FOTO: Černočerný kouř udeřil do obličeje jako bojový plyn. Smrtící nálety na Charkov očima Čecha

Ruská armáda sice zatím nedokáže postoupit výrazně blíže k Charkovu, druhému největšímu městu Ukrajiny, tak ho aspoň terorizuje vzdušnými útoky. Sirény leteckého poplachu tu kvílí v posledních týdnech tolikrát, že nemá smysl je počítat. Přestože každý den do města dopadají rakety či půltunové klouzavé bomby, málokdo těm poplachům věnuje velkou pozornost. Město se viditelně vylidnilo. Ti z jeho obyvatel, kteří měli strach, odešli a zbylí berou válku povětšinou fatalisticky. Putinovo vojsko totiž útočí zcela nepředvídatelně.

Zatímco úder na starou sovětskou fabriku v zašlé čtvrti na okraji Charkova, ze které se teď valí hnusně lepkavý černý kouř, zas tak překvapivý není, o tři dny později, v nedělním dopoledni, dopadnou dvě rakety Iskander přímo do rekreačního střediska na břehu jezera na severním okraji města. „Toljo, Toljo, Toljo,“ vyje bolestí padesátiletá Vara, potácí se troskami chatek, které exploze proměnila v změť rozštípaných špejlí a hledá svého přítele, místního správce. Když to přiletělo, Tolja seděl se psem na břehu a chytal ryby.

„Toljo, Toljo! Myslíš, že může být tady pod tím železem?“ ptá se mě uprostřed toho všeho zmaru. Na zemi mezi troskami se válí jedna pantofle plná rudé krve, která ne a ne zaschnout.

„Nebo je tady pod těmi trámy? Támhle na střeše je kus něčeho zeleného, Tolja měl zelenou bundu, nemůže to být on? Kam ho to mohlo odhodit? Že by byl ve vodě? Bože to je náš Knópa, seděl vedle něj!“ Ve vodě se vznáší ohořelá mrtvola pejska. Už na ni začínají sedat mouchy.

Kus Tolji najdou policejní potápěči až následující den. Bilance nedělního útoku: sedm mrtvých a 29 zraněných. Nepřežije ho ani pětadvacetiletá Anželika Taran v sedmém měsíci těhotenství.

O další dva dny později utrhne bomba na Prospektu vítězství nohy pětapadesátiletému řidiči trolejbusu.

Ve čtvrtek 23. května 2024 letí na Charkov současně hned patnáct raket S-300. Dvě z nich zasáhnou tiskárnu Faktor-Druk. Rusové nejspíš mířili na železniční depo opodál, trefili ale výrobní halu nedávno otevřené polygrafické firmy. V neprostupném kouři se brodíme hořícími knihami. Ve změti německých mluvnic, reklamních letáků a malovaných komiksů hledáme lidská těla. Hasiči i jejich dobrovolní pomocníci odtahují potrhaný plech zhroucené střechy, požárnické stříkačky mění doutnající papír v mazlavou kaši.

Prvního mrtvého ještě dokážeme identifikovat – žena leží rozmačkaná vedle palety s knihami. Další jsou však jen spálené hroudy masa a záchranáři mají co dělat, aby je vůbec dokázali do pytlů na mrtvoly poskládat. Dalších sedm mrtvých a 16 zraněných.

Uběhnou dva dny a ruské bomby spadnou do nákupního centra. V sobotu odpoledne! Celé město se zase topí v kouři a z popela ukrajinští záchranáři postupně vytahují lidské výpečky. Prozatímní bilance: 12 mrtvých a fůra pohřešovaných. Ministr vnitra vyzve občany, kteří postrádají své příbuzné, ať kvůli identifikaci ostatků odevzdávají vzorky DNA.

Jakže to říkala ta uhrovitá sedmnáctiletá Káťa, než nás zahalil mastný černý dým a ona se zlomila v pase dávivým kašlem? „V jednadvacátém století, chápete to, v jednadvacátém století! Jedna země ničí tu druhou a svět se na to z dálky jenom kouká.“