Kdo je architekt války na Ukrajině Gerasimov

S plánem útoku na Ukrajinu je spojován především šestašedesátiletý Valerij Gerasimov, který stál za anexí Krymu a podobou nasazení ruských sil v Sýrii. Zejména v té se projevily ideje z jeho stati s vágním názvem „Hodnota vědy je v predikcích - Nové otázky a požadavky na přehodnocení metod vedení bojových operací”, která byla otištěna ve Vojenskoprůmyslovém kurýru.

Text vycházející z přednášky věnující se změně pojetí válek v novém tisíciletí začíná slovy: „V 21. století jsme viděli tendence znejasnit linie mezi válkou a mírem. Války se už nevyhlašují, začnou a probíhají mimo běžné šablony. Zkušenosti z vojenských konfliktů včetně těch spojených s takzvanými barevnými revolucemi v Severní Africe a na Blízkém východě dokonale potvrzují, že prosperující stát se může během měsíců, či dokonce dnů proměnit v arénu zuřivého ozbrojeného konfliktu, stane se obětí zahraniční intervence a propadne se do chaosu, humanitární katastrofy a občanské války.“

POSLECHNĚTE SI DALŠÍ EPIZODY PODCASTU ZBYTEČNÁ VÁLKA:

Gerasimov reagoval na války v Iráku a v Afghánistánu, ale hlavně na dění během arabského jara, kdy protesty v Tunisku a Egyptě vedly k pádům vlád. V Libyi a Sýrii přitom přerostly v občanskou válku, do níž se v případě severoafrické země zapojil přímo na straně povstalců i Západ.

Gerasimov v arabském jaru viděl snahu Západu a USA zbavit se jemu nepříjemných režimů, a opominul, že je inicioval tvrdý dopad ekonomických potíží po celosvětové hypoteční krizi. Drží se narativu Kremlu, že za „barevnými revolucemi“ stojí Západ.

Všiml si, že se změnila i pravidla války a nevojenské prostředky mají mnohdy větší účinek než zbraně. Podle něj to vedlo k otázce, co je moderní válka a na co by měla být armáda připravena. Dospěl k závěru, že současné války jsou hybridní a asymetrické, k čemuž ho dovedla analýza konfliktů v Iráku, Libyi a Afghánistánu.

Gerasimov se drží ideje Carla von Clausewitze, že válka je pokračováním politiky. Ovšem podotýká, že zatímco dříve se ve válce dlouho používaly k dosažení politických cílů jen vojenské síly, nyní se spolu s nasazením vojenských sil využívají i politická, diplomatická a ekonomická opatření.

Gerasimov narážel zejména na diplomatický tlak v podobě vypovídání diplomatů a uzavírání konzulátů a hlavně na uplatňování sankcí, jimž čelí Rusko a některé s ním spojené režimy.

Konflikt na Ukrajině ukazuje, jaký vliv měla jeho analýza. Operace se nyní připravují dlouho předem a před propuknutím konfliktu se ještě v době míru shromažďují velké vojenské síly, tak jako se postupně soustřeďovaly ruské jednotky u hranic s Ukrajinou, kde nakonec stálo na 200 000 vojáků.

I průběh bojů jasně ukazuje, že se tu uplatňuje další jím zmiňovaný bod - cílem je snížení vojensko-ekonomického potenciálu státu, což není nic nového, ale nyní je snahou rychle zničit klíčová zařízení ozbrojených sil, jako jsou systémy protivzdušné obrany, a civilní infrastrukturu.

I o to se ruské síly od počátku na Ukrajině snaží, když zahájily útoky na letecké základny a zamířily k významným energetickým podnikům včetně atomových elektráren.

V analýze zmínil i použití asymetrických a nepřímých operací a vedení války nejen v poli, ale i v informačním prostoru.

Ještě v roce 2019 Gerasimov viděl v amerických médiích a informačních kampaních trojského koně, který má vyvolat protesty obyvatel vedoucí k tzv. barevným revolucím nebo povstáním. Ty prý mají oprávnit americké údery na klíčové cíle, což má přispět ke změně režimu v této zemi. Samo Rusko přitom dlouho používalo média na Ukrajině k prosazování svých cílů.

Gerasimov ve své analýze také zmiňoval současné dopady vojenského konfliktu na jednotky na frontě i dění v hlubokém týlu, což však není žádné novum. O stírání rozdílu mezi frontou a týlem se učilo už během vojenské přípravy vysokoškoláků za dob ČSSR. Jde o taktiku rozvíjenou od první světové války, kdy se poprvé bombardovala města ze vzducholodí a letadel, což vedlo k tzv. Douhetově doktríně, podle níž měly samotné letecké údery zlomit nepřítele, neboť podkopají odhodlání obyvatel bojovat.

To se ovšem nikdy nepotvrdilo, ani v Německu, ani v Japonsku, ani v Koreji či Vietnamu mohutné nálety nevedly k porážce. Lid nepovstal. Je zvláštní, že taktika, která opakovaně selhávala na Západě a Sověti ji odmítali – ještě za druhé světové války podobně jako Němci kladli důraz na nasazení letectva na frontě a jeho těsnou spolupráci s pozemními silami - je nyní Gerasimovem zmiňována jako jeden z faktorů úspěchu.

Gerasimov zmínil i další postupy typické pro konflikty 21. století, kdy se místo velkých čelních střetů na frontě podnikají rychlé operace vedené kolikrát bez velkého boje s nepřítelem, což bylo patrné i na Ukrajině, zejména v první části invaze. Ani to není nic nového, připomíná to postupy Heize Guderiana - strůjce tankové doktríny a bleskové války Hitlerovy armády.

Gerasimov zmiňuje i rozsáhlé využití vysoce přesných zbraní, robotických systémů a speciálních operací, ty už však na Ukrajině moc vidět nejsou. Rusko sice vyvinulo moderní zbraně, ale jejich výroba vázne.

Po zveřejnění textu se na Západě dokonce začalo mluvit o Gerasimovově doktríně. Jak však britský expert na ruské vojenské síly Mark Galeotti, který tento termín poprvé použil a proslavil Gerasimovu stať, která do té doby nevyvolávala větší pozornost, později přiznal, Rusko nikdy takovou doktrínu oficiálně nepřijalo, i když z Gerasimovovy analýzy čerpá. Galeotti přitom zdůrazňuje, že Gerasimov není žádný vojenský teoretik a jeho text byl analýzou Západem vedených konfliktů a nutností Ruska se připravit na změny ve vedení válek.

I tak je jeho text poučný, ukazuje, jak vnímá vojenský konflikt Rusko. Podle něj má šest až sedm fází, přičemž ty, ve kterých se skutečně válčí, jsou jen dvě. V počáteční fázi hraje roli skrytý původ konfliktu a jde jen o možnou vojenskou hrozbu. Jak napětí roste, v druhé fázi dochází k vyostření postojů, kdy se názorové rozdíly změní v protichůdné postoje, a ty si uvědomí vojensko-politické vedení země. Jak se rozpory prohlubují, dochází k prvním střetům.

Právě dlouhé úvodní fáze jsou spojené se stupňováním diplomatického a ekonomické tlaku, země se mezinárodně izoluje a čelí sankcím. Až ve fázi krize jde o přímé vojenské ohrožení a přichází reakce na krizi, kdy v páté fázi propukne vojenský střet. V následujících dvou fázích se obnovuje mír, jak ale uvádí Gerasimov, jde o „regulaci po konfliktu“.

Právě Gerasimov celkem jasně popsal vývoj války v Sýrii a Libyi, kdy poměrně dlouho rostlo napětí a protesty, než přešly ve válku.

Velkou pozornost přitom věnoval otázce poslední fáze eufemisticky nazvané Obnovení míru, protože si uvědomoval, že v Iráku a v Libyi sice Západ dosáhl rychlého vítězství, ale nedokázal obnovit pořádek a země se změnily v zhroucené státy. Za klíčové proto považoval kontrolu teritoria, což se jasně ukázalo v Sýrii, kde se postupně tvrdě likvidovala ohniska odporu ve městech. Nyní se uplatňuje stejná taktika na Ukrajině.

Vojenský expert Peter Layton v textu Velká ukrajinská katastrofa Valerije Gerasimova na serveru Real Clear Defence analyzoval, jak Gerasimovovy ideje selhaly. Co fungovalo na Krymu a zejména Donbasu v relativně omezeném konfliktu, se nepodařilo předvést v mnohonásobně větším rozsahu. Vyslané síly v počtu 200 000 vojáků byly pro 40milionovou Ukrajinu nedostačující a i kvůli tomu se konflikt vyvíjel jinak, než byl plánován, protože se Ukrajinci tvrdě bránili.

To ale nemusí být chyba Gerasimovova plánu, ale špatných informací od rozvědky.

Layton zmínil, že anexe Krymu a dlouho doutnající a bublající konflikt na Donbasu měl zcela opačný efekt, než bylo zamýšleno - posílil ukrajinský nacionalismus. Pátá kolona v podobě ruských iredentistů nedostala šanci. A je jen otázkou, zda on sám si proměnu ukrajinské reality neuvědomil, nebo selhaly tajné služby. Nepovedly se ani rychlé výpady a výsadková operace u Hostomelu.

Rusko sice v rámci modernizačního programu vyvinulo moderní zbraně, jenže jich má málo, a na Ukrajinu navíc vyslalo často jednotky vybavené staršími zbraněmi. Místo přesných zbraní kolikrát používá klasické nenaváděné bomby a vypaluje salvy neřízených raket jako za velké vlastenecké války. Hlavně však nemodernizovalo logistiku, takže postup vázl, i když Rusko během manévrů cvičilo rychlé přesuny.

Některé Gerasimovovy ideje navíc byly v rozporu s ruskou strategií „aktivní obrany“. Její podstatou je nejen jaderné odstrašování a podnikání včasných omezených preventivních operací majících za použití omezených sil neutralizovat hrozby, jako je vstup Ukrajiny do NATO, ale hlavně klasická strategie nechat útočícího nepřítele postoupit hluboko do Ruska a pak ho zničit, jako tomu bylo v případě Napoleonova tažení nebo útoku Hitlerovy nacistické třetí říše.

Navzdory opakovanému zmiňování hybridních přístupů je Gerasimov stále přesvědčen, že jádrem je síla konvenčních a jaderných sil. A ty první nakonec začínají hrát na Ukrajině prim.

Layton také zmínil, že plán ničit infrastrukturu je špatný, pokud si chce Rusko udržet Ukrajinu pod svou kontrolou. S touto taktikou sice může zvítězit ve vojenském konfliktu, ale dobude pustinu, což je v rozporu se zákony války. Ukrajinu bude nutné obnovit, ale to bude velmi obtížné, protože to bude extrémně nákladné a Rusko je pod sankcemi.

Navíc se tak objevuje hrozba, před kterou Gerasimov varoval, a to je nezvládnutí přechodu k míru, což se stalo v Afghánistánu i v Iráku, a Rusko by mohlo uváznout ve velkém konfliktu, jako byl ten sovětský v Afghánistánu.

Gerasimov přitom zdůrazňoval, jak důležité je poučení z tohoto konfliktu i z válek v Čečensku, kde velel armádě, a z partyzánského boje za druhé světové války.

„Špatná válka se špatnou armádou ve špatné době,“ zhodnotil konflikt Layton se smutným dodatkem, že vytvořila katastrofální situaci na Ukrajině.