Hromadné hroby v Izjumu přinášejí děsivá svědectví válečných zločinů

„Pozor, ať tam nezapadnete. Auto nechte tady a běžte pěšky, je to kousek,“ říká na benzínové pumpě paní Světlana. Původně je z Charkova, utekla před válkou do Izjumu k sestře. Ptám se na cestu k hromadným hrobům, protože zní sirény a je rušený signál GPS.

Cesta k důkazům války v té nejsyrovější podobě skutečně vede přes málo frekventovanou silnici. Písek a bláto tvoří hlubokou brázdu, kterou tak tak zdolává projíždějící teréňák. Na levé straně je vidět opuštěný dům, který nese stopy po střelách. Borový les je pokryt nánosem zeminy a písku. Velké jámy jsou všude.

Exhumováno zde bylo zhruba pět set těl. Drtivá většina nesla stopy násilné smrti, střely do týla či uškrcení provazem nebo drátem. Část měla svázané ruce za zády. „Bylo tu i několik miminek a batolat. Ale i školáků. I na nich byly patrné stopy mučení,“ říká Oleg, který sem jezdí pravidelně. Svůj pickup zaparkoval na cestě. „Nikomu překážet nebudu. Lidé sem nechodí, památku uctívají na hřbitovech. Já tady přišel o bratra a švagrovou a vždy, když jedu kolem, zastavím se a chci zakřičet,“ svěřuje se. Jeho bratr měl na sobě stopy mučení elektrickým proudem, švagrová drátěnou smyčku na krku.

Na místě neplápolá žádná svíčka. Ani zde není žádná informační tabule. Na pumpě při cestě zpět postává skupinka vojáků. Jeden umí perfektně česky. Byl pomocným kuchařem a jezdil po Praze jako taxikář. „Na začátku války jsem utekl. Žil jsem s přítelkyní ve Lvově, ale pocházím odsud. Od známých jsem dostával zprávy o tom, kolik přátel a sousedů zmizelo. Nevěřil jsem tomu, nešlo o vojáky, ale civilisty. Většina z nich ležela v těch hrobech, které jsi viděl,“ říká Dyma.

Vrátil se na Ukrajinu na začátku roku 2023. Nedokázal nic nedělat. Strach ale chápe a neodsuzuje nikoho, kdo se nevrátil. „Umřelo mnoho lidí, vojáků. Čísla, které uvádí vláda neodpovídají realitě. V Praze a v Brně mám mnoho kamarádů. Nikdo se nechce vrátit, jít na smrt. Chápu je. Nedokážeš si představit, co jsem už viděl. Ale zranění se mi vyhýbají. Snad to tak bude až do konce,“ dodává.

Ve městě panuje klid, rušno je na trzích a u stánků s občerstvením. Za lidové ceny je možné si koupit sušené a uzené ryby, ale i grilovaná kuřata a špízy. Místní už na sirény nereagují. Když se rozezní, nikam většinou nejdou. „To bych musel být v krytu pořád,“ usmívá se zhruba čtyřicetiletý Pavel. Vlastní malé bistro, je válečným invalidou. „Bojoval bych, ale s jednou nohou to nejde,“ ukazuje na volnou nohavici kalhot.

I přes útrapy žije podle svých slov poměrně spokojený život. „Chodit pořád můžu, mnozí takové štěstí nemají. Bistro jsem otevřel z úspor a nějakých peněz od státu. Lidé chodí, ale už ne tolik. Každý týden se tu zastavilo pár dodávek turistů. To jsem prodal i dvacet kuřat najednou,“ vzpomíná.

Válečná turistika měla Izjum na svém seznamu ani ne kvůli hrobům a zničeným domům, ale kvůli nedaleké poničené ruské technice. Obrovský autopark tu byl do listopadu loňského roku. V noci postupně mizel. „Rus si to vzal zpět. Štvalo je, že to lákalo turisty a fotografy. Bylo tady vše od tanků, po raketomety. Přitahovalo to i místní děti. Vždy se dalo něco najít,“ připomíná nedávné zájezdy.

Neobvyklá zábava lákala především majetné Ukrajince z velkých měst. Ustala i s čím dál větším náborovým úsilím ukrajinské armády, které pro mnohé znamenalo cestu z „dovolené“ na výcvik a do zákopů.

V Izjumu z původních padesáti tisíc obyvatel zůstala zhruba jen polovina. Někdo utekl, šel válčit, anebo zemřel. Některé části města jsou zcela zničené dělostřeleckou palbou a bombardováním. Zasažen byl kostel, ale i nemocnice. Ta po opravě nyní slouží především jako vojenský lazaret. Na silnicích nejčastěji potkáte vojenské vozy, které míří do Slavjansku, Kramatorsku, Lymanu či do Doněcku a okolí.

„Jak to dopadne, nevím. Myslím si, že Rus to nemůže táhnout déle než další rok. Asi to ale nebude o nás, Ukrajincích, ale o Trumpovi. Ten může zasáhnout a přimět Putina jednat,“ myslí si Dyma. Nevěří ale v návrat okupovaných území a ve spravedlnost, která by dohnala strůjce k odpovědnosti a před válečný tribunál. „Na pohádky nevěřím,“ dodává s vážnou tváří.