Místo zbraně válčí s hokejkou ve žluto-modrém dresu

Ze země však před válkou uprchl a Ukrajinu reprezentuje v tradičním, pro něho symbolickém, žluto-modrém dresu prvoligových zlínských Beranů.

Jak Stanislav vysvětluje, válka s Ruskem pro něj ve skutečnosti začala už v roce 2014 v jeho rodném Doněcku.

„Při prvním vpádu ruských vojsk na Ukrajinu před devíti lety. Bylo mi jedenáct. Museli jsme opustit náš dům a stěhovat se do Dnipra. Tehdy jsem si uvědomil, že mým nejdůležitější místem je ledová plocha. Měl jsem sen bránit čest země na úrovni národního týmu Ukrajiny,“ přibližuje Právu Stanislav.

A to se mu již více než rok daří. Působí totiž v juniorských reprezentačních výběrech, jeho velkým snem je dostat se v dresu Ukrajiny na zimní olympijské hry.

Jak sám říká, jeho zbraní je hokejka, nikoliv puška, kterou mnozí vrstevníci už rok svírají v rukou na frontě.

„V této těžké době je každý občan Ukrajiny důležitý. Někteří jsou v zákopech, jiní hluboko v týlu. Důležití jsou i ti, co oslavují svou zemi na jevišti nebo na fotbalových hřištích. Snažím se co nejlépe dělat to, co umím nejlíp. Abych se za sebe nestyděl nejen já, ale ani moji rodiče, mí trenéři a všichni, kdo mě znají a věří mi,“ tvrdí Stanislav.

Loni 24. února jej ve čtyři ráno probudily bomby dopadající na Kramatorsk.

„Situace nebyla dobrá a je pro mě velmi těžké ji popisovat a prožívat znovu. Po tom všem chaosu, ve kterém jsme se octli, se rodiče rozhodli, že pojedou na západní hranici Ukrajiny,“ vzpomíná hokejista s tím, že pobýval s rodiči v rozstříleném domě bez elektřiny v osmi stupních nad nulou a jídlo si vařili nad ohněm na ulici.

V červnu odcestoval z Ukrajiny do Dánska, kde získal angažmá v dorosteneckém týmu „Během sezony jsem ale dostal nabídku od svého agenta přesunout se do českého prvoligového týmu PSG Berani Zlín. Neváhal jsem,“ říká Stanislav. Jeho rodiče nyní žijí na Kypru v rámci programu pro uprchlíky.

„Náš dům je v Ruskem okupovaném Doněcku. Není bezpečné tam být.“ O válce se s rodiči příliš nebaví. „Jen pomyšlení na ni je pro naši duši velmi těžké. Ale musíme zatnout zuby a jít dál, nezastavovat se a věřit, že jednoho dne se Ukrajina opět stane mírumilovnou a svobodnou zemí zbavenou vetřelců,“ podotýká mladý hokejista.

Přiznává, že je velmi vděčný Česku za možnost hrát v této zemi hru, do které se zamiloval už ve svých čtyřech letech. „Lidé v České republice se od nás neodvrátili. Nastavili nám všechny podmínky, věnovali se mi a dali možnost jít dál za svým snem,“ tvrdí.

Zpovzdálí jej sledují i ukrajinští trenéři, kteří ho vedli v mládežnických i dospělých týmech „Neustále se o mě zajímají, zda je vše v pořádku,“ dodává Stanislav a na sebe si navléká dres zlínských Beranů, jehož barvy jsou shodné s ukrajinskou vlajkou.