FOTO: Drtivé ruské útoky na ukrajinskou infrastrukturu očima českého fotografa

Za poslední tři roky od začátku války Ukrajina přišla o metalurgické závody v Mariupolu, největší evropskou koksovnu v Avdijivce, šachty u Vuhledaru a čerstvě i o poslední důl, kde se těžilo koksovatelné uhlí u obce Udačné nedaleko Pokrovsku. Jedna věc jsou vojenské svodky a články analytiků, druhá věc je v uhelném dole Belyckaja zažít tuhle zkázu na vlastní kůži.

„Tak to byla pořádná šlupka!“ mrkneme na sebe s kolegy a sotva to stačíme doříct, následuje další exploze. Dva kilometry na východ od silnice na Dopropillju, kam zrovna míříme, se zvedají dva vysoké sloupce dýmu, košaté jak siluety horských limb. Musely to být KABy, řízené klouzavé pumy naváděné GPS modulem, které Rusové vypouštějí z letadel daleko od fronty. Ony pak těch čtyřicet kilometrů doplachtí a trefí se proklatě přesně. Tentokrát do uhelného dolu Belyckaja. Ve válce se plány radikálně mění ze sekundy na sekundu, takže otáčíme auto čelem vzad. Ještě v kabině se soukáme do neprůstřelných vest a na hlavy si nasazujeme helmy.

Na místě jsme jako první. Dřív než hasiči. Všude kusy eternitu ze střechy, azbestová nadílka. Z areálu vybíhají zmatené ženské ve vyšisovaných montérkách. Jedné padesátnici krvácí hlava, další naříká, že při útěku zapomněla na nabíječku, a řeší, zdali se do hořícího areálu vrátit. Transformátor hoří pomerančově oranžovým plamenem a stoupá z něj mastný černý dým. Fotografa si nikdo zvlášť nevšímá, všichni se spíš snaží vyklidit prostor. Nasypou to sem Rusové ještě jednou? Bývá to jejich oblíbená kratochvíle: počkat pár desítek minut, až se na místě bombardování objeví pomoc, a pak útok zopakovat.

Na vlastní oči jsem to zažil 7. srpna 2023 v Pokrovsku a nejméně ze všeho stojím o repete. Avšak koukat se na to, jak se požár rozlézá po uhelném dolu jen tak z dálky? Kdepak. Ponořit se do liduprázného areálu mezi výbuchy pokroucené ocelové konstukce, do hald prachu, rozbitých cihel a kamení, do smradu z pálícího se oleje vyžaduje hodně přemáhání.

Během půl hodiny se objevují první hasiči. Vlastně jsou to důlní záchranáři. Dvě blikající hasičská auta a chlapi v přilbách a neprůstřelných vestách. Hasiči na Donbase jsou první na ráně, a tak kromě kupy dalšího speciálního vybavení tihle muži bojují s ohněm oděni v balistické ochraně. Sotva se dají do práce, dostanou z vysílačky pokyn stáhnout se. „Padáme, padáme, do krytu!“ řve jejich velitel a oni ten rozkaz předávají jeden druhému.

„Dostali jsme zprávu, že ruské letadlo je znovu ve vzduchu,“ dozvídám se, když spolu s nimi sprintuji do sklepa administrativní budovy, kde se 40 minut ukrýváme, dokud nám hlas z vysílačky neoznámí, že je vzdušný poplach odvolán.

Velitel záchranářů, dvaapadesátiletý Vadym Ivanov, předstupuje před své muže a oznámí jim: „Chlapi, mám pro vás dvě zprávy. Ta dobrá je, že ten transformátor, co to koupil a co jsme se chystali hasit, už dohořel. Ta špatná je, že se mezitím vznítil ten sousední!“

Když z krytu vylezeme, vidíme, že budova, ve které jsme se schovávali, už také hoří. Plameny zachvátily celou střechu, krytina praská a hořící krov vyplivuje ohromné jiskry do širokého okolí. Když se setmí úplně, nemá už ve fotografování smysl pokračovat. Aby fotky za něco stály, musí mít na obloze aspoň trochu modři, ne jen černočernou tmu.

Hasiči ale nakonec skončí až dlouho po půlnoci. Mají depresivní práci. Za měsíční mzdu odpovídající čtvrtině českého průměrného platu tu nasazují životy. Při záchraně zakonzervované šachty, kde se už roky doopravdy netěžilo, protože se to prostě ekonomicky nevyplácelo. Nabalení v neprůstřelných vestách tahají těžké hadice a marně bojují s ohněm. Stejně jako loni v prosinci. To Rusové bombardovali belycký uhelný důl poprvé. Ale stejně jsme měli všichni štěstí! To ruské letadlo, před nímž jsme se dle rozkazu skrývali ve sklepě, totiž nakonec opravdu bombardovalo. Ovšem ne nás. Puma dopadla do areálu dětské školky ve vsi opodál.