Karolína, jediná Češka na frontě. Rusové jí zabili lásku, teď je z ní pilotka dronů na Donbase

(od spolupracovnice Novinek)

Je podzim 2022, zuří bitva o Bachmut. Je to jedna z mých prvních cest do Rusy ostřelovaného města. Je sychravý den, kolem silnice se válí mlha. Z Bachmutu se šílenou rychlostí řítí džípy ukrajinských vojáků. Já mířím do města.

Na půli cesty mám sraz s Taylorem a jeho kolegy. Ještě netuším, jak to všechno skončí, ale tehdy poznávám Karolínu, která je členkou záchranářského týmu Project Phoenix, který Taylor založil. Karol tehdy jezdí jako medička, tedy vojenská záchranářka. I když na Ukrajinu přijela z úplně jiného důvodu…

„S Martinem mě seznámil můj bývalý přítel, byl to tehdy pro mě takový jeblý týpek, co si jede svoje. Tehdy jsem se rozhodla, že mu přijedu pomoct rozjet sociální sítě, že budu psát, aby lidé měli zpětnou vazbu a věděli, co Phoenix dělá,“ vypráví dnes Karol. Sedíme v bytě v Pokrovsku na Donbase, pár desítek kilometrů od linií, ve městě, kam „to padá“ dost často.

Karol už toho za poslední dva roky prožila tolik, co jiný za celý život. Od srpna 2023 je tu už nepřetržitě. Musela se vyrovnat se smrtí své lásky. Taylor zemřel v květnu loňského roku po dvouměsíčním marném boji o život. Všichni jsme si mysleli, že to „dá“. Ale nedal.

„Když se na to podívám zpětně, bylo to jasný, doktoři to říkali taky jasně. Ale já ty objektivní informace zahazovala do nějakých hlubin mozku. Všichni jsme věřili, že to přežije. Střídaly jsme se s jeho mámou nad jeho postelí a věřily. Marně,“ říká Karol.

Každý voják na Ukrajině má tzv. pozyvnoje, volací kód. Její je Lara, ale nikdo jí tak neříká, pro všechny je prostě Karol. Nebo Malá. Je malá, ale o to víc překvapí, co dokáže zvládnout a vydržet. Je drsná, rázná, nejde pro ostré slovo daleko. Vzpomínám si, jak mi Taylor cestou na frontu líčil, že do války na Ukrajině nevypustil sprosté slovo z pusy. Až Karol ho prý „zkazila“.

Ale není se čemu divit, válka je drsná a jemná dívka by v ní těžko přežila. Karol už je skoro rok vojákyní. Pilotuje drony, jezdí na frontu, pohybuje se kolem nebezpečných míst, kde může každý den přijít o život. Musí se vyrovnat nejen s nebezpečím, ale i nepohodlím.

„Není to příjemný, když se probudíš v blindáži (krytý zákop) na frontě a okusuje tě myš, to je prostě hnus. Kdybych se podívala na svoje dvanáctileté já – byla jsem někdo úplně jiný! Růžový kufříčky, podpatečky – no a postupem času se to nějak změnilo,“ směje se. Za tři týdny na Ukrajině na podzim 2022 se z holky, co přijela rozjíždět socky, stala záchranářka.

Učila se za pochodu. Studovala střední zdravotní školu, nějaké základy měla. „Na spoustu věcí v terénu nepotřebuješ být Einstein. Teď už mám kurzy, ale praxe ti dá stejně nejvíc,“ vypráví. V Bachmutu přespávali ve sklepech. Artilerie do města bušila sedm dní v týdnu, 24 hodin. Pořád. Ale člověk si na to zvykne. Když je tam dlouho, musí se prostě vyspat.

„Nejhorší byla Kreminna, tam to jebali pořád. Když seš tam zapikaná, nemáš chuť ani jíst, chodit na záchod a jenom tak tenzně čekáš, až to přejde. Když jsme občas neměli přes noc výjezdy, stáhla jsem si s sebou seriál a koukala jsem se. V blindáži pár kilometrů od Rusáků. Musíš si na to nějak zvyknout, stejně tak jako když tam pracuješ – nemůžeš u toho přemýšlet, že kolem tebe něco lítá,“ komentuje tehdejší situaci Karolína.

V Bachmutu poprvé viděla, co to znamená být proděravěný šrapnely. Kdy je člověk samá díra a všemi otvory z něj crčí krev. Často z fronty odváželi lidi s utrženými končetinami. Vojáky, jimž z těla vytékaly vnitřnosti. Přestože Karolína viděla věci, které jen tak někdo nevidí, mluví o nich s lehkostí, někdy i se smíchem v hlase: „Co dělat jinýho, než si z toho nějak dělat legraci? Je to takový klasický mechanismus, jímž se s těmi všemi zážitky vyrovnávají vojáci.“

Karol se musí vyrovnat s mnoha věcmi, nejen s tím, co zažila během zachraňování raněných. Kdyby se jí podařilo tehdy přesvědčit Taylora, aby nejezdil na frontu, mohl žít. „Člověk tam ale jede na úplně jiných adrenalinových vlnách. Když někomu pomůžeš, někomu zachráníš život, tvůj mozek začne fungovat úplně jinak. Vím, jaký byl Martin a kdybych ho tahala tehdy z té fronty třeba traktorem, tak ho neodtáhnu. Ale měli jsme se ho pokusit odtáhnout,“ vzpomíná na těžké období.

S Martinem se do sebe zamilovali krátce potom, co přijela na Ukrajinu. „Zamilovali jsme se do sebe. Možná to bylo válkou, možná tím vším kolem nás…,“ vypráví dál. Trávili spolu čas od rána do večera. Karolína viděla, co musel všechno zvládnout, aby bylo možná na liniích pomáhat. Sháněl peníze, vybavení. Viděla, kolik to Martina stojí úsilí. Byli v tom spolu. Dokud nezasáhla ta osudná střepina na frontě na Kreminně.

„Když ho převezli do Dnipra, dali mi jeho telefon. Připojila jsem ho k internetu. V ten moment mi od něj cinkla zpráva, kterou už nestihl odeslat. Nahrával mi hlasovku, která končí tím výstřelem, který ho zabil. Když jsem ji v té nemocnici poslouchala, myslela jsem, že to není možný, že si ze mě vesmír dělá nějakou krutou srandu,“ vzpomíná Karolína.

Tou dobou nebyla na Ukrajině, odjela na krátkou dovolenou se svou mámou. Ta ji podporuje celou dobu a chtěla, aby si na chvíli odpočinula. Karol tedy odjela do Itálie a zprávu o zranění Taylora se dozvěděla tam. Ještě předtím, než se to stalo, ale měla divný pocit, snad předtuchu něčeho zlého. „Já tam vždycky strašně ráda jezdila. Ale teď jsem si nedokázala nic užít, ani ty italský dobroty. Pak mi volal z Lymanu kamarád, že tam mají Taylora, má šrapnel v hlavě a nevypadá to dobře. Ta šance, že přežije do rána, byla skoro nulová.“

Ovládla ji panika. Nevěděla, co dělat. Sbalila se a za tři dny už byla v Dnipru.

„Kdybych ho tehdy z té Kreminny odtáhla, bylo všechno jinak. Ale nad tím člověk nemůže takhle přemýšlet, to by se zbláznil,“ přemítá Karol. Jít dál bylo pro ni nesmírně těžké. Ale jinou možnost stejně neměla. „Uzavřené to nebude nikdy. Díky Martinovi jsem teď tady, spoustu mě toho naučil. To je způsob mého pokračování v jeho cestě.“

„Jsou dny, kdy si pobrečíš, ale mně pomáhá, že jsem tady. Nemám čas sedět doma a přemýšlet coby kdyby,“ usmívá se, ale trochu smutně.

Přecházíme tedy na současnost, pryč od vzpomínek. Karol zaujaly drony. Jejich dopad na bojiště je nesmírný. Člověk nemusí šturmovat napřímo na frontě, ale přesto může dokázat posunout linie někdy lépe než pěchota. Je to hodně technický obor současného válčení.

„Nejsem technický typ, ale pořád se učím. Naučit se manuálně létat, to ti zase nezabere tak dlouho. Přijde mi to zajímavý a neprozkoumaný odvětví. Drony jsou dominantou současného válčiště a do budoucna to můžou být strašně cenný zkušenosti, který bych mohla předat dál,“ plánuje Karol.

Na Ukrajině už je nepřetržitě víc než rok, za tu dobu se naučila slušně ukrajinsky. Začala poslouchat, stáhla si aplikaci a učila se. Neměla jinou možnost. Dnes se domluví velmi dobře, byť odborná stránka dronařiny pro ni v cizím jazyce není úplně snadná.

„Technicky se to během pár posledních měsíců strašně posunulo, v tomhle odvětví je znát obrovský rozvoj. A ty vzdálenosti, na které se lítá! Můžeš také na cíl dopravit mnohem větší nálož. Strašně se to posunulo,“ popisuje realitu současné války.

Ani druhá strana ale nezahálí. Rusové se posunují, vyvíjejí svoje drony, mají k dispozici íránské. Jsou velmi dobří v rušení signálu. „Trvá to dlouho, než si najdeš cestu, abys doletěla. Dronů je strašná spotřeba, hlavně těch kamikadze. FPV dronů se klidně vylítá na frontě za den dvacet. I sto, záleží na úseku fronty a na tom, jak je schopný pilot, který s nimi létá,“ popisuje svou každodenní práci Karol.

Podle ní je každá jednotka vybavená jinak, i rota od roty se liší. Záleží na veliteli – jestli je schopný sehnat vybavení i mimo oficiální armádní dodávky, třeba od dobrovolníků. „Máš blbýho velitele, máš smůlu,“ odtuší Karol. Její jednotka má dobrého velitele, který se snaží zabezpečit svoje lidi, jak to jde. Mají také hodně dobrých pilotů, kteří umějí dělat svoji práci. Tím více potřebují dronů, aby tu práci mohli dělat.

Karolína o publicitu příliš nestojí, proto se rozhodla nezveřejňovat úplně svou identitu. Ti, kdo ji znají, ji poznají, ale nechce být veřejně známou osobou. Na druhou stranu ale ví, že Ukrajina potřebuje každou podpůrnou ruku a každou korunu, a k tomu může dopomoci i to, že veřejnost bude vědět, kam jdou peníze třeba ze sbírek na drony. A třeba i znát její příběh.

Karol nechce na Ukrajině zůstat, ani neplánuje, kdy se vrátí. Ono se tu stejně moc plánovat nedá. Dokud jí to bude dávat smysl, bude pomáhat Ukrajině v obraně proti okupantské armádě. Až se vrátí, bude muset vybojovat další bitvu – právní.

„Dva roky jsem papírově sloužila v české armádě, studovala jsem Univerzitu obrany. Tím pádem spadám do rezerv, proto nedostanu výjimku pro službu v cizí armádě. Teoreticky mi hrozí, že si ještě půjdu sednout. Až se vrátím, asi požádám o abolici. Teď mám jiný války, pak se dostanu k těm papírovým,“ říká.

Jaký je život mladé dívky v jednotce složené ze samých chlapů? Ukrajinci jsou víceméně konzervativní v pohledu na roli žen, ale válka to začíná měnit. Mnoho jednotek nabralo do svých řad ženy, které ne vždy sedí v týlu a zabývají se byrokracií či logistikou. Vzrostl počet žen na liniích, sniperek, zdravotnic. Ale přesto jich není dost na to, aby to bylo považováno za samozřejmost.

„Dám příklad. Když přijedu s autem plným věcí a začnu ho vykládat, všichni chlapi se seběhnou a odhání mě od toho – ty seš holka, přece nebudeš vykládat auto! Mě tohle trošku štve. Když potřebuju pomoct, řeknu si. Oni mají pocit, že jsem jako holka křehoučká. Jsou to malé věci, ale ty máš pak pocit, že jsi úplně k ničemu. Vím, že to myslí dobře. Dvojí metr tady ale je. Tomu se neubráníš,“ vypráví Karolína, která ale čekala, že narazí na problém sexismus mnohem tvrději.

„V nové jednotce, kam jsem nastoupila, byl jeden týpek v kuchyni, vařil nám. Měl na mě hloupý poznámky, psal mi zprávy. Já to řekla veliteli. No, a další den byl na šturmu. Možná to zní krutě. Jenže velitel všem jasně vysvětloval ještě předtím, než jsem přijela, že si na mě nemají nic nedovolovat. V naší skupině jsem jediná holka. A všichni mě dokázali respektovat až na něho. A já si dávala brutální pozor, abych někde nechodila v šortečkách, v tílečku. Abych jim nedávala důvody, neprovokovala. Přece jenom, jsou tu už dlouho,“ vysvětluje Karolína.

I ona tu už je dlouho. „Je lepší, když s někým chodíš. Já to rozhodně nehledala, ale mít, komu se vybrečet, to strašně pomáhá,“ říká. Po tom, čím si prošla, se ale velkým citům brání. I tomu bát se zase o někoho blízkého, kdo je na liniích vystaven riziku.

„V hlavě jsem si to nastavila tak, že se to může stát… Že to bude vlastně zázrak, když se z toho oba dva dostaneme živí. Je lepší spíš počítat s tím, že to dopadne blbě. Pravděpodobnost je neúprosná. Člověk na to musí být připraven. Jiná varianta není, než se předem pokládat za mrtvého,“ vysvětluje a přes jinak veselý obličej jí přejede stín.

Na výložce brigády, v níž Karol slouží, je vyšit nápis Do peremohy. Tedy Do vítězství. „Ale co bude to vítězství? Teď budu asi negativní. Kdo bude vítěz? Bude to mít vůbec vítěze? Budu tu, dokud uvidím, že úsilí, který tu vynakládám pro to vítězství, dává smysl. O tom konečném vítězství se rozhodne v úplně jiných sférách než na bojišti,“ dívá se na válku realistickýma očima Karolína.

„Chybí technika i lidi, kteří by měli sílu a vůli. Ti, co chtěli, už dávno šli. Buď padli, nebo jsou zranění nebo ještě bojují. Ani mobilizace to tolik nezmění. To, co Ukrajincům dává tu sílu, je ta společná myšlenka. Když člověk nemá tu sílu, odhodlání, je jen maso…,“ pokračuje.

Co by si nejvíc přála? Dobré auto, které by vydrželo donbaské cesty. „A aby si lidi, kteří sedí výš nad námi, uvědomili, že jejich rozhodnutí dopadají na malý vojáky v poli. Tihle na vysokých postech většinou nemají žádný zkušenosti s bojem a dělají debilní rozhodnutí, která pak stojí životy. Ukrajině bych přála, aby si udělala pořádek ve svých vlastních strukturách, protože to jim brání ve velké míře v tom, aby vítězství dosáhli.“