Drony nad Ukrajinou sestřeluje ženská dobrovolnická jednotka Čarodějnice z Buče

„Je mi 51, vážím sto kilo a nemůžu běhat. Myslela jsem si, že mě pošlou k šípku, ale vzali mě!“ zavzpomínala veterinářka Valentyna, jež se k Čarodějnicím přidala letos v létě a nyní si říká Valkýra. Jako motivaci k dobrovolné službě uvádí přátele nasazené a padlé v bojích.

„Mám na to. Výbava je těžká, ale ženy na to mají,“ řekla reportérům BBC a o pár hodin později jim při ruském náletu ukázala, že to tak skutečně je. Čtyři členové týmu byli z jejich lesní základny vysláni na pole, kde rozmístili zbraně. Jednalo se o dva obstarožní kulomety Maxim z roku 1939 a bedny s municí označené sovětskou rudou hvězdou. Serhij, jediný muž ve čtyřčlenném týmu, je musel chladit vodou z lahve.

Ačkoliv je jejich výbava dobrou ukázkou, proč Ukrajina své spojence neustále žádá o další zbraně, Čarodějnice se o své starožitné zbraně pečlivě starají a od léta s nimi prý sestřelily tři ruské drony. „Já jsem jejich ušima. Je to práce na nervy, ale musím se soustředit a zaznamenat i ten nejnepatrnější zvuk,“ popsala svou úlohu Valentyna.

Její kamarádce Inně, která si říká Cherry, je také něco přes padesát a toto byla jedna z jejích prvních misí. „Je to děsivé, to ano, ale to je i porod, a stejně jsem jím třikrát prošla,“ řekla Inna.

V civilním životě je učitelkou, a tak musí z lesní základny občas odběhnout učit místní děti matematiku. „Oblečení si nechávám v autě. Mám tam podpatky, namaluju se trochu rtěnkou a odučím hodinu. Pak zpátky do auta, rychle převléct za rohem a jedu,“ popsala své krátké návraty do civilu.

Poslední členka týmu Julia na tabletu sledovala pohyb dvou ruských dronů. Přeletěly nad vedlejší oblastí, takže Buči nic nehrozilo, ale dobrovolnice na místě zůstaly, dokud poplach neskončil.

Záznamy o celkovém počtu dobrovolnických jednotek ani o tom, kolik v nich slouží žen, nejsou veřejně dostupné. Tyto jednotky ovšem ukrajinským městům poskytují důležitou vrstvu obrany před nálety dronů. „Všichni chlapi jsou pryč, ale my tu jsme. Co Ukrajinky nedokážou? Dokážeme všechno,“ vysvětlila Inna, proč alespoň Buču před drony brání převážně ženy.

Velitelem dobrovolníků z Buče je plukovník Andrij Verlatyj, „chlap velký jako medvěd“, jenž se nedávno vrátil z Pokrovsku v Donbaské oblasti, kde momentálně probíhají nejkrutější boje. Dřív se jeho dobrovolnická jednotka v oblasti skládala z přibližně 200 mužů, z nichž většina byla nezpůsobilá vojenské služby.

Pak však Ukrajina kvůli palčivému nedostatku vojáků změnila svůj mobilizační zákon a velké množství plukovníkových mužů bylo k boji na frontě náhle vhodné. „Asi 90 % mých mužů skončilo v armádě a zbylých 10 % uteklo a poschovávalo se jako krysy. Nezbyl nám skoro nikdo. Jenom muži bez nohou nebo s půlkou lebky,“ popsal Verlatyj situaci po změně zákona.

Plukovník tak čelil volbě. Buď mohl začít nabírat muže mladší náborového věku, nebo ženy. „Ze začátku to byl trochu vtip: ‚Vezmeme ženy!‘ V ozbrojených silách jim moc nevěřili, ale to se rozhodně změnilo,“ uvedl Verlatyj.

Víkendové dny Čarodějnice tráví vojenským výcvikem. Reportéři BBC byli konkrétně svědky nácviku vpádu do budovy, jenž proběhl v troskách hospodářského stavení. Některé vypadaly víc jako vojačky než jiné, ale bylo vidět, že pro věc mají obrovské odhodlání všechny. Obrana Buče je pro ně totiž hluboce osobní.

„Pamatuji si okupaci. Pamatuji si tu hrůzu. Pamatuji si křik vlastního dítěte. Pamatuji si ta mrtvá těla, když jsme utíkali,“ popsala Valentyna, jak její rodina z Buče utekla. Na jednom z kontrolních stanovišť měl přitom ruský voják k hlavě jejího syna přiložit zbraň.

Kvůli těmto vzpomínkám Valentyna odmítá přestat věřit v ukrajinské vítězství, ačkoliv pokračující ruská okupace velké části ukrajinského území příliš důvodů k naději nedává. „Život se změnil. Všechny naše plány roztrhali, ale jsem tady, abych konec války urychlila. Jak tady říkají naše holky, bez nás to neskončí,“ prohlásila.

Podle další dobrovolnice, dvaapadesátileté Anji, ženám z Buče výcvik dává pocit moci. „Za okupace jsem cítila naprostou nesmyslnost své existence. Nemohla jsem nikomu pomoci ani bránit sama sebe. Chtěla jsem se naučit používat zbraně, abych k něčemu byla,“ uvedla.

Ženy reportérům popsaly, jak za okupace Rusové chodili od domu k domu a znásilňovali a vraždili. Jednoho dne se pak po městě roznesla zpráva, že toho večera budou vraždit děti. Jedna z žen naznačila, že byla toho večera odhodlána své děti sama zabít, než aby je nechala okupantům, ale ti naštěstí nikdy nepřišli. „Za to rozhodnutí, které jsem musela učinit, Rusům nikdy neodpustím. Dobrovolnictví vážně pomohlo, protože už nikdy nebudu sedět jako oběť a nebudu tak strašně vyděšená,“ řekla.