Ekonom: Ruské banky odstřižení od SWIFT obejdou

Jde o krok, který ztíží přijímání a odesílání plateb mezi ruským bankovním sektorem a zbytkem světa. Pro ruskou ekonomiku jde jistě o komplikaci, ale nikoli o úplnou nemožnost obchodování s cizinou, protože ruské banky mají možnost využít náhradní cesty, byť jde o cesty pomalejší a méně komfortní.

Skutečně atomovou sankcí v této oblasti by bylo, kdyby evropské banky dostaly zákaz provádět s ruskými bankami platby bez ohledu na to, zda by šlo o platby dohodnuté na základě systému SWIFT nebo jinak.

Sberbank v minulých dnech přišla v Evropě o bankovní licenci. Umím si tedy představit, že její ponechání v systému SWIFT je dáno snahou nekomplikovat její odchod z Evropy. Pokračující účast Sberbank usnadní jí a jejím protistranám vypořádání všech vztahů její evropské části na straně aktiv i pasiv.

V tomto případě je motivem jistě cíl nekomplikovat platby za dovoz plynu a ropy z Ruska, a tedy neriskovat poruchy v těchto dovozech, pro mnoho evropských států velmi významných.

Předpokládám, že už mají nebo si rychle zřídí účty u těch ruských bank, které mohou SWIFT nadále přímo využívat, a že si tedy zajistí přístup do systému SWIFT touto nepřímou cestou, kterou ostatně standardně využívá spousta bank v rámci bankovních sektorů v jiných zemích celého světa. Na příslušné dohody bude jistě tlačit i ruská vláda.

To je otázka spíš pro zástupce Česka, kteří se těchto jednání účastnili. Pravděpodobně se dlouho hledal kompromis, který by budil dojem tvrdé sankce, aniž by ale některé členské zemi EU připadal z hlediska jejích národních zájmů příliš radikální. Také mohlo jít o sondování, jaká bude reakce trhů a samotného Ruska.

Tento krok znemožňuje ruské centrální bance, aby své rezervy v příslušných měnách používala na obranu ruského rublu. Ostatně právě proto dostali ruští vývozci za úkol, aby 80 procent deviz obdržených za vývoz prodali na trhu. Povinnost intervenovat na devizovém trhu na obranu rublu tak byla vlastně rozšířena z centrální banky na soukromé subjekty. Jde o velmi neotřelé a vůči těmto vývozcům samozřejmě velmi brutální řešení.

To sice má, ale podobný zákaz jí vystavila i americká a britská vláda ohledně obchodování s rezervami v dolarech a librách. Ruským centrálním bankéřům tak zbývá možnost prodat zhruba čtvrtinu rezerv drženou v čínských jüanech a pětinu drženou ve zlatě.

Je také nutné upozornit, že v sankcích na ruskou centrální banku, ostatně stejně jako v jiných sankcích, má Evropa předem připravenou skulinku, a to možnost povolit ruské centrální bance operace s jejími rezervami v případě, že by jinak byla v některém státě EU ohrožena finanční stabilita. Což je poměrně obecná formulace, pod kterou se tím pádem dá v dalších dnech a týdnech schovat leccos.

Ruská ekonomika se dostává do obrovského zmatku, v němž není jasné, čeho bude v dalších týdnech, měsících a letech dost a čeho bude málo, jaké investiční projekty rozjet, které naopak zastavit, na jaký vývoj se připravit a jak. Každá taková nejistota je pro kteroukoli ekonomiku velkou zátěží jak z hlediska firemního plánování, tak z hlediska spotřebitelského sentimentu. To se pak projevuje ve slabší domácí poptávce, což dále prohlubuje krizový vývoj.

Ruská burza nemá pro ruskou ekonomiku příliš zásadní význam. V tomto směru má Rusko blíž spíš k nám než třeba ke Spojeným státům. Může tedy zůstat zavřená i několik týdnů, aniž by to tamní ekonomice jako celku nějak citelně ublížilo. Například aténská burza, která má srovnatelný význam pro řeckou ekonomiku, byla v roce 2015 zavřená přes měsíc bez nějakých větších dopadů.

Cílem je asi hlavně podlomit motivaci Rusů k tomu, aby přesouvali své úspory a investice z rublu do jiných měn touto fyzickou, hotovostní cestou. Je to jedno z opatření, kterými se Kreml snaží bránit dalšímu oslabování rublu.

V tuto chvíli už většinu pák zapojilo. Standardní kurz rublu vyplývající z obchodů na ofi­ciálních trzích tak vlastně ztrácí vypovídací hodnotu, protože velká část poptávky a nabídky je různými příkazy a zákazy významně zdeformována.

Určitá hrozba tady jistě je. Pokud nehrozí přímo znárodnění, tak přinejmenším zmrazení aktiv jistě vyloučeno není. Koneckonců potíže spojené s odstřižením některých bank od systému SWIFT se budou týkat i těchto aktiv.

Největším problémem je pravděpodobně zákaz provádět obchodní pokyny vydané ruskou centrální bankou. Zhruba polovina velmi vysokých ruských devizových rezerv je tak pro obranu rublu nebo jiné účely nepoužitelná.

Úplně nejtvrdším tahem by asi bylo zastavení toků plynu a ropy. Jde ale o položku, která je pro Západ i Rusko natolik citlivá, že se do toho nechce ani jedné straně.

Tento krok přináší nemožnost platit kartami v obchodech nebo na internetu a vybírat s jejich pomocí hotovost z bankomatů. Nic z toho není pro běh ruské ekonomiky fatální, nicméně pro běžný život Rusů je to samozřejmě velmi otravná změna, zejména v kombinaci se zastavením služeb typu Apple Pay nebo Google Pay.

Ruský karetní systém Mir doposud pokrýval jen asi čtvrtinu trhu a dá se předpokládat, že bude snaha o to, aby vzniklé vakuum zaplnil. Válka tak bude mít pro příslušné západní společnosti velmi bolestné dlouhodobější dopady, protože zřejmě přijdou o značnou část ruského trhu.

Odhadovat celkový dopad všech sankcí je velmi těžké, notabene vzhledem k tomu, že není jasné, jak dlouho budou v platnosti. Lze si představit celou řadu scénářů: od prudkého růstu nezaměstnanosti v důsledku neschopnosti ruských firem cokoli vyvézt až po ztrátu důvěry ruské společnosti ve stabilitu místního bankovního systému, což by vedlo k útokům na banky a přidělování hotovosti lidem pouze v omezeném objemu.

Pokud by ruské veřejné finance přišly navíc o příjmy z prodeje ropy a plynu, musel by ruský stát začít šetřit, například i na důchodech nebo so­ciálních dávkách, nebo by donutil tamní centrální banku, aby mu jeho deficity financovala, což by zase tlačilo na urychlování růstu cen směrem k hyperinflaci. Cokoli z toho může vyústit v občanské nepokoje.

Pro celou řadu evropských zemí je Rusko významným dodavatelem ropy nebo plynu nebo obojího. To poslední platí například právě pro Česko. Uzavření kohoutků by proto vedlo nejprve k čerpání z příslušných zásobníků a k horečnému hledání možností odběru z jiných zemí, byť i za výrazně vyšší ceny.

Každopádně by tedy bylo možno čekat další zřetelný nárůst inflace. Navíc by se nejspíš nepodařilo vykrýt celý chybějící objem energetických komodit, což by vedlo k dalšímu zdražení, k uzavírání některých průmyslových provozů a k útlumu dopravy. Vlastně bychom se, byť z jiných důvodů, tak trochu vrátili do poměrů panujících během koronakrize.