Článek
Marija se chtěla po více než půl roce vidět se svou devatenáctiletou dcerou Hannou, kterou poslala po vypuknutí války na západ Ukrajiny. Hlavně si však přála poprvé spatřit svého vnuka, kterého Hanna porodila a Marija ho dosud viděla jen na displeji mobilu.
Sama se svou těhotnou dcerou odejít na západ Ukrajiny nemohla, protože se musela starat o své rodiče, její otec nemůže chodit, stejně jako její tchyně. Jakýkoli jejich převoz je skoro nemožný, a tak zůstala v okupované části Luhanské oblasti.
Přímý přechod přes frontu samozřejmě možný není, po celé její délce se bojuje. Jak se dostat na Ukrajinu, však věděla. Hranici mezi Ruskem a Ukrajinou bylo možné přejít v Sumské oblasti. Vyrazila v půlce prosince, aby se mohla zúčastnit plánovaných křtin svého vnuka.
Nejdříve dojela do Luhansku, odkud jezdí autobusy do Ruska, ale ne na sever, kam nevedou cesty, ale na přechod Izvarine. Oklikou přes Voroněž a Kursk zamířila do Sudže poblíž hranice mezi ruskou Kurskou a ukrajinskou Sumskou oblastí. Přejít se skutečně dala, ovšem ve městě Sumy strávila přes dvanáct hodin, než ji prověřili, jestli je skutečně Ukrajinka a říká pravdu o cíli své cesty. Až poté mohla pokračovat dál přes Kyjev na západ Ukrajiny do Chmelnycké oblasti. Cesta, která by byla normálně dlouhá asi tisíc kilometrů, se jí prodloužila o dalších několik set, zabrala více než den a přišla na 350 dolarů (téměř 8000 korun).
Složité hledání cesty zpátky
Po vyčerpávající cestě se konečně setkala se svou dcerou a dalšími příbuznými. Dojednal se křest vnuka, který dostal jméno Mychajlo.
Vrátit se na okupovanou část Luhanské oblasti byl větší problém než se dostat na Ukrajinu. Vzhledem k vyostření bojů se stejnou cestou vrátit nemohla. Přechod v Sumské oblasti už byl uzavřen. Zoufale hledala způsob, jak se dostat domů. Přemýšlela o tom, že by letěla z Polska do Turecka a odtamtud do Moskvy. Bylo to však drahé, jen letenky vycházely na více než 400 eur (9600 korun). Lety přes další destinace, jako je Dubaj, byly ještě nákladnější.
Nakonec odjela do Polska s tím, že se zkusí domů dostat přes Bělorusko. Nikdo ale nevěděl, jak se jí to daří, protože neměla peníze na roaming. Všechny finance si nechávala na cestu. Z Chmelnycké oblasti vyrazila přes Lvov do Polska. Do Běloruska se dostala bez větších problémů, i když musela několikrát přestupovat, protože přímé spojení po nejkratší cestě nefunguje každý den. Z Minsku musela pokračovat do Moskvy, byť by bylo výhodnější a kratší zamířit rovnou do Voroněže, tam však jezdí autobus jen jednou týdně. Navíc nevěděla, jak se dostane přes hranici a kolik jí to zabere času.
Celodenní kontrola na ruské hranici
Na cestě strávila celý den, protože neměla pas Luhanské lidové republiky, ale ukrajinský. Měla v něm však trvalé bydliště na území kontrolovaném separatisty, které měla i v občanském průkazu, což jasně dokazovalo, kde žije. To však nestačilo k tomu, aby ji hned pustili. Kontrolovali úplně všechno, jak se svěřila příbuzné. Zkoumali obsah telefonu, fotografie i veškeré kontakty. Musela vysvětlovat, komu patří uložená čísla. Také kontrolovali její aktivity na sociálních sítích, jestli se náhodou nevyjadřuje proti Ruské federaci, nekritizuje speciální vojenskou operaci, neoznačuje ji za válku či s podobnými příspěvky nesouhlasí.
Když ji konečně pustili, musela na hranici počkat, až pojede další autobus do Moskvy, na nádraží Salarevo, kde přestoupila na autobus do Voroněže, který jezdí každou hodinu, takže se v ruské metropoli dlouho nezdržela. Z Voroněže pak zamířila do Luhansku.
Zpáteční cesta mezi místy vzdálenými tisíc kilometrů jí zabrala několik dní, během nichž mohla spát jen v dopravních prostředcích. Byla dlouhá přes 3 500 kilometrů a vyšla ji na 450 dolarů (10 tisíc korun).
Redakce zná celá jména všech zúčastněných i jejich bydliště, záměrně je však neuvádí.