Myslela jsem, že jsem zešílela, vzpomíná žena z mariupolského divadla

„Protože moje rodina se skrývala v divadle, hned jsem tam běžela. Jako první jsem spatřila prakticky celou střechu na silnici, pak jsem viděla kouř. Mnoho lidí leželo v parku u divadla,“ uvedla.

K divadlu Marijina rodina přišla 16. března v naději, že se dostane do evakuačního konvoje. Cestou ale narazili na ruské tanky. „Bylo nás šest. Běželi jsme ulicí a střílely na nás tanky. Doběhli jsme k divadlu a tam byl relativně klid. Centrum města bylo tou dobou celkem bezpečné,“ popsala.

Lidé podle ní chodili k divadlu denně. „Čekali, že tam přijedou autobusy a odvezou je pryč. Chodili každé ráno na náměstí, do parku, pro zprávy. V divadle přežívaly stovky lidí, ale do parku jich také hodně chodilo a ruští vojáci zvolili dobu, kdy tam bude nejvíc lidí, aby bylo hodně obětí,“ řekla mladá žena.

V době útoku v divadle bylo kolem 600 lidí. Po výbuchu jich podle ní vyběhlo z krytu asi dvě stě. „Slyšela jsem volání: Ljošo! Mami! Tati! Zranění leželi na ulici, budova se složila. Bomba spadla doprostřed divadla. Střecha smetla boční zdi. Celý prostředek se zřítil,“ vzpomíná.

Lidé v podzemí přečkali útok bez zranění. „Bylo jich tam hodně, spali v šatnách, v koncertní síni, na scéně, na chodbách. Moje rodina byla v sále ve druhém patře,“ popsala hrůzu.

„Viděla jsem zraněné, děti se zkrvavenými tvářemi. Všichni křičeli, budova začala hořet. Běžela jsem ke dveřím do koncertní síně. Jedno schodiště zůstalo víceméně celé. Své blízké jsem nenašla a vyběhla jsem opět ven. Křičela jsem jejich jména, ale bylo to zbytečné. Bylo tam příliš mnoho zraněných a mrtvých,“ sdělila.

„Pak jsem vykřikla příjmení naší rodiny a slyšela jsem odpověď. Myslela jsem, že jsem zešílela, bylo to jako z podzemí. Z ulice ale vedl vchod do krytu a moje rodina tam stačila vběhnout. Vstoupila jsem a uviděla svou sestru a matku. Jako kdybychom se všichni podruhé narodili,“ dodala.