žít budou v jejich dvoupokojovém nájemním bytě v Praze.
„Je tu jinak klid. Žádné konflikty. Včera sanitka hned přijela pro miminko,“ popisuje Irnna.
Proud uprchlíků na ukrajinské hranici: Téměř žádní muži
Zatímco si povídáme, z polského policejního vozu polští muži přenášejí další, pečlivě zabalené miminko hned do dodávky s litevskou espézetkou.
Směrem na Ukrajinu se snaží stopem dostat asi pětapadesátiletý vysoký muž, na první pohled zálesák. „Jsem doktor,“ říká nám. Odkud? „United States,“ odvětí lakonicky.
Hala na nádraží v Přemyšlu je stále plná, lidé proudí sem a tam, ale chaos to není. Mladík rozdává SIM karty. Na kufrech a lavičkách posedávají prchající. Halou čpí směsice potu a polévky.
Holčička si z plyšáka udělala kopací míč a hraje si s kolemjdoucími. Pak ho pečlivě očistí a už ji zajímá pohádková knížka.