Humanitární právo se ve válce týká všech, i žoldnéřů, řekl Marek Jukl z Červeného kříže

„Mezinárodní právo nerozlišuje, jestli je zraněný civilista nebo příslušník ozbrojených sil. Pomoc Červeného kříže je poskytována všem,“ připomněl Jukl a dodal, že poskytování zdravotní péče může ukazovat něco pozitivního i na této válce: „Ačkoli se nám zdá, že se válka žádnými pravidly neřídí, tak elementy, které jsou smluvně zakotvené 160 let, že i raněný nepřítel má být ošetřen, jsou akceptovány i v této válce, i v této válce se berou váleční zajatci. Ukazuje se, že normy humanitárního práva fungují. Ne stoprocentně, ale určité limity chování lidí platí. Vidíme, že dochází k výměně zajatců. Připomněl bych, že výměna zajatců je určitým prvkem dobré vůle válčících stran, které je mají právo držet až do konce konfliktu. Tady vidím, že lidskost nachází prostor nad rámec povinnosti.“

VŠECHNY DÍLY PODCASTU ZBYTEČNÁ VÁLKA NAJDETE ZDE

Jukl zmínil, že Mezinárodní výbor Červeného kříže působí ve více než dvou stech státech a na území stovky z nich probíhají nějaké konflikty: „Je to smutný obraz toho, jak svět žije.“ Zdůraznil, že „konflikty vyvolávají dlouhodobé následky, u kterých ani nevíme, jestli dohlédneme na nějaká řešení“.

Vzhledem k tomu, v kolika zemích Červený kříž působí, může pomáhat i na okupovaných územích: „Je přítomen jak na území Ukrajiny, tak Ruské federace, takže má dosah i na okupovaná území. Není potřeba překračovat frontovou linii, pokud tam chce dopravit nějakou pomoc, protože ji tam může dopravit z druhé strany.“

Jukl, který se podrobně věnuje otázkám humanitárního práva, uvedl, že konvence se týkají všech: „Žoldnéři nejsou vyňati z působnosti mezinárodního humanitárního práva a mají stejné povinnosti jako příslušníci ozbrojených sil, akorát je druhá strana může stíhat i za činy, které nejsou válečnými zločiny.“

Podotkl, že ne všichni označovaní v tomto konfliktu za žoldnéře, jsou z pohledu mezinárodního práva žoldnéři: „Mnohdy je obtížné prokázat, že jde o žoldnéře, nesmí být státním příslušníkem ani jedné z bojujících stran a nesmí mít na území ani jedné z bojujících stran trvalé bydliště.“ Zdůraznil, že uniforma není potřeba, aby bylo s bojovníkem zacházeno podle práva, protože uniforma status netvoří, je to jen vnější projev.

„Mezinárodní humanitární právo zavazuje i civilisty, pokud se zapojí do bojové činnosti, takže nesmí útočit na jiné civilisty, na zdravotníky a nesmí dobíjet raněné,“ uvedl Jukl o otázce civilistů, kteří se zapojí do konfliktu. Upozornil, že to však pro ně představuje riziko: „Postavení civilisty v místech bojů je delikátní. Pokud se zapojí do nepřátelství, kam nepatří jen to, že bude střílet, ale patří tam i to, že bude předávat informace o pohybech nepřátelských vojsk.“ Pak už se na něj nevztahují podmínky ochrany civilistů, ale musí se s ním zacházet jako s jakýmkoliv jiným kombatantem.

Jukl zmínil, že jde o hraniční situace, které se obtížně rozhodují. Civilista v bojové zóně s mobilem může být považován za člověka navádějícího palbu: „Je potřeba rozhodnout, jestli to je účast přímá, nebo nepřímá, kdy ochrana trvá.“ Ne vždycky je ale čas to prověřit.

„Jedno z hlavních poslání Červeného kříže je přímo v místech bojů sledovat, kdo mezinárodní humanitární právo dodržuje, a potom vést dialog s bojujícími stranami, což se děje i v tomto případě, uvedl Jukl. Vysvětlil i přístup: „Musím rovnou říci, že to neznamená, že by Červený kříž někoho obžaloval u soudu. Postavení Červeného kříže je takové, že v dialogu se stranami říká, v čem shledává, že je postup nesprávný a jak by měla strana postupovat správně. Historie 160 let ukazuje, že i, a to i zdůrazňuji, i tento přístup ovoce přináší. Samotný postih válečných zločinů není jedinou cestou, jak dosáhnout jednání v souladu s právem. Metoda přesvědčování má kvantitativně větší dopad než metoda represe už z toho důvodu, že se těžko někdy podaří zdokumentovat válečný zločin, aby to obstálo trestním řízení.“

Červený kříž má svou cestu, jak se bránit pokračování a opakování válečných zločinů a státy mají svou cestu, protože ženevské úmluvy říkají, že se všechny státy mají podílet na vyšetřování a stíhání válečných zločinců bez ohledu na jejich státní příslušnost.“

„Kdybychom vzali Červený kříž jako celek, tedy mezinárodní Červený kříž, tak se pomoci dostalo více než 26 milionům lidí. Z toho vyplývá, jak rozsáhlé je utrpení, protože ani tento počet není počtem všech lidí, kteří by nějakou pomoc potřebovali,“ řekl Marek Jukl. Uvedl i velikost české pomoci: „Navázali jsme na pomoc, kterou jsme poskytovali už od roku 2014, nicméně v roce 2022 se pomoc zintenzivnila a na Ukrajinu se uskutečnilo 43 misí Českého červeného kříže.“ Ukazuje to, jak moc pomoc loni vzrostla, protože od roku 2014 do loňského února to bylo jen 13 misí.

Jukl specifikoval, jaký druh pomoci Český červený kříž na Ukrajině poskytuje: „Zaměřovali jsme se už od roku 2014 na větší dostupnost lékařské péče, protože systém zdravotní péče je jednou z prvních obětí válek. Zásobujeme týmy Červeného kříže, které působí na Ukrajině, i některá zdravotnická zařízení. Dodaný zdravotnický materiál, zdravotnické přístroje a léky za poslední rok váží 416 tun, v penězích je to 121 milionů korun.“ Spektrum pomoci sahá od oxymetrů, chirurgických nástrojů a nosítek přes léky až po rentgeny a zařízení monitorující vitální funkce nebo zařízení pro úpravu vody. Dodáno bylo také 45 sanitek a zdravotnických vozidel. „Teď se zaměřujeme na dodávky teplovzdušného vytápění do zdravotnických stanů nebo elektrocentrál pro zdravotníky,“ uvedl předseda.

Český Červený kříž pomáhá i uprchlíkům z Ukrajiny, sdělil Jukl: „V České republice se snažíme poskytovat těmto lidem základní humanitární pomoc a pomáhat s ubytováním, ale patří sem i ochrana rodinných vazeb, tedy snaha pátrat po nezvěstných příslušnících rodin, navázat rodinné kontakty. Český červený kříž je proto přítomen i v asistenčních centrech.“ Dodal, že na území České republiky nějakou formu pomoci Červeného kříže přijalo 320 000 uprchlíků. Poskytovaná je i psychosociální pomoc a Červený kříž pořádá i dětské tábory.

Uprchlíci se sami zapojují do činnosti Českého červeného kříže, zmínil předseda: „Mezi našimi dobrovolníky máme i ukrajinské uprchlíky, což je velmi žádoucí, protože mohou poskytnout lepší vhled do komunity. Jejich prostřednictvím je možné navázat kontakt s dalšími uprchlíky, spolupracují s námi i při tlumočení. Bez nich by se pomoc poskytovat nedala, protože se ukázalo, že je u nás nedostatek ukrajinských tlumočníků a velká většina uprchlíků nemluví jinak než ukrajinsky, popřípadě rusky.“

„Zatím nám síly nechybí, máme v terénu asi 1100 lidí z Českého červeného kříže,“ řekl Jukl, ale současně přiznal: „Může nastat doba, kdy se naše lidské i materiální zdroje vyčerpají a já doufám, že když by to hrozilo, tak získáme další dobrovolníky nebo přispěvatele. Ukázalo se, že konflikt nebude otázkou týdnů nebo měsíců, ale budeme rádi, když to budou nízké jednotky let. Nenazýval bych to pesimismem, když člověk zobecňuje zkušenosti z jiných míst světa, nemůže si vytvořit jiný názor.

Jukl uvedl, že přísun darů oslabil: „Od února do června se vybralo 300 milionů korun, ale od června do prosince už jen 20 milionů. Z toho je vidět, že pramínek vysychá, ale snad konflikt skončí dříve, než vyschne docela.“