Lidé v Charkově čekají na ruskou odvetu

(Od naší spolupracovnice z Charkova)

Kavárna je plná, nikdo ale nic neřekne, nevykřikne, jen se po sobě rychle podíváme. Zhluboka dýcháme. Dopadlo to velmi blízko. Vzápětí mi pípne mobil se zprávami od místních přátel s dotazem, zda jsem v pořádku. Všem hned odpovídám, každá minuta, kdy nereagujete, se může v myslích nejbližších přetavit v hrůzu z vaší smrti.

Bolí mě uši, hučí mi v nich. V telefonu čtu ve speciální lokální aplikaci, že centrum města jen kousek od nás zasáhli Rusové raketou Iskander. Už slyšíme sirény záchranných složek (později se dozvím, že naštěstí nikdo nezemřel).

A už mi přinášejí kávu. Olja, se kterou tu mám schůzku, posílá zprávu s omluvou - zpozdí se, ještě pro jistotu pár minut počká v podzemí v metru. Rusové často útočí několika raketami těsně po sobě, když dopadne jedna, je radno počítat s další. Tentokrát máme štěstí, zůstalo u jedné.

Když o zhruba patnáct minut později vysokoškolačka Olja, která bude od září studovat v Brně, přijde, o strachu, smrti nebo raketě nepadne jediné slovo. Tohle je Charkov. Tak to tu chodí od začátku války. Realita místní každodennosti.

Ukrajina se v minulých dnech rozhodla začít vracet ruskému agresorovi úder na jeho vlastním území. Podle všeho se jí to daří. Putin hrozí tvrdou odvetou. Tím teď žije většina východní Ukrajiny i Charkova.

Ukrajinské ozbrojené síly se každým dnem zakusují hlouběji do území Ruska. Začaly v Kurské oblasti, která sousedí s ukrajinskou Sumskou. Postupně své aktivity rozšířily i do Bělgorodské - ta je coby kamenem dohodil od Charkova. Rusové začali stahovat některé své vojáky z jihu Ukrajiny, aby pomohli odrazit postupující ukrajinský útok.

Ukrajinci hltají zprávy z této, pro ruského agresora nečekané operace téměř stejně lačně a nedočkavě, jako sledovali zprávy hned po začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Současně jsou si vědomi toho, že akce může vyvolat reakci. V tomto případě nejpravděpodobněji mohutné vzdušné údery ze strany Ruska.

V Charkově, kam každý den z Ruska létají drony, šáhedy, KABy, FABy, klouzavé bomby, ale také třeba právě rakety Iskander či C300 a C400, s tím svým způsobem všichni počítají. Ale nikdo z těch, s nimiž tady mám možnost hovořit, kvůli tomu nepřijímá nějaká „bezpečnostní“ opatření. Možná i proto, že žádná nejsou. Člověk zkrátka přijme svůj osud.

Pouze v případě, že na město letí raketa a lidé se to dozvědí pár vteřin předem, jdou na místo, kde jsou aspoň trochu chráněni. Tedy někam, kde není sklo, ale ideálně dvě zdi mezi nimi a venkovním prostranstvím.

Takovou situaci jsem ale v Charkově ještě nezažila. Rakety tady dopadají dřív, než je možné lidi varovat, a v tom se Charkov liší od zbytku země. Charkov je příliš blízko ruským odpalovacím rampám. Rakety město zasáhnou do několika desítek vteřin.

Charkované a vůbec lidé na východě Ukrajiny na doslech a někdy i na dohled ruských hranic nebo aktuální frontové linie se rozhodli žít co nejvíc „normálně“ válce navzdory. Ani hrozba ruské odvety na tom nic nemění.

„Možná se totiž nestane vůbec nic. Rusové často straší, ale realita je pak jiná. Je to hloupý obr na hliněných nohou,“ říká Charkovan Kostantin Zorkin, jeden z nejvýraznějších současných ukrajinských výtvarných umělců.

„Zprávy nejen z Kurské oblasti jsou čím dál lepší,“ pokračuje, když vysvětluje, proč se při pohledu do mobilu usmívá.

Podobné úsměvy lze najednou vidět na mnoha tvářích po celém městě. Opatrné, ale jsou tam. Charkované mají radost, že Rusové aspoň trošku zakoušejí jejich vlastní útrapy.

„Už jsme se téměř odnaučili usmívat. Zvlášť když šlo o zpravodajství,“ říká Oleksandr Savčuk, charkovský vydavatel a patriot, který se snaží oprášit slávu svého města. Organizuje procházky ulicemi a ukazuje ty nejzajímavější stavby ukrajinského, respektive světově známého charkovského modernismu a unikátního konstruktivismu.

Ano, všichni nejen tady v Charkově, kde jsem momentálně už několikátý týden, žijí poslední dny děním na druhé straně nedaleké ruské hranice.

„Rusové straší od začátku války. Kdybychom se měli bát pokaždé, tak bychom nežili. Člověk stejně může reagovat až na to, co se stane. Jinak se ve válce žít nedá. Neplánujeme, budoucnost je pro nás momentálně jen chiméra. Zkrátka žijeme na maximum každou minutu,“ dodává Teťjana Pylypčuková, ředitelka místního Literárního muzea.

Rusové na celou oblast i město útočí v podstatě od začátku války nepřetržitě každý den. Přesto se Charkov mění před očima. Procházet se starým i novým centrem během posledních týdnů přináší těžko popsatelný pocit. Je to snad naděje? Člověk, který měl možnost tu být průběžně od začátku války, jen užasle sleduje jakési znovuzrození. Téměř každý druhý dům, jehož výlohy, okna, zdi byly válkou zničeny a následně zakryty nejčastěji dřevotřískou, se opravuje. Vsazují se nové výlohy, maluje se, betonuje, zdí… Jako by válka měla každým okamžikem skončit a vracel se běžný život.

Každý den se otevírá nový obchod či kavárna. Parky jsou najednou plné korzujících lidí, dětí na bruslích či skateboardech, maminek s kočárky. Ve všední dny nelze mimo přechody se semafory téměř přejít přes silnici, tak velký je tu provoz. Zahrádky restaurací a kaváren jsou obsypané, v tržnicích jsou hromady produktů ze zahrádek a polí z okolních vesnic.

Najdete tady i místa, kde lze nakoupit ovoce, zeleninu nebo třeba čerstvý med a bylinky od lidí z obcí z nedalekých okupovaných území. Vaše peníze jsou pak použity na dobrovolnické aktivity právě na územích okupovaných Rusy.

V noci sice dál město tone při zákazu vycházení v hutné tmě a tichu, ale jinak všechno funguje. Do desáté hodiny svítí na hlavních třídách pouliční lampy, zurčí fontány, bohatá květinová výzdoba města svěže voní do horkých letních nocí.

Přesto: letošní červenec byl podle médií co do počtu obětí na Ukrajině nejhorší za poslední rok. Krvavě se na tom podepsal ruský útok na dětskou nemocnici v Kyjevě.

V Charkově a okolí to ale nebylo tak strašné. Poté co dorazily nové dodávky munice a vojenské techniky od spojenců, se naopak bezpečnost ve městě zvýšila. „Bylo to poznat téměř hned. Ohrožení pro obyvatele Charkova se snížilo, většinu ruských útoků se dařilo a daří eliminovat ještě ve vzduchu. Musíte to sama cítit, no ne? V porovnání s tím, jaké to tady bylo třeba na jaře nebo loni na podzim, o zimě nemluvě,“ říká Konstantin Demenkov z úřadu primátora města Charkov.

Každodenní život v Charkově se až tak neliší od toho běžného třeba v Česku. Lidé chodí do práce, jezdí na chaty do okolí Charkova, procházejí se městem, plavou nejčastěji v přírodních koupalištích…

Městská doprava je pro každého zdarma. A spí se tady za zvuků noční nebeské hudby, jak místní říkají aktivitám ukrajinských ozbrojených sil, které neúnavně sestřelují vše, co Rusové směrem k Charkovu posílají.

Během pár týdnů se naučíte rozpoznat, které výbuchy patří čemu - zda zneškodnili dron, šáhed či bombu FAB. I když to zní šíleně, opravdu je to svým způsobem hudba. A vy víte, že pokud ve spánku slyšíte tyto detonace, jste v bezpečí.

Přes den pak desítky výbuchů překrývá hluk života. Místní mají obavy jen z raket, které představují reálné nebezpečí. Naštěstí i ty se daří často zneškodnit. A navíc se zdá, že díky tomu, jak se válka přesunula i na ruské území, nemají Rusové buď dost munice, nebo sil, neboť vzdušných útoků se zdá být od začátku týdne méně.

I tak samozřejmě většinu dne městem znějí letecké poplachy. Nikdy nevíte. Ale nikdo na ulicích či v obchodech na ně nereaguje.

„Pracujeme na tom, abychom dokázali poplach přímo ve městě oddělit od poplachu pro celou oblast,“ vysvětluje Konstantin Demenkov.

Momentálně je to stále tak, že jakmile je zaznamenán specifický pohyb či aktivita ve sledované oblasti na ruské straně hranice, počítač ihned spustí poplach pro celou Charkovskou oblast včetně města. Většinou jsou však ruské střely či bomby určeny místům u takzvané nulové linie, tedy aktivní fronty. V menší míře dopadají na obce, kde žijí lidé, nebo přímo na Charkov. Na druhou stranu nemine týden, aby přímo na Charkov nějaká raketa nedopadla a někoho minimálně nezranila.

„V Charkově pořád zůstávají i zahraniční firmy, třeba Nestlé u nás dál vyrábí nudle. Ale ony, na rozdíl od malých soukromých, musí vždy během poplachu přerušit práci a zaměstnanci jdou do krytů. Spočítali jsme, že měsíčně je u nás čistého času poplach 26 dní. To na práci zbývá nesmírně málo času. Pokud by se nám podařilo vytvořit systém, že alarm bude opravdu jen v případě přímého ohrožení města, výrazně bychom tím zlepšili kvalitu práce i života a vrátilo by se sem víc lidí i firem,“ říká Konstantin Demenkov.

Cestou přes náměstí Svobody, které je třetím největším v Evropě a šestým na světě, což místní nikdy nezapomenou zdůraznit, míjím památník hrdinům téhle války s počítadlem dnů. Devítistý třetí den od napadení Ukrajiny Ruskem. Nebýt poničených budov a už opět znějícího leteckého poplachu, člověk by tomu nevěřil.

Město opravdu žije a pracuje. A miluje. Tolik svateb a zamilovaných párů všeho věku jen tak někde nespatříte. Jak říká i Konstantin Demenkov, jehož manželce se má každým dnem narodit první dítě, před válkou řešili, zda je už na potomka správný čas a váhali. Loni, v době, kdy to v Charkově bylo opravdu s bezpečností mnohem horší, mu žena řekla, že nechce být starou mámou. Toho se prý bojí víc než ruských bomb.

„Život jde zkrátka dál,“ říká jednu z nejčastějších frází, jaké tady slýchám.

Autorka je reportérka a spisovatelka