Nemáme kam jít. Zemřeme tady, říkají staří obyvatelé ukrajinského města Huljajpole

(od našeho zpravodaje)

Město je staré přes čtvrt tisíciletí a zdá se, že jeho dny jsou sečteny. Většina budov už nestojí a mezi těmi, co zbyly, není jediná, která by byla neporušená, nenesla stopy kulometné palby či šrapnelů od dělostřeleckých granátů. V 18. století bylo postaveno jako vojenská osada na obranu před nájezdy z tehdejšího Krymského chanátu, dnešní oblasti poloostrova Krym.

Ruská armáda město obsadila krátce po začátku války v březnu 2022. „Bylo to jako smršť. Bojovalo se všude, duněla palba, bylo slyšet střelby z kulometů. Ale našim chlapcům se je podařilo brzo vytlačit. Ale město se stalo frontovou linií a většina lidí odešla. Každodenní zmar a umírání byly nesnesitelné,“ říká více než osmdesátiletá Olga, která se zde narodila v době okupace wehrmachtem během druhé světové války.

Válečnou vřavu nechtěla nikdy zažít. Krátce žila v Záporoží, ale jejím domovem bylo Huljajpole. „Ve dvaceti jsem se odstěhovala a vdala, ale za pár let jsem se vrátila. Chybělo mi to tu. Můj tatínek byl Machnovec (anarchokomunistické hnutí, které založil místní rodák Nestor Machno, pozn. red.), ale já byla vychovávána v klidu a míru. Pracovala jsem ve strojírenství. Nikdy bych nevěřila, že se na sklonku života budu schovávat ve sklepě. Ale neodejdu,“ dodává stařenka.

Jídlo a vodu jí v rámci možností vozí dobrovolníci a vojáci. Jí a dalším zhruba dvěma stům obyvatel, kteří stejně jako paní Olga jsou staří a město je jejich domovem i přes to, že nefunguje elektřina, neteče voda, nejde plyn a každý den může být tím posledním.

„V tom domě ještě před týdnem žil starý manželský pár. Bylo jim okolo devadesáti. Dělostřelecký granát dopadl přímo doprostřed světnice. Oba to roztrhlo. Nechtěli pryč. Jejich snacha žila v Dnipru, nabízela pomoc, ale pro ně a všechny, co zde přežívají, se Huljajpole stane hrobem,“ ukazuje voják Bogdan na dům, který je vzdálený jen pár desítek metrů od příbytku paní Olgy. Ta se slzami v očích zavírá poškozené dveře a míří do sklepení.

Dunění dělostřelecké palby je slyšet téměř bez ustání. Samotné město, respektive to, co z něho zbylo, bylo naposledy bombardováno na začátku roku. Krátery jsou patrné v centru i širokém okolí. „Jsou to hlupáci. Bombardují zničené město. Tady už život prakticky není, žádná stálá posádka, jen my, kteří zde hlídkujeme a o pár kilometrů bojujeme,“ dodává Bogdan.

Při průjezdu městem zaujme budova muzea, ze které stojí jen červené obvodové zdi. Naproti je základní škola, která byla založena už v roce 1865 a fungovala až do začátku války. V okenních otvorech jsou jen zatlučená prkna a na fasádě jsou patrné zásahy projektily, ale i šrapnely.

„Za školou je zaminováno. Rus si zde udělal dočasné sídlo štábu. Nenávidím je, ale bylo šílené, že střílel do svých řad. Dost vojáků bylo vzpurných, nelíbilo se jim, co se po městě dělo. Znásilňovalo se, rabovalo a velení odpor potlačilo střelbou,“ vypráví další voják Igor a ukazuje stopy svých dvou zranění - jedno bylo od šrapnelu, podruhé ho popálil fosfor.

Na okraji města je ještě patrný ruský blokpost. Kontrolní stanoviště tvoří velké pneumatiky naplněné zeminou, pískem a kamením. I jeho okolí je zaminováno. Nedaleko jsou patrné pozůstatky zcela zničeného průmyslového areálu a na dohled jako zázrakem stojí pár domků téměř bez poškození. Ruská armáda zdejší obyvatele vyhnala, některé postřílela a domky zabrala pro své vojáky.

„Žila tam zhruba padesátiletá žena. Vyhnali ji, ale přežila. Takové štěstí tu každý neměl. V jednom domě našel Rus starou pušku. To pro něj bylo znamení odporu. Muže odvedli neznámo kam, paní ale přežila. Bydlí v Záporoží u dcery,“ přibližuje chování okupantů voják Bogdan, který si zaznamenává osudy a příběhy místních obyvatel. „Třeba to jednou vydám. Vypráví to nejen o zkáze, ale i silném duchu a nezlomné povaze,“ dodává.