Drbohlav z Člověka v tísni: Na Ukrajině je lepší dávat peníze než jídlo, aby se podpořily místní obchody

Od ruské invaze jsem byl na Ukrajině dvakrát. Poprvé jsem přijel čtyři dny po invazi, to jsem se pohyboval jen okolo Lvova. Tentokrát jsem byl kromě Lvovské oblasti, také ve Vinnycké a Kyjevské. Ve Lvovské a Vinnycké oblasti podporujeme centra, kde mohou najít útočiště vnitřní uprchlíci. Centra vybavujeme materiální humanitární pomocí, jako jsou matrace, lůžkoviny, deky, rychlovarné konvice, nádobí, pračky. Poskytujeme uprchlíkům také psychosociální pomoc a finanční podporu (74 dolarů po dobu tří měsíců – pozn. red.).

Navštívil jsem i města Buču, Irpiň a Borodjanku, která se stala v západních médií „slavná“ tím, co v nich ruská armáda prováděla. Člověk v tísni sem zavážel potravinovou pomoc a hygienické pomůcky. V Irpini a Borodjance teď opravujeme vodní infrastrukturu, aby měli lidé přístup k pitné vodě. Chceme se také soustředit na Černihivskou oblast a Sumskou oblast.

Je to jiné, než když situaci vidíte jen na fotografiích nebo na videích v médiích. Už když se blížíte po dálnici z Žitomyru ke Kyjevu, pozorujete zničené rodinné domy, obchody, sklady, zničené ruské tanky, mosty, nadjezdy... Ty většinou odpálila sama ukrajinská armáda, aby zpomalila postup Rusů. Člověk je dvacet kilometrů od Chreščatyku, který leží v centru Kyjeva, a vidí, že až tam se ruská armáda zastavila. Zbýval kousíček, aby Kyjev dobyla.

Co se týče Irpině, Buči, Borodjanky… Zůstává člověku rozum stát, proč tam docházelo ke zničení obytných domů. Neexistuje tam žádný vojenský strategický důvod. Bavil jsem se s lidmi, kteří tam přečkali celou dobu ruské okupace. Stěžovali si, že neměli co jíst. Byly to často staré paní okolo 70 až 80 let. Problémy s jídlem mají i teď, protože se svým důchodem těžko vyjdou. Sice už se tam začínají prodávat zase potraviny, ale stojí dvakrát tolik co v Kyjevě.

Slyšel jsem příběh 87leté babičky, ke které domů vtrhla ruská armáda a zmlátila ji. Příběhy žen a malých dětí, které utíkaly, a ruská armáda do nich střílela. Ještě horší příběhy jsem slyšel od lidí, kteří přišli do center pro uprchlíky z Donbasu a Mariupolu.

V Kyjevské oblasti lidé mluví směsicí ukrajinštiny a ruštiny. Dodneška nerozumí, proč se to dělo. Nicméně tyhle lidi ruská armáda nepokládala za ty, kteří ji budou vítat.

Lidé z Mariupolu to nechápali už vůbec. Říkali: „Podívejte se, vždyť my mluvíme rusky. Ukrajinsky ani neumíme. Putin říká, že nás osvobozuje, ale ve skutečnosti srovnává Mariupol se zemí.“ Vyprávěli, jak tam probíhalo bombardování. Město bylo rozdělené do sektorů. Každý den byl jeden sektor dům po domu bombardován.

Mluvil jsem s ženami, kterým bylo přes 70 let. Samozřejmě ruské vojáky neprovokovaly a provokovat ani nemohly. Většina civilistů ani nebyla s vojáky v kontaktu. Došlo tam k odlidštění v boji. Ruská armáda je ostřelovala, bombardovala. Slyšel jsem příběhy, jak příbuzní nebo sousedi uprchlíků přišli o ruce a nohy a čtyři hodiny umírali. Uprchlíci mluvili o hromadných hrobech, které jsou rozeseté po městě. V ulicích ležely mrtvoly, které se rozkládaly a zapáchaly.

Mně osobně se s tím nikdo nesvěřil, ale moji kolegové, kteří pracuji v Záporoží v kolektivních centrech pro uprchlíky, kam chodí lidi z Mariupolu a jeho okolí, tato svědectví slyšeli. Slyšeli o znásilňování i dvanáctiletých holčiček, o ženách zavřených ve sklepích jako sexuální otrokyně pro ruské vojáky…

Pokračujeme v dovážení jídla do míst, která jsou v blízkosti bojů, anebo která jsou ostřelována. Ve městech jako je Slovjansk nebo Kramatorsk ještě nějaké obchody funkční jsou, ale zásobování tam vázne. Ještě horší je to v menších městech a vesnicích na Donbase.

Na místech, odkud se stáhla ruská armáda, se život vrací pomalu do normálních kolejí. Vidíme, že v celé zemi se soukromý sektor začíná vzpamatovávat z války. Chystáme se přestat vozit potraviny a hygienické pomůcky vlaky z Česka a začít je nakupovat přímo na místě. Soukromý sektor potřebuje chvíli na to se vzpamatovat a obchody se otevřou.

To je ten důvod, proč má smysl dávat lidem finanční dávky 74 až 75 dolarů, jako to v určitých případech dělá Člověk v tísni. Může to pomoci i obchodům a soukromému sektoru, aby se znovu nastartoval. Když se budou do země dovážet potraviny jako humanitární pomoc, tak lidé nebudou chodit do obchodů a nebudou utrácet. Když budou mít lidé v ruce hotovost, tak budou mít obchodníci motivaci otevírat.

Existuje výzkum naší partnerské organizace HelpAge v Donbasu, který přišel s tím, že přes 90 procent starých lidí zůstává v Donbasu a odmítá odtamtud utéct.

Na začátku opravdu z Ukrajiny odešli ti bohatší. Byla to taková ta preventivní migrace. Lidé naskákali do aut, protože jejich země byla napadená. Ale nebyli to lidé, kteří by se s válkou setkali. Potom se to otočilo a ti, kteří začali utíkat vlaky a autobusy, nebo dokonce pěšky, už byli lidé, kteří utíkali přímo z bojů. Byli to lidé, kteří vyprávěli, že byli schovaní pět dní ve sklepě a jedli jen kompoty. Slyšeli výstřely a bombardování a ve chvíli, kdy ustalo, se sebrali a utekli. Takoví lidé pak byli na cestě přes Ukrajinu třeba několik dní.

Mnoho lidí se vrací do Kyjeva, i když starosta Kličko raději doporučuje, aby to ještě nedělali, protože to stále není bezpečné. Ve městech Buča, Irpiň, Borodjanka jsem viděl, že se lidé snaží zatím třeba alespoň plastem opravit okna, která byla zničená tlakovou vlnou po výbuchu, a různě si opravují byty, aby se do nich mohli vrátit.

V Černihivské oblasti Člověk v tísni distribuuje materiál, aby si lidé mohli domy opravit. Ale to se bavíme o menších opravách, například po průstřelu ve stěně, nebo když domům chybí okna... Pochopitelně je mnoho domů, které mají masivnější poškození nebo jsou rozbombardované.

V Černihivské a Sumské oblasti stále dochází k raketovým útokům. Je tam nevybuchlá munice, jsou tam zaminované oblasti. Nejsem přesvědčený, že je správný čas, aby se tam lidé vraceli. Ale ti lidé se vrací tak jako tak. A pak nám nezbývá než jim pomoct. Asi určitě ale bude i řada lidí, kteří se domů nebudou chtít vrátit, protože si zažili, co si zažili, a nebudou chtít vyvolat vzpomínky zpět.

Většina lidí chce žít doma než někde jinde jako uprchlík. Většina našich kolegů na Ukrajině jsou uprchlíci z Donbasu, z doby prvních bojů mezi lety 2014 a 2016. Museli si vybudovat svůj život znovu, někde v Kyjevě, nebo na Donbase, ale v části kontrolované ukrajinskou armádou. Řada z těchto lidí se chce vrátit alespoň do svého nového domova co možná nejdřív.

Tyto informace nemám. Do míst, kde masové hroby jsou, v Buči a Irpini, není možné se dostat. Probíhá tam dokumentace, sbírají se důkazy a vyšetřují se válečné zločiny.