Lékaři bez hranic: Nikde to není horší než v Mariupolu, hřbitov je tam i ze školky

Když jsem tam byl, náš mezinárodní personál čítal asi 70 lidí. Teď už na místě máme zaměstnanců okolo 300 a zhruba 200 jich jsou Ukrajinci. Je to tak na misích Lékařů bez hranic vždy. Naprostá většina jsou místní lidé. Asi to svým způsobem dokládá, že zdravotníci chtějí ve své zemi často zůstávat a pomáhat.

Týmy nyní máme nejen na Ukrajině, ale i v okolních státech, kde zajišťujeme primární zdravotní péči uprchlíkům. Celkově se naše portfolio aktivit za poslední týdny hodně vyvinulo. Primárně se však stále věnujeme zásobování nemocnic. Zatímco na začátku války jsme jim dodávali zejména zásoby nezbytné pro poskytování chirurgických a traumatologických zákroků, v poslední době se soustředíme i na dodávky léků, například proti astmatu, hypertenzi, HIV nebo tuberkulóze. Podle místních zdravotníků právě tyto věci hodně chybí. Zatím jsme do ukrajinských nemocnic dodali a ve spolupráci s tamním ministerstvem zdravotnictví rozdistribuovali přes 223 metrických tun zdravotnického materiálu.

Zároveň vypravujeme speciální zdravotnické vlaky, jejichž hlavním cílem je převoz pacientů ve vážném stavu z oblastí aktivních bojů do bezpečnějších nemocnic na západě Ukrajiny. Prvním takovým vlakem jsme během 1. dubna evakuovali pacienty ze Záporoží do Lvova, další tři převozy jsme zrealizovali nedaleko frontových linií u Doněcku a Luhansku. Dohromady se nám takto už podařilo evakuovat 114 pacientů včetně jejich rodin. Plánujeme nasazení dalších větších vlakových souprav.

Obzvlášť na východ Ukrajiny, kde jsou teď boje intenzivní, je těžké dostat jakékoliv humanitární zásoby. Evakuace raněných bývá také velmi náročná. Příjezdové cesty jsou často podminované, samotná města obklíčená. Ukrajina má však velmi dobrou železniční síť, takže vlaky jsou určitá cesta, jak tyto problémy trochu obejít.

Evakuovaní pacienti jsou vždy ve vážném stavu. Regulérní nákladní vlaky jsme proto předělali na speciální zdravotnické vozy. Jsou v nich i jednotky intenzivní péče, speciální lůžka nebo skladovací prostory pro léky. Vše obhospodařuje kvalifikovaný personál, který se ve vlaku o pacienty stará. Je to teď se ohledem na situaci na východě Ukrajiny nesmírně důležitý projekt.

Hodně úsilí věnujeme také školení lékařů a sester se zvládáním velkého počtu zraněných naráz. Je to něco, s čím máme jako Lékaři bez hranic bohužel hodně zkušeností z konfliktů v Jemenu, Etiopii, Sýrii atd. Jde o situace, kdy někde exploduje bomba, nebo se jedna část města stane terčem intenzivního ostřelování. Sanitky vám pak přivezou třeba 50 raněných lidí naráz a všichni potřebují rychle pomoc. To je něco, s čím se v době míru jako lékař nebo lékařka normálně nesetkáte. Snažíme se proto naše know-how místním zdravotníkům v tomto ohledu předávat.

Mariupol je velmi složité téma. Od začátku jsme tam měli zdravotnický tým. Problém je, že město je obklíčené, všechny příjezdové cesty jsou podminované. Diskuze o humanitárních koridorech nikam nevedou. Nejsme tam schopni dostat jakýkoliv zdravotnický materiál a zároveň z toho města lze jen málokoho evakuovat. To svědectví, které od našeho tamního týmu máme, se poslouchá velmi těžce. Ve městě už není skoro žádná čistá pitná voda, dochází jídlo. Nefunguje elektřina ani mobilní signál. Nemocnice, stejně jako lékárny, jsou de facto prázdné. Takže lidé, kteří potřebují zdravotní pomoc víc než kdy jindy, ji nemohou dostat. Lékaři je nemají čím ošetřit.

Kolegové mi v době, kdy jsem na Ukrajině byl, říkali, že z oken na ulici viděli mrtvá těla. Sousedé museli na zahrádkách kopat hroby, do kterých pak dávali několik mrtvých těl naráz, protože už se prostě jinam nevešla. Náš místní spolupracovník Saša mi jednou do telefonu popisoval, že ze školky ve čtvrti, kde vyrůstal a kde si vždycky děti hrály, je teď hřbitov.

Další problém je šíření infekčních onemocnění. Spousta lidí se tam schovává v krytech, bunkrech či sklepích bez adekvátního hygienického zázemí. Někdy jich tam jsou pohromadě desítky, nebo dokonce i stovky. Právě proto jsou války vždy ten nejlepší přítel infekčních onemocnění. Riziko jejich šíření je v takových podmínkách ohromné. Navíc v roce 2011 byla podle našich dat v Mariupolu prokázaná cholera, což znamená, že ta bakterie tam s největší pravděpodobností pořád ještě je a může se šířit. Co se týče míst, kde nyní pracujeme, není to asi nikde horší než v Mariupolu.

Síť nemocnic je na Ukrajině poměrně hustá. Kvalifikovaného personálu je tam hodně a zdravotnická infrastruktura tím pádem stále celkem drží. Když se bavíme s lékaři nebo řediteli nemocnic, všichni říkají to samé: nepotřebují personál, ale zdravotnický materiál. Lékaři a sestry na Ukrajině pořád jsou, mají neskutečnou sílu a odhodlání lidem pomáhat. Ukrajina zkrátka nepotřebuje další lékaře, chirurgy, anesteziology, internisty. Potřebuje léky a vybavení.

Nemocnice jsou samozřejmě pod tlakem a zdravotní personál má ohromné množství práce. Výstavbu polních nemocnic i navýšení personálu jsme jim proto několikrát nabízeli… Vždy to ale bylo odmítnuto s tím, že taková pomoc není potřeba zdaleka tolik jako materiální podpora. Kapacity zatím evidentně stačí, i když jsou napnuté.

Nedokážu hovořit o všech chronických onemocněních, ale jako Lékaři bez hranic jsme měli na Ukrajině projekty od roku 1999. Věnovali jsme se primárně pacientům s HIV, tuberkulózou či hepatitidou typu C. To jsou chroničtí pacienti, pro které bylo těžké najít adekvátní péči už předtím, než válka začala, teď je to ještě těžší. Snažíme se jim zajistit elementární kontinuitu péče. Děláme to zejména tím, že zásobujeme nemocnice a lékárny léky. Ale samozřejmě, že tam jsou i onkologičtí pacienti a lidé trpící celou řadou jiných onemocnění. Bohužel s nimi ale teď nemáme šanci přijít příliš do styku.

Máme chirurgické týmy v Kyjevě a Žitomiru. Struktura zranění, kterým se věnují, je podobná tomu, co řešíme kdekoliv jinde na světě, kde probíhá válka. Jsou to převážně tržné rány a popáleniny.

Sexuální násilí je téma, kterému se věnujeme na hodně místech ve světě. Jsme v kontaktu s místními lékaři a nemocnicemi a poskytujeme to, co nám oni říkají, že potřebují. Nemáme konkrétní pacientky. Poptávky z nemocnic ani lékáren toto zatím nezmiňovaly. Nicméně pokud bude o tyto léky zájem, uděláme maximum, abychom je zajistili. Poskytujeme je pravidelně i zdravotníkům třeba v Jižním Súdánu, ve Středoafrické republice nebo v Konžské demokratické republice.

Materiální pomoc od neprofesionálních organizací je problém. Chápu dobrý úmysl. Je skvělé, že lidé chtějí pomoci, a my si toho ceníme. Problém je, že pokud jste jednotlivec a nejste farmaceut nebo člověk se zdravotnickým vzděláním a chcete nakoupit léky a poslat je na Ukrajinu, tak tím reálně spíš ztížíte práci místním zdravotníkům.

Léky musí být správně skladovány, musí být ve správném množství, kvalitě i ve správné jazykové mutaci, aby je místní zdravotníci dokázali správně používat. Je to věc, kterou normální člověk nedokáže obvykle zajistit. Často se pak stává, že si lidé přečtou, že někde něco chybí, udělají sbírku, potom ji na Ukrajinu odvezou, ale třeba pozdě, protože nějaká jiná organizace už to místním nemocnicím poskytla. Pak léky zůstanou na skladě a projdou. Proto musí být materiální pomoc koordinovaná.

Doporučuji, aby si lidé vybrali organizaci, která jim je sympatická, nemusí to být zrovna Lékaři bez hranic, třeba Červený kříž nebo Člověk v tísni tam také dělají spoustu dobré práce, a poslali finanční příspěvek jim. Máte pak jistotu, že váš dar bude skutečně k užitku.