Odjela bych, ale máma nechce. Dvanáctiletá Jeva zůstává v pekle Avdijivky

Podzemní úkryt obsahuje ložnice, pracovní prostor i kuchyň. Vše v jednom. S Jevou tu žije ještě starší bratr Daniil a mladší bráška, který se schovává v rohu místnosti za obrazovkou telefonu. A máma Olja se svým mužem. Olja je tu ta, která má hlavní slovo, a rozhodla, že těžce ostřelovanou Avdijivku neopustí.

Situace ve městě se v posledních dnech prudce zhoršila. Rusové tu začali útočit ze severu i z jihu. Snaží se z Avdijivky vytvořit druhý Bachmut. Zatím se jim to daří, i když pomalu a za cenu ztrát. Ale to je známá ruská taktika, kterou zřejmě považují za úspěšnou. Rusové nespěchají a pomalu Avdijivku uzavírají do kleští, podobně jako v Bachmutu.

„Do města vede jen jedna přístupová cesta, kudy se také vozí zásoby a humanitárka. Je ostřelovaná, ale dá se ještě projet. Je tu ještě i pár obchodů. Vojenská správa v mezích svých možností zabezpečuje všechny lidi, kteří ještě zůstali ve městě. Jak potravinami, tak teplým oblečením, dřevem na zátop i kamny,“ říká Olexandr Bolťan z vojenské správy Avdijivky.

Přijeli jsme do města společně s kolegy přes Orlivku. Víme, že část cesty je odkrytá a Rusové na nás mají výhled jako na střelnici. Otvíráme okénka v autě, nasazujeme helmy. Když do blízkosti auta přiletí minometný granát nebo střela z tanku, tedy když budeme mít štěstí a nespadne to příliš blízko, alespoň nás nezraní vysypané sklo. Ale je to loterie se štěstím. Střele z tanku ve smrtícím efektu nezabrání nic. Tank je nesmírně ničivá zbraň. Nezbývá než zatnout zuby, rozjet auto na maximum a doufat. Silueta avdijivských koksáren se tyčí po levé straně na obzoru. To bylo srdce městečka. Tady pracovala většina lidí. Nyní se v polorozbořeném komplexu ukrývají vojáci a má zřejmě ambice stát se novým Azovstalem.

Naštěstí za chvíli vjíždíme do centra Avdijivky. Vládne tu zkáza a neustálý hluk z ostřelování. Hledáme adresu, kterou nám dal velitel vojenské správy města Vitalij Barabaš. Jsme sice na správné ulici, ale číslo je jiné. Jak taky najít správný dům mezi těmi všemi rozvalinami? Vrčení generátoru nás nakonec navede správným směrem. Všichni lidé, kteří tu ještě zůstali, včetně vojáků a policistů, žijí v podzemí, pokud tedy nejsou na frontě.

Olexandr Bolťan je jedním z těch, kteří řídí správu města, tedy lépe – toho, co z něj zůstalo. „Doteď sem stříleli jen raketami, minomety a tanky, teď přidali i letectvo. Útočí ze severu i z jihu. Situace je velmi vážná, už rok se snaží Rusové Avdijivku dobýt. Každý den se snaží i živou silou sem prorazit. Vzít město do kleští. My držíme obranu. Ruská ofenziva tu už postupuje. Není tu klidno. Kdy se to skončí, nevíme,“ kroutí hlavou Olexandr.

Ochotně nás provádí troskami města. Kdyby se nestřílelo, bylo by tu úplné ticho. Mrtvé město, kde jeho poslední obyvatelé přežívají ve sklepích, zalezlí jako krysy. Na ulici není vidět ani živáčka. V jednom ze sklepů se Olexandr snaží doklepat na dveře. Ale nikdo neodpovídá, nikdo nepřichází otevřít, byť Olexandr ví, že tam lidé jsou. Bojí se. „Rusové mají jedinou taktiku – zničit a rozstřílet tady úplně všechno, aby se tu nedalo žít. Stejně tak to udělali s Marijinkou. Město už tam neexistuje. Vědí, že tu jsou civilisté, přesto se snaží město úplně zničit. Čas od času dojde i na civilní oběti - zranění lidé a bohužel i mrtví. Transportujeme je potom pryč do nemocnice,“ vysvětluje Olexandr.

Po chvíli se před jedním z ohořelých paneláků objeví silueta. Muž ve špinavé bundě, na první pohled připomíná bezdomovce. Je zjevně opilý a žádá nás o cigarety. Mizí v jeho špinavé dlani s prsty zakončenými dlouhými ulámanými černými nehty. Potácí se dál pryč městem bez života, kde lidskou přítomnost dokládá jen ustavičný hluk artilerie. Sem tam městem projede obrněný transportér. Za jedním z paneláků parkuje tank, čeká, až dostane souřadnice ke střelbě.

Po chodníku před řadou paneláků jde stará žena, celkem beze strachu, jako na procházku. Olexandr z její hovornosti není nadšený a naznačuje, že to paní nemá v hlavě úplně v pořádku. Po chvíli je jasné, že Olexandr má pravdu. Žena dokolečka opakuje příhodu, kdy jí do bytu vlezla jakási zlodějka a ukradla jí manikúru. Jen tak! „A já si teď nemám čím upravovat nehty, chápete to? A nikdo tady nechce tuhle krádež řešit! Musíte mi pomoct! Takhle to přece nemůžete nechat. Ona mi ukradla tu manikúru přece!“ Paní Taťjana je prý bývalá učitelka a bez manikúry v prudce ostřelované Avdijivce zkrátka nemůže kvalitně žít. Problém s manikúrou ovšem nejsme schopni rozřešit ani řádně odsoudit, a tak se radši vydáváme dál, Olexandr nás stejně popohání, abychom dlouho nezůstávali na jednom místě. Jenže my potřebujeme mluvit s místními a těch je tu jen málo. Navíc většina z nich nechce mluvit, a už vůbec ne na kameru.

Ukrajinská správa Avdijivky na konci března oznámila, že se z města budou evakuovat její zaměstnanci. Vojenská správa také rozhodla, že se vypne mobilní síť. Právě kvůli těm z místních, kteří předávají informace Rusům. Stejně jako v Bachmutu i tady zůstalo velké procento těch, kteří zde čekají na příchod Rusů. Riskují, že nepřežijí boje ve městě jen proto, že doufají, že Avdijivka nakonec skončí pod správou Rusů. Je pravda, že obkličování Avdijivky pokročilo. Institut pro studium války předpokládá, že se sem přesunula část wagnerovců od Bachmutu. Žoldnéři a také lépe vycvičené skupiny ruské armády mají u Doněcku podpořit již vyčerpané a méně schopné jednotky samozvané Doněcké lidové republiky.

Avdijivka je na válku zvyklá. Boje tu v rozdílných stupních intenzity probíhají už od roku 2014, kdy město dobyli proruští separatisté. Pak jej opět získali Ukrajinci. Začíná osmý rok války a od začátku ruské invaze se na Avdijivku, odkud to je do separatisty ovládaného Doněcku coby kamenem dohodil, valí proruské a ruské síly. Zatím odolává. Ale je to Potěmkinova vesnice – do slova a do písmene. Avdijivka byla založena roku 1778 na rozkaz známého knížete a patří tak k nejstarším obcím na Donbasu. Tehdy spadala pod Nové Rusko, tedy oblasti dobyté Ruskem v 18. století. Teď patří rozhodně k nejzničenějším obcím na Donbasu. Rusky mluvilo v roce 2001 87 % obyvatelstva, které čítalo kolem 30 000 lidí. I teď tu zaznívá od místních ruština. Místních tu ale zůstalo jen 2500.

Rusky mluví také dvanáctiletá Jeva i celá její rodina. Jeva za svého krátkého života zažila jen čtyři bezválečné roky. Do krytu za její rodinou přijíždíme s náčelníkem policie v Avdijivce Romanem Protsykem. Je to od pohledu dobrosrdečný muž, který má i přes neustálé dopady střel kolem nás na tváři úsměv. „Trochu jsme doufali, že bude tuhá zima a ta většinu lidí donutí z města odjet. Jenže bylo celou dobu poměrně teplo. Budu upřímný – civilisté v takto ostřelovaném a napadaném městě komplikují situaci vojákům. My je nemůžeme násilím vystěhovat, ale snažíme se je přesvědčit, aby odjeli. A také jsou mezi nimi lidé, kteří předávají informace nepříteli,“ říká.

V Avdijivce přes velmi zostřenou situaci stále zůstává 43 rodin s dětmi. Místní policie se je snaží přesvědčit, aby v zájmu dětí těžce zkoušené město opustili. „Dokonce se tu nedávno další dítě narodilo. Tedy matka odjela rodit do nedalekého města, ale po porodu se vrátila i s novorozencem. „Je to neuvěřitelné, ale s malým miminkem žije tady v tom pekle ve sklepě. Já to nechápu,“ kroutí hlavou Roman. Rozhodl se nás doprovodit za jednou z rodin, kterou se snaží přesvědčit, aby odjela. Zatím marně. Protože ostřelování zesiluje, Roman dává pokyn, aby jeden z jeho kolegů vyparkoval obrněný transportér a doprovodil nás spolu s ním. „Bude to takhle bezpečnější,“ usměje se povzbudivě, ačkoliv situace nevypadá ani trochu růžově.

Vcházíme do temného podsvětí, které je už měsíce domovem Olji a její rodiny. Roman jde s námi, zdraví se přátelsky s Oljou, jejím mužem i dětmi. Je vidět, že tu není poprvé a bohužel ani naposledy. U stolu ozářeném svitem baterky sedí sedmnáctiletý Daniil. Před sebou má otevřený počítač. „Dokud jde generátor, hraju hry, koukám na televizi,“ říká. Internet tu samozřejmě není. Pokud chce chytit signál, musí Daniil nahoru do čtvrtého patra poničené budovy. To je velmi nebezpečné. Člověk nikdy neví, kam co přiletí. Jako zrovna předevčírem, kousek odtud, přes silnici. Daniil tedy nemůže normálně absolvovat ani online výuku. Než se to tu tak zhoršilo, učil se na v avdijivském odborném učilišti na strojvedoucího. Dělá úkoly, čas od času je odešle učiteli v Dnipru, ale chodit na internet je čím dál nebezpečnější. „Moji spolužáci jsou většinou někde jinde na Ukrajině – v Dnipru, v Kyjevě. Asi dva jsou na ruské straně, v Doněcku a na Krymu. Nepřemýšlím o tom, jestli by to tu bylo pod Rusy lepší nebo horší. V Rusku jsem nikdy nebyl, tak nevím, jaké to tam je. Hlavně aby bylo ticho, mír a klid. A všechno ostatní se vyřeší samo,“ soudí Daniil.

Do řeči ale vstupuje šéf policie Roman: „Viděli jste, jak to támhle kousek teď přiletělo? Spálilo to celou budovu. Každý den takhle třikrát nebo čtyřikrát přiletí letadla…“ Daniil souhlasně pokyvuje: „Dnes ráno přiletěli, v osm hodin.“

Roman pokračuje v monologu, který má přesvědčit zejména Olgu, která je tu hlavou rodiny. „Každé z letadel vypustí dvě rakety. Takže každý boží den přiletí osm, někdy i víc raket a ty prostě ničí takové budovy, v jaké žijete. A vesnice Lastočkino - ta už neexistuje. Už je pryč, tam už jsou jen vojáci.“ Olja namítá, že když přijeli naposledy z Lastočkina známí, říkali, že se tam nic neděje. Mají zkrátka zcela jiné vnímání reality. Navíc boje postupují.

„Já vám říkám - bude to jen horší, horší a horší,“ pokračuje Roman. Olja prý přesto doufá, že v Avdijivce přežijí vše ve zdraví.

„Ne že bych chtěl vypadat jako nevlastenec, ale říkám objektivní věci. Teď v Krasnogorovce mají naši závažnou situaci. Celá Avdijivka a celé to území, které je stále pod naší kontrolou, je taková kapsa. V jakém okamžiku se tato kapsa zhroutí, to nejde předpovědět. Může to být zítra, může to být za měsíc. Sem do Avdijivky vede jediná cesta, to všichni vědí,“ odmlčí se Roman.

„Přes Orlivku,“ doplní ho Daniil.

„Ano, přes Orlivku. Je neustále ostřelována. Ani není třeba obkličovat město. Nepříteli stačí postoupit ještě možná o další kilometr nebo dva. Může udělat noční průlom - a je to. Postaví malý minomet a jen tak hodí minometný granát na silnici, buch, buch, buch. A nikdo už neprojede. Možná jen obrněný transportér nebo tank. Ale civilní auta už neprojedou. Ani my nemáme pořádný pancíř na autě, je to auto, které dřív převáželo peníze. Nikdo sem nebude moct přijet a zachránit nás v kritické chvíli. Třeba lidé v Krasnogorovce teď volají: „Dostaňte nás odsud.“ A na jedné z ulic už je nepřítel. Pro armádu je pak těžké se tam dostat. Prostě fyzicky nemůže. A zůstaly tam děti. Jim není nikoho líto. Oni necítí lítost k nikomu,“ úpěnlivě se obrací k Olze. Ale ta zůstává neoblomná a nepřesvědčí ji ani argument, že Daniil už má věk na to, scházet se s děvčaty, a tady to zkrátka nejde. Olga jen suše sdělí, že si to ještě rozmyslí. Roman ještě chvíli hučí do Olžina manžela, ale marně.

Vyjíždíme zpět lehce pancéřovaným policejním autem. Když vystupujeme, ozve se děsivý zvuk letadel nad námi. Právě přilétá každodenní porce raket. Ozývají se strašlivé zvuky. Rakety dopadají kolem nás, zřejmě cílí přímo na policii. Je to děsivé. Rychle vyparkováváme naše auto a míříme na Orlivku. Jedinou přístupovou silnici, už teď silně ostřelovanou. Projedeme? S trochou štěstí ano. Projede tudy někdo za měsíc? Kdo ví.