Článek
„Prostě si přeješ, aby to všechno skončilo. Dobře, když přežiješ, špatně, když zemřeš. Není to už ale důležité. Jen si přeješ, aby to všechno skončilo,“ sdělila.
„Ani v té nejzvrácenější představě nelze popsat to, co jsem viděla na vlastní oči… Noc z 20. na 21. března jsem pojmenovala ‚genocidní‘. Tehdy nepřestávaly letecké údery. Pokaždé když jsem slyšela, že bomba letí, jsem tiskla ruce k hlavě. Ležela jsem a myslela na to, že teď nás trefí,“ vzpomíná na svůj pobyt ve městě.
Nemocnici, ve které pracovala, podle Hanny přeplnili zranění, ačkoli budovu ostřelování poškodilo. „Vyražená okna, dveře, rozbité stropy… Když přestala téct voda, sbírali jsme sníh i dešťovou vodu, stáčeli jsme ji z bojlerů a snažili se ji dezinfikovat,“ vzpomínala.
Z Mariupolu se šíří zprávy o použití chemických zbraní
„V nemocnici umíralo tolik pacientů, že jsme je museli ukládat do pytlů a skládat na ulici. Nejhorší bylo, když pak přicházeli příbuzní a hledali své blízké. Museli prohledat doslova všechny pytle,“ vzpomíná.
Až svět uvidí to, co se v Mariupolu dělo, bude to Buča znásobena deseti, stem, tisícovkou, říká s odkazem na tragédii v Buči, kde po odchodu Rusů nalezli stovky mrtvých těl.
V Mariupolu zemřelo už přes 10 tisíc civilistů
Spolu s kolegy se po týdnech utrpení Hanna rozhodla pro riskantní evakuaci. „Jeli jsme a v dálce jsme zahlédli ukrajinskou vlajku. Byli tam naši kluci. Jeden mě objal. Zeptala jsem se ho, jestli už tady je dovoleno být Ukrajinkou,“ řekla se slzami v očích reportérce na videu zveřejněném na ukrajinském portálu stanice. „Odpověděl mi, že jsem tady doma,“ dodala.