FOTO: Rus je za humny. Ze snímků evakuace Vovčansku mrazí

Rusové se už v roce 2022 pokusili Charkov dobýt, dokonce se jim podařilo proniknout až do samotného města, narazili ovšem na zuřivý ukrajinský odpor a nakonec se po půlroční okupaci podařilo Ukrajincům z naprosté většiny území Charkovské oblasti Rusy vyhnat.

A přestože bylo od té doby jasné, že Charkov, ležící pouhých 25 kilometrů od ruské hranice, je mimořádně zranitelný, dnes se ukazuje, že Ukrajinci neudělali dost, aby se na potenciální nový útok náležitě připravili.

Co se přesně děje na frontě, se lze jen dohadovat. Ukrajinské úřady situaci popisují jako „extrémně nestabilní“ a novinářům přímo k bojujícím jednotkám vstup neumožňují.

Jisté je, že v tuto chvíli probíhají intenzivní boje ve městě Vovčansk, ležícím pět kilometrů uvnitř ukrajinského území. Ještě před pár lety osmnáctitisícové město (velikost české Kadaně), ve kterém po okupaci zůstalo jen 20 procent z původních obyvatel, je dnes považováno za jedno z nejnebezpečnějších míst Ukrajiny.

Podle rozhovorů s vojáky, kteří se bojů o Vovčansk zúčastnili, je jasné, že putinovské jednotky pronikly do severní části města, jsou v průmyslové zóně, nicméně zatím se jim nepodařilo postoupit až k řece Vovče, která město dělí na severní a jižní část. Aktuálně ukrajinská armáda označuje Vovčansk jako tzv. „červenou zónu“, kam novináři nesmí. Nicméně ještě před pár dny se dalo do města proniknout s ukrajinskými policisty a dobrovolníky, kteří zde provádějí evakuace civilistů.

V nejvyšší rychlosti se řítíme po rozbitých cestách městem v obavách, zda na nás tentokrát budou ruské tanky a minomety střílet. Les vlevo je v plamenech, cesta zahalená v dýmu. Projíždíme hrozivě liduprázdným městem, až najdeme tu správnou adresu. Policisté buší na dveře, vyjukaný padesátník otevírá, jeho nemohoucí osmdesátiletou matku ukládá policista s dobrovolným zdravotníkem do plachty, nesou ji do dodávky, tam ji položí jen tak na podlahu a pak už prokličkováváme zpět ven z města.

Při další cestě muž na ulici Čkalova žadoní, aby si mohl naložit i své staré jízdní kolo. Vyloučeno. Čapne tedy dvě tašky, do dvou krabic šoupne dva psy, karton přelepí izolepou. Tak akorát, aby se neudusili a koukaly jim čumáčky.

Z Vovčansku a jeho širokého okolí se doposud podařilo do Charkova evakuovat kolem 6000 civilistů.

Ve vesnici Zarične, která se nachází 20 kilometrů od Vovčansku směrem na Charkov, sedí na zápraží před svým domem osmašedesátiletá paní Varvara. S buddhistickým klidem zvídavé babky pozoruje zmar okolo sebe. Směrem k městu se jí před očima míhají vojenské pick-upy s namontovanými těžkými kulomety, staré vyřazené americké humvee s čerstvými ukrajinskými posilami. Zarostlí a zaprášení vojáci v multicamových uniformách ostře kontrastují s policisty v černém, kterým se přes ramena houpají zánovní kalašnikovy.

Vyděšení, čerstvě evakuovaní civilisté, kterým ze života zbyly jen dvě igelitové tašky, se prokazují policii občanskými průkazy. Je potřeba vyloučit infiltraci záškodníků a špionů. Do toho novináři se svými kamerami.

„Měla byste také odjet,“ oslovím stařenku v šátku.

„Já se odsud nehnu,“ odpovídá mi suržykem, nespisovnou směsí ukrajinštiny a ruštiny.

„Tady je pochovaný můj muž, můj syn. Dcera je těžce nemocná. Kdo by o nás stál. Já umřu tady, nemám co ztratit. I ty slepice mi už ukradli, když tu byli posledně… fašisti! Já jim říkám fašisti!“ a máchne rukou směrem k ruské hranici.