Fantom jde na Donbas. Tajemný Čech se vydal na pochod za svobodu Ukrajiny

Chce pochodem upozornit na to, že pomoci Ukrajině ubývá a civilisté i vojáci na frontových liniích bez pomoci ruské přesile podlehnou.

Jako pokaždé, i tentokrát nechce ukázat svou tvář a identitu skrývá. „Je to kvůli bezpečí mé rodiny, přece jen se pohybuji v těsné blízkosti vojáků, všichni vědí, že jsem s nimi od začátku válku, občas si i na frontě vystřelím, to se dá už považovat za aktivní účast v boji. A navíc není důležitá moje tvář, ale to, co dělám,“ říká Petr, pro něhož se již ujala přezdívka Fantom české pomoci.

Od začátku války je prakticky neustále na cestě, vybírá peníze na nákup potřebných věcí na frontu, ale i pro civilisty a vozí je do těch nejnebezpečnějších oblastí - na Donbas i do nejstrašnějšího místa na frontě, do Bachmutu.

Jenže teď, po roce války, je peněz méně a méně. Lidé už nejsou ochotní přispívat, což umocňují i nové korupční skandály, jež byly na Ukrajině rozkryty. Pro veřejnost je těžké přispívat ze svých peněz ničených inflací na válku, která už nás přestala bytostně ohrožovat a přestala veřejnost děsit. Zvykli jsme si na ni.

„Jenže lidé v oblastech, kde se bojuje, stále pomoc potřebují. Pomáhají i Ukrajinci, samozřejmě, ale mě na sociálních sítích sledují tisícovky Čechů či Slováků, tak se obracím i na ně. Pomoc je možná teď potřeba ještě více než na začátku války,“ poznamenává Petr.

Každý den ujde přibližně čtyřicet dva kilometrů, tedy jeden maraton. Za každého počasí, nehledě na zdravotní komplikace. Na roční výročí ruské invaze na Ukrajinu chce dojít do Doněcké oblasti.

„Chtěl bych vybrat 1 500 000 Kč, to je koruna za každý krok. Peníze bych chtěl využít na nákup minibusu na evakuace civilních osob, na nákup dronů, potravin, použitých SUV pro vojáky, termoprádla, léků a dalších důležitých potřeb pro vojáky i pro civilisty. Čím více peněz se vybere, tím více toho budu moci nakoupit a dovézt tam, kde je to třeba,“ říká odhodlaně.

Je mráz a fouká vítr ze stepí. Petr pochoduje po silnici, po níž jezdí kamiony. Neexistuje žádná příjemná turistická cesta, po níž by mohl jít. Jde po krajnici, v hustém sněžení, kolem se míhají s lomozem tiráky. Některé převáží munici na frontu. Za sebou už má dvacet dní pěšího pochodu.

Nápad vznikl v autě cestou na frontovou linii. Autorka tohoto textu nadhodila větu o tom, že kdyby se pěší pochod pojal jako humanitární akce, mohlo by to fungovat. „A já jsem se toho chytil. Začalo mi to vrtat hlavou, usídlilo se to tam a už nebylo cesty zpět. Věděl jsem, že to musím dokázat. Že těch 1200 kilometrů musím ujít. Všichni kolem mi říkali, že je to nesmysl a že když nejsem trénovaný sportovec, nemůžu to zvládnout. Je pravda, že poslední rok jsem si vozil zadek v autě,“ směje se.

V posledním roce najel více než 180 000 km a rukama mu prošlo více než 350 tun humanitární pomoci, kterou doručil na nejnebezpečnější místa frontových linií od Charkova přes Bachmut až po Mykolajiv či Cherson. Podílel se na evakuaci desítek osob a domácích mazlíčků.

Podařilo se mu vysbírat více než tři miliony Kč. Z toho takřka polovina částky šla na dopravu, na naftu, bez níž se pomoc nedostane tam, kam má. Ukrajina je nesmírně rozlehlá země. Za zbylou polovinu, přibližně milion a půl korun nakoupil potraviny, léky, automobily a další potřebné věci. Společně s dobrovolnicí Annou založil organizaci Допомагаю Україні (Pomáhám Ukrajině), která má sklad v Mykolajivu, druhém nejostřelovanějším městě Ukrajiny. Odtud rozváží humanitárku většinou na Donbas nebo po jižní frontové linii.

Pochodovat začal bez nějakého většího plánování a příprav. Nebylo na ně moc času. Nápad vznikl živelně a stejně tak ho Petr začal uskutečňovat. Koupil si boty, sbalil batoh a vyšel. Bez doprovodu, sám.

„Říkal jsem si, že to nějak dopadne. Když nebude kde přespat, nebude tam žádný motel nebo hotel, zaklepu ve vesnicích na dveře a někdo mě určitě nechá přespat. Ale bylo to složitější, hlavně proto, že první dny na Zakarpatí téměř nešel proud, vesnice se po čtvrté hodině ponořily do temna. Pochopil jsem, že to bude chtít nějakého dobrovolníka v autě, který mě třeba večer popoveze někam, kde se dá přespat. Těch 42 kilometrů většinou ujdu, ale pak už nemám sílu ani čas jít třeba dalších dvacet do místa, kde je nějaké ubytování,“ líčí Petr úskalí logistiky takového pochodu.

Třetí den přišla zatím největší krize. Nohy bolely tak, že musel do nemocnice. Opuchlé kotníky, přetížené svaly a šlachy, lymfatický systém na pokraji zkázy. „Upadl jsem ten den na kluzké vozovce a levá noha mi hodně otekla. Bál jsem se zánětu šlachy. Měl jsem za sebou teprve 128 kilometrů a více než tisíc před sebou. Moje tempo se kvůli bolesti zpomalilo. Ihned po pádu jsem šel kilometr asi půl hodiny,“ líčí krizový den.

Naštěstí v nemocnici narazil na chápavého lékaře, který mu pomohl zranění a bolavé nohy zvládnout. Pochopitelně nejdřív zaznělo, co muselo - že by Petr měl nejméně 14 dní odpočívat. „Ale já věděl, že to nemůžu vzdát, že to musím dojít. Doktor mi poradil, jak nohy ošetřovat, co dělat, napsal léky a masti a několik dní mě ještě alespoň po telefonu kontroloval,“ popisuje Petr.

Setkává se s nejrůznějšími reakcemi na svůj pochod. Většina Ukrajinců řekne, že se zbláznil, ale pak nabídne pomoc. V jednom penzionu nakonec Petr nezaplatil ani nocleh, ani jídlo - vše šlo z konta majitele jako výraz podpory. Podporuje ho i řada Čechů - a nejen finančně. Mnozí se k němu přidávají na dálku a přes sociální sítě posílají fotky a počty ušlých kilometrů. Alespoň symbolicky jsou tak pro českého dobrovolníka oporou.

„Udivuje mě, jak tuto myšlenku Češi podpořili. Moji známí prostě vyjdou na několikakilometrový pochod, aby ukázali svou solidaritu. Zároveň je mi smutno, že další moji známí ze Zakarpatí, Ukrajinci, to prostě ignorují a do sbírky se nepřidají. Znají mě a vědí, že všechny peníze půjdou tam, kam je potřeba. Ne všichni Ukrajinci jsou ochotni obětovat peníze pro svobodu jejich země, bohužel. Dokonce i můj kamarád, Čech, který teď jako dobrovolník bojuje na východě Ukrajiny, poslal peníze. Každá koruna či hřivna jsou důležité,“ míní Petr.

Po krizovém dni pochopil, že jestli má cestu zvládnout v termínu, bude lepší mít někoho, kdo mu bude pomáhat večer dostat se na místo noclehu autem. Přijel kamarád Ivan, s kterým se Petr zná ze Zakarpatí. Po týdnu jej vystřídal Eduard Janečka. Přijel autem, které jedna z Ukrajinek, jejíž rodinu Petr evakuoval z Chersonu, posílá jako dar vojákům.

Až doslouží škodovka jako Petrovo doprovodné vozidlo, půjde na další misi na linii. Na frontách je stále obrovský nedostatek aut. Ukrajinská armáda má jen minimum obrněných transportérů, které by vojáky bezpečně dopravovaly na linie. Drtivá většina z nich jezdí v autech, jež jsou eufemisticky řečeno za zenitem.

Když jsme jeli nyní na frontovou linii na jižním okraji Bachmutu, nasedali jsme do stařičkého transportéru. Projížděli jsme kolem ohořelého vraku. „Tady,“ pokynul hlavou náš průvodce, ukrajinský voják a kaplan v jedné osobě, „tady zahynulo několik našich kluků, je to jen pár dní. Vraceli se z linie a na tomhle místě se jim něco na autě porouchalo. Museli začít auto opravovat, a to se jim stalo osudným. Rusové je zaměřili a zasáhli. Nikdo nepřežil,“ smutně pokýval hlavou kaplan v uniformě a probíjel se těžkým terénem dál k zákopům.

Opancéřované auto je tak sen téměř každé jednotky na liniích a bohužel v rovině snu také zůstává. Cesty na linie doteku jsou většinou pod soustavnou palbou. Nepřátelské jednotky nemusí zasáhnout auto samotné, stačí když raketa či minometný granát dopadne poblíž a tzv. oskolky, tedy kovové střepiny, zasáhnou posádku. To je fatální a balistické vesty jsou v tu chvíli k ničemu. Pancíř na autě by mohl pomoci, ale ten má málokdo. A spotřeba aut je enormně vysoká…

Patnáctý den se Petr vydává na svůj další maraton. Večer dochází do jedné z vesnic na trase. Zničehonic ucítí prudkou bolest v lýtku. V tu chvíli mu hlavou proběhne, že mu praskla šlacha a je konec. Otočí se a za sebou uvidí naprosto tichého velikého kavkazského ovčáka, který se chystá znovu zaútočit. Naštěstí v tu chvíli dojíždí doprovodné vozidlo a Eda rychle nakládá Petra. První ošetření provedou v nedaleké lékárně, pak už ale oba míří rovnou do nemocnice, rána krvácí, je hluboká. Navíc bude třeba řešit ještě další komplikaci - potenciální možnost nakažení vzteklinou.

„Asi to byl nějaký proruský pes,“ dělá si legraci Petr, ale ví, že je třeba zahájit postexpoziční profylaktické očkování - tedy pět injekcí, které se musí dávkovat v přesných intervalech. Pro pěšího vytrvalce mířícího na Donbas obtížné, ale nedá se nic dělat. Večer dostává Petr první injekci, čekají ho ještě čtyři v dalších nemocnicích po cestě, než dorazí na Donbas.

Naposledy tu byl krátce před tím, než 24. ledna vyšel na svůj pochod. U Bachmutu, kam doručoval česko-slovenskou povánoční sbírku cukroví pro ukrajinské vojáky a další humanitární pomoc. Vezli jsme několik generátorů, zásilku jídla, teplé oblečení. A zhruba tři sta kilo cukroví, nejen pro vojáky, ale i pro civilisty, kteří dosud zůstávají v těžce ostřelovaném městě. Původní plán byl dojíždět každý den do města a naložit Petrův Volkswagen Touareg zásobami. Přece nebudeme jezdit do města, kde můžou Rusové každou hodinu prorazit ukrajinskou obranu, s Petrovým „vozíčkem“, tedy šestimetrovým přívěsným vozíkem? Uveze sice šest tun, ale na manévrování pod ostřelováním je poměrně neobratný.

Pokoušíme se první den, kdy vyjíždíme na Bachmut, vozík vypřáhnout a přeložit část do touarega. Po chvíli se Petr zarazí: „To nemá cenu. Dojedeme tam s vozíčkem. Když už, tak už.“

Výrazy dobrovolníků v centru Bachmutu, když jsme s „vozíčkem“ dorazili, se dají popsat stěží jiným slovem než úžas. Dojíždí sem stále méně a méně lidí s pomocí, jak se situace v Bachmutu ztěžuje. Auto českého dobrovolníka vyvolalo v lidech v Bachmutu nadšení a radost, že ještě stále mají podporu lidí z Česka a Slovenska. „S něčím takhle velikým sem snad ještě nikdo nepřijel,“ komentovala užaslá Táňa, vedoucí dobrovolnického centra v Bachmutu akci „Vozíček“.

Až Petr dojde 24. 2. na Donbas, nastane pro něj zase „normální“ období práce. Sbírání peněz přes sociální sítě, nákup všeho potřebného a rozvoz na frontové linie. Podle všeho, co proniká na veřejnost, se Rusové připravují na dlouhou, několik let trvající válku. Jestli bude na roční výročí ruské invaze na Ukrajinu Bachmut ruský, nebo se v něm bude ukrajinská obrana stále držet, nejde nyní předpovědět. Pro Petra se ale nic nezmění, i kdyby padl. Do konce války má jasný plán - pomáhat, jak to jen půjde, aby Ukrajina nebyla ruská.