Článek
„Jsem na manžela tak hrdá, že pomáhá. Na druhou stranu se o něj neskutečně bojím,“ přiznává 22letá Anastasia.
O tom, co zažila, se jí velmi těžko mluví. „Byly to dny plné hrůzy. Když teď slyšíme nějaký větší kravál, hned se všichni lekneme. Připomíná nám to bomby a rakety,“ vypráví mladá matka. Její tříletý Maxim se od ní nechce skoro hnout, protože má stále strach.
Cesta z Ukrajiny na západ Čech jim trvala dva a půl dne. „Ještě jsme se z toho nevzpamatovali. Jsme hodně unavení. Jakmile vypukla válka, manžel nás odvedl k rodičům a vyrazil do práce. Od té doby jsme se už neviděli,“ říká.
Se synem a dalšími ženami z rodiny se dva dny ukrývala v bunkru. „Vždycky jen někdo z nás vyběhl ven pro jídlo a zase spěchal zpátky. Protože se situace zhoršovala, rozhodla jsem se utéct,“ pokračuje. Z Kyjeva s ní vyrazila maminka a sestry s dětmi. Třináctičlenná skupina se vydala na nádraží, aby co nejrychleji odjela. „Tam byla spousta lidí. Bála jsem se, že se z města vůbec nedostaneme. Naštěstí se to povedlo,“ líčí.
Obránce Charkova a Černihivu chtějí Rusové zlomit bombardováním obytných čtvrtí
Vlakem se všichni společně dostali do Mukačeva, odtud do Čopu u slovensko-ukrajinských hranic, kam už České dráhy vypravovaly humanitární soupravy. Během cesty sháněli ubytování, pomocnou ruku jim nabídly desítky lidí. Nakonec našli azyl na Domažlicku. „Všichni jsou na nás opravdu hodní a my jsme za to tolik vděční,“ zdůrazňuje žena.
I přesto pro ni pobyt v cizí zemi není jednoduchý. Část rodiny totiž zůstala na Ukrajině. „Jsem s nimi neustále v kontaktu. Voláme si a já často slyším rakety nebo varovné sirény, mám o ně velký strach,“ popisuje.
Nejvíce je ve spojení se svým mužem, jenž se stal v očích mnohých lidí hrdinou. „Na fotce z nemocnice drží miminko, které nemohl odpojit od přístrojů, takže u něj zůstal a chránil ho. Je velmi statečný, vážím si ho za to,“ sděluje Anastasia.
V Česku je 25 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, v Polsku půl milionu
Má jediné přání, aby válka co nejdříve skončila. „Když děti slyší auto nebo podobný zvuk, křičí, že chtějí domů. My všichni si přejeme vrátit se na Ukrajinu a žít úplně normální život,“ uzavírá.