Článek
Ukrajinská armáda je vybavena ohromným zbraňovým pelmelem – využívají se zde systémy západní i ty staré sovětské. Na severní frontě u Charkova si povídám s velitelem dělostřelecké baterie, pětadvacetiletým vystudovaným inženýrem Andrijem. Jeho muži tu obsluhují americkou samohybnou houfnici M108A6 Paladin. Na nedostatek munice si nestěžují, během pár hodin před mýma očima vystřelí 19 nábojů ráže 155 mm.
„Nábojů máme mnohem víc nežli před pár týdny, tehdy to bylo naprosto zoufalé. Ale i tak mají Rusové na našem úseku fronty osminásobnou palebnou převahu,“ sděluje mi velitel Andrij. Náboje jsou prý v zásadě kvalitní, problémy byly pouze s dodávkou munice původem z Pákistánu, kde docházelo k řadě selhačům (selhač je závada na zbrani - pozn. red.). Ukrajinské dělostřelce však sužuje problém, o kterém se na Západě zatím nemluví – celkové opotřebování jejich zbraní.
FOTO: Černočerný kouř udeřil do obličeje jako bojový plyn. Smrtící nálety na Charkov očima Čecha
Okamžik výstřelu granátu 155 mm z houfnice Paladin
„Životnost hlavně našeho děla jsme dávno vyčerpali,“ vysvětluje velitel. „Oficiálně by měla být hlaveň po 2650 výstřelech vyměněna, to si ovšem kvůli všeobecnému nedostatku zbraní naše armáda dovolit nemůže. Je pravda, že často střílíme na kratší vzdálenosti, a tudíž slabšími náboji, které hlaveň tolik nezatěžují, ale i tak už naše dělo dávno nemá ráži 155 mm, ale podle posledního měření je to už 158,50 mm. Zatím to má vliv jen na zhoršenou přesnost a obsluhu to neohrožuje, avšak je jen otázka času, kdy se budeme muset s naším paladinem rozloučit.“
O dvě stě kilometrů jihovýchodněji, na donbaské frontě, pozoruji práci jednotky, která obsluhuje sovětskou houfnici D-30 v ráži 122 mm. Velitel Dima je o deset let starší než Andrij a o starých sovětských zbraních mluví (pro mnohé) s překvapivým uznáním.
„Tahle válka se táhne tak dlouho, jak si na Západě nikdo představit neuměl. Staré sovětské zbraně se tu výborně osvědčují. Jsou jednoduché, a proto spolehlivé. Na rozdíl od těch západních, které jsou sice teoreticky přesnější, ovšem pouze za podmínek, které se tu daří jen velmi obtížně dodržovat. Veškerá hydraulika a přetechnizovanost je zde, v prašné stepi, jen zdrojem obtížně řešitelných závad. Průšvih je ovšem s municí. Spojenci nám poměrně spolehlivě dodávají náboje ráže 155 mm, které se na Západě vyrábějí. Kde ale sehnat ty pro naše stará děla?“
„Nejzoufalejší je to s ráží 152 mm, té je naprostý nedostatek. Na začátku války se nám při podzimní ofenzivě podařilo sehnat fůru trofejní výzbroje i munice, ale ta už je buď opotřebovaná, anebo dávno došla a my skoro nemáme čím střílet. Jsou úseky fronty, kde nad námi mají Rusové dvaceti-, klidně i třicetinásobnou palebnou převahu. Oni nešetří ani lidmi, ani technikou.“
Povolení střílet i do Ruska Ukrajincům rozvázalo ruce
Dělostřelci se ale shodnou na tom, že povolení střílet na ruské území západními zbraněmi Ukrajincům rozvázalo ruce. „Poté co nám Američané dovolili bránit se jejich zbraněmi i v příhraničních oblastech Ruska, jsme toho okamžitě využili. Moji kluci z paladinu zničili nepřátelskou minometnou baterii, naše HIMARS rozstřílely ruské odpalovací zařízení raket S-300. Bylo naprosto frustrující pozorovat Rusy, jak si chodí hned za čárou jen tak ve vietnamkách a beztrestně nás přes hranici zabíjejí. S tím je teď už naštěstí konec, museli se stáhnout hlouběji do vnitrozemí.“
Faktem je, že od konce května, kdy západní země dovolily ukrajinským dělostřelcům vést aktivní obranu i na ruském území, prakticky přestaly každodenní vzdušné útoky, kterými Rusko tři týdny terorizovalo Charkov.
Západní munice dorazila, u Charkova probíhají těžké boje
