Článek
Vloni touto dobou jste byla v Chersonu, kam jste na začátku února letěla za babičkou. Čekala jste, že během několika dní začne válka?
Vůbec jsem s tím nepočítala, i když všichni okolo mě pořád strašili. Máma nebyla vůbec ráda, že jsem na Ukrajinu letěla. Říkala, že válka může začít kdykoliv, ale já jsem tomu nevěřila. Babička mě uklidňovala, že se tam nic neděje a všechno je v pohodě. Ani moji kamarádi tam s ničím nepočítali.
Pamatujete si první den války?
První den byl chaotický. Pořád jsem tomu nevěřila, říkala jsem si, že je to nějaká sranda. Když jsem ale zaslechla první výbuchy a létat stíhačky, tak jsem se hodně vylekala.
Původně jste se měla 27. února vrátit do Prahy, ale kvůli zrušeným leteckým spojům i vlakům a autobusům jste zůstala v Chersonu. Jak to tam první dny a týdny vypadalo?
Po několika dnech začali Rusové město okupovat. První dny byly strašné, obzvlášť první březen, kdy se masivně bombardovalo. Tehdy jsem se opravdu bála o život. Pamatuji si, že jsem se jednou večer podívala z okna a po ulici jel tank. Rusové zřejmě projížděli jako dozor, protože jsme museli dodržovat mezi šestou ranní a osmou večerní zákaz vycházení. Nedokázala jsem si představit, že tank je takhle obrovský.
Starosta Chersonu se nás snažil každý den nějak povzbudit. Elektřina i voda fungovaly, možná jednou se stalo, že nebyla teplá voda. Měly jsme i nějaké zásoby potravin, i když ty bylo těžší sehnat.
Kdy bylo možné začít uvažovat o návratu do Prahy?
Když jsem se poprvé dozvěděla, že jsou soukromí řidiči, kteří vozí lidi do Oděsy. Variantu přes Krym babička hned zavrhla. Pořád jsme se ale bály vyrazit. Lidé, kteří odjeli, nám říkali, ať to zkusíme, že je to v pohodě. Kontaktovali jsme jednoho řidiče, který nám řekl, že má něco s autem, ať hledáme dál.
Nakonec nám volal, že má ráno v šest dvě volná místa. Tak nás odvezl do Oděsy, odkud jsme pokračovaly vlakem do Užhorodu a pak z Košic do Prahy. Cestou autem do Oděsy jsme zastavovali na ruských i ukrajinských blockpostech, kde nás vojáci kontrolovali. Představovala jsem si to horší, pouštěli nás bez problémů dál, jen nám prohlíželi kufr.
Máte informace o tom, jak to v Chersonu vypadá po roce války?
Něco málo vím, ale ty zprávy moc nesleduju. Občas se od někoho něco dozvím, takže vím, že to tam teď nevypadá nejlépe. Možná je situace v Chersonu ještě horší než loni, protože sice není okupovaný, ale kdykoliv může přilétnout raketa a všechno zničit. Bojíme se o sousedy i o náš byt. Když vidím fotky zničených domů v centru, kde jsem se kdysi jako malá procházela a chodila do obchodů, tak je to smutné. Je to jak noční můra.
Na začátku války se v Česku, ale prakticky v celé západní Evropě zvedla vlna solidarity s Ukrajinou. Vnímáte, že i po roce je ta podpora silná?
Jsem ráda, že lidé stále přispívají finančně i na nákup zbraní pro ukrajinské vojáky. Cítím, že už ta podpora není samozřejmě tak výrazná, ale mám pocit, že lidi ještě nepřešla chuť Ukrajině pomáhat. Pořád mám víru v Čechy, i když jsem se s kamarádkou, které jsem pomáhala dostat se z Německa přes Prahu na Ukrajinu, setkala s chlapem, který na nás vyjel a sprostě nám oznámil, ať táhnem na Ukrajinu. Mrzí mě to, protože jsem pak v napětí a nevím, jestli můžu s mámou nebo babičkou normálně na ulici mluvit.
Je vidět, že lidem už nervy povolují, a upřímně to chápu. Mně jako Ukrajince samotné vadí, že je tu moc Ukrajinců. Je to zvláštní pocit, ale prostě to tak je, takže občas chápu pozici Čechů.
Máte nějaký odhad, kdy válka skončí?
Hrozně bych si přála, aby to co nejdřív skončilo, ale realita je drsná a po tom roce jsem ztratila víru, že to skončí za chvíli. Přeju si, abych mohla jet na Ukrajinu zase na prázdniny, ale těžko se mi tomu věří.
Zhroucené Rusko by bylo velkým nebezpečím, řekl Pavel
