Kazisvět Rusko v Radě bezpečnosti OSN? Existují možnosti, jak mu ukázat dveře

Pokud bychom se drželi obecně přijímané interpretace Charty OSN, pak je odpovědí: ne.

Rusko vpádem na Ukrajinu porušilo všechna mezinárodní pravidla, o tom není pochyb, ostatně tak již dvakrát konstatovalo drtivou většinou Valné shromáždění. Neexistuje žádný mechanismus, jak vyloučit někoho z Rady bezpečnosti, jen z celého OSN. Jenže článek 6 hovoří jasně:

„Člena Organizace spojených národů, který soustavně porušuje zásady této Charty, může Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti z Organizace vyloučit.“

Klíčovým slovním spojením tu je „na doporučení Rady bezpečnosti.“ Rusko má status stálého člena, a tudíž při hlasování disponuje vetem. Aby Rada bezpečnosti vydala doporučení pro vyloučení Ruska, muselo by pro to samo Rusko hlasovat. A to se nestane.

Existuje nějaká alternativa? Někteří experti jsou přesvědčeni, že ano. Teoreticky.

Argument je založený na tom, že Rusko ve skutečnosti není členem Rady bezpečnosti OSN. To není konspirační teorie, ale skutečnost.

Oporu nalezneme v Chartě OSN: „Rada bezpečnosti se skládá z patnácti členů Organizace spojených národů. Čínská republika, Francie, Svaz sovětských socialistických republik, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké jsou stálými členy Rady bezpečnosti.“

Sovětský svaz, nikoli Rusko.

Po rozpadu Sovětského svazu sice zaplnilo místo stálého člena Rusko, ale nestalo se tak automaticky, nýbrž dohodou. Tehdejší prezident Boris Jelcin prostě informoval generálního tajemníka, že práva a povinnosti SSSR v OSN přebírá Rusko.

O tom, že Rusko nahradí Sovětský svaz, se v OSN vůbec nediskutovalo. Nebyla přijata žádná rezoluce, text Charty OSN nebyl nijak upraven.

Přitom se tehdy nabízely další dva státy, které mohly místo obsadit – Ukrajina a Bělorusko. Oba byly svazovými republikami SSSR, a přitom současně i zakládajícími členy OSN jako samostatné entity.

Bělorusko se svojí účastí na invazi v očích mezinárodního společenství naprosto diskvalifikovalo. Ukrajina tak zůstává jediným státem, který by si místo v Radě bezpečnosti mohl nárokovat. Centrum pro analýzu evropské politiky (CEPA) ve svém článku tvrdí, že není složité si takový krok vynutit.

V podstatě jde čistě o procedurální záležitost. Ukrajina by musela někomu ze svých diplomatů předat pověřovací listiny pro zasednutí v Radě bezpečnosti. Rusko by proti takovému kroku jistě protestovalo a bylo by na zbylých členech Rady bezpečnosti, aby rozhodli, komu místo náleží.

A jelikož rozhodování o námitce proti pověření zástupce v Radě bezpečnosti spadá pod pravidla pro procedurální záležitosti, hlasovalo by se většinou devíti členů. Podle článku 27 odstavce 2 Charty OSN nelze tyto záležitosti vetovat. Rusko by bylo bezmocné.

Nezávislá americká vládní „Helsinská komise“ již ministerstvo zahraničí vyzvala, aby k tomuto plánu přistoupila. Připomínají, že Rusko se v roce 1991 zavázalo respektovat suverenitu a teritoriální integritu svých sousedů, což nyní porušilo.

Debata o tom, jestli mělo Rusko po zániku Sovětského svazu přijít o právo veta v Radě bezpečnosti, se točí kolem toho, jestli je „nástupnickým státem“ (angl. successor), nebo takzvaně „pokračujícím státem“ (angl. continuing) SSSR.

V roce 1991 napsal Alexandr Jakovenko, tehdy úředník na ministerstvu zahraničí v Moskvě, dopis, v němž argumentoval, že je Rusko pokračujícím státem. Uvedl, že nástupnický stát je nová země, která vznikla zánikem starší země – a nemá žádná přetrvávající práva ani závazky. O všech právech a závazcích by tudíž bylo třeba znovu jednat. Pokračující stát je však největší částí země poté, co se malá část odtrhla. Zachovává si dřívější práva a závazky staré země – včetně členství v mezinárodních organizacích a velvyslanectví. Jakovenko dospěl k závěru, že Rusko je pokračujícím státem.

Popsaná možnost na vyřazení Ruska z Rady bezpečnosti tedy zjevně pokulhává v tom, že pokud Rusko není pokračujícím státem SSSR, proč proti tomu nikdo neměl v roce 1991 námitky? Nikdo z členů OSN, ani Ukrajina, tehdy neprotestoval.

Otočit v tomto postoji po téměř 30 letech se zdá těžko obhajitelné. Zastánci vyloučení Ruska z Rady bezpečnosti ovšem namítají, že těžko obhajitelné je především nevyprovokované napadení suverénního státu a soustavné porušování Charty OSN.

Má to navíc další háček. Rusko není jediným členem Rady bezpečnosti, který by se proti redefinici toho, kdo je, nebo není pokračujícím státem s nárokem na právo veta, ozval. S pravděpodobností hraničící s jistotou by tak učinily ještě dva státy. Tím prvním je Čína.

Od založení OSN do roku 1971 reprezentovala Čínu v OSN vláda se sídlem na Tchaj-wanu, Čínská republika, která tvrdila, že zastupuje „celou Čínu“. Od roku 1971 se tato moc přesunula Čínské lidové republice v Pekingu. V Radě bezpečnosti se o tom nehlasovalo.

V době, kdy Čína zvažuje, že zaútočí na Tchaj-wan (který považuje za svou součást), nechce rozhodně otevírat debatu o tom, co je, nebo není nástupnický stát.

Druhým státem, který by v Radě bezpečnosti zřejmě nechtěl nahradit Rusko Ukrajinou, je Velká Británie. Navzdory tomu, že je aktuálně pravděpodobně jejím největším spojencem.

„Pokud Skotsko uspořádá další referendum o nezávislosti a odtrhne se, Anglie a Wales pravděpodobně poukážou na Jakovenkovo memorandum a budou – stejně jako Rusko – tvrdit, že jsou pokračujícím státem, nikoli nástupnickým státem Spojeného království, aby si zachovaly místo v Radě bezpečnosti,“ vysvětluje odborník na humanitární otázky a hostující profesor Andrew MacLeod z King’s College v Londýně.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se Západ pokusil Rusko z Rady bezpečnosti OSN odstranit. Zřejmě považuje takový krok z dlouhodobého hlediska za nevýhodný. Objevují se také různé odvážné nápady, jako například hromadně opustit OSN a založit si novou organizaci, ale jaký by to mělo význam? Sama OSN se definuje jako platforma pro jednání celého světa, nikoli jen jakéhosi úzkého klubu.