Dorazín: Je zázrak, jak se Ukrajinci nevzdávají života blízko fronty

Před rokem jsem se přestěhoval z Dnipra do Oděsy, do přístavního města. Abych vyměnil prostředí a také proto, že zdejší region je úplně jiný než východ země. V Oděse mám ale jen základnu, odkud jezdím po celé Ukrajině.

Zpočátku naděje, že se podaří uzavřít alespoň příměří, byly, ale v dojednání trvalého míru nevěřil nikdo. Ruské útoky, které se spíš stupňují, Ukrajincům dávají najevo, že Kreml zatím žádné příměří nechce.

Ale v každé válce je to úplně stejné. Nikdy se první příměří nedodržuje, možná až páté nebo desáté. Jako to bylo v Jugoslávii. Kolik tam bylo příměří, to už nikdo nespočítá. Vždy to dopadne stejně, mír bude, teprve až politici sednou za stůl a dohodnou všechny podmínky.

Na začátku si mysleli, že Trumpovy kroky nebudou tak strašné. Je v tom asi hodně osobního mezi Zelenským a Trumpem, kteří si nepadli do noty. Výrazně to bylo vidět během roztržky v Oválné pracovně a nedá se říct, že by se to zahladilo. Stále vidíme různé přestřelky mezi Ukrajinci a americkou administrativou. Ta mluví různými hlasy podle toho, jestli to je v Moskvě, nebo jestli je to k domácímu amerického publiku. Ukrajinci se v tom nevyznají a jsou z toho zmatení, protože americká administrativa vysílá protichůdné a nesrozumitelné signály.

Ukrajinská vláda ani prezident s tím rozhodně nemohou souhlasit, protože by si vykopali politický hrob. Ukrajina je sice divnou demokracií, ale pořád demokracií a voliči by jim to v budoucnosti u voleb spočítali. To se prostě nedělá, že by se politici dobrovolně vzdali suverenity a části území.

Ukrajina nikdy neuzná okupovaná území jako ruská, nikdy nevyslyší ruské požadavky na snížení obranyschopnosti, na zákaz vstupu do NATO a na to, že nebude přijímat vojenskou pomoc ze zahraničí. To jsou pro ni zcela nepřekročitelné linie. Otázka území je nejožehavější věc. Sice území fakticky ztratili, ale při mírových jednáních odmítnou jejich ztrátu politicky uznat. Budou je označovat za dočasně okupovaná území, tak jak je to dnes.

Teď by byli nejraději, kdyby se válka zastavila. A je jim jedno, že dokud bude Putin u moci, tak tam budou Rusové hospodařit. Cena, kterou Ukrajina za víc než tři roky války platí, je šílená a nedozírná. Nejsou to jenom mrtví a zranění lidi, ale narušený chod celé společnosti a narušená psychika lidí. Ztráta zaměstnání a výrobních kapacit. Z toho se bude Ukrajina vzpamatovávat desetiletí.

Určitě. Například do zakarpatské oblasti válka nedoléhá. Tam nemají ani policejní hodinu jako jinde, protože jsou chráněni horami. Navíc tam z uprchlíků žijí, protože jim pronajímají domy a byty a mají z nich finanční přínos. Vůbec se k lidem z východu chovají jinak, jako by nebyli stejné hodnoty jako oni. Často nasazují vysoké ceny za bydlení, což si ne všichni mohou dovolit, a proto se spousta lidí vrátila do nebezpečných oblastí, kde mají svoje bydlení nebo zahrádku, která jim pomůže přežít, i když je to nebezpečné.

Část ukrajinské společnosti odhodlaná stále je. Uvědomuje si, že kapitulace a přistoupení na ruské podmínky by byla nejen ponižující porážka, ale začátek úplného konce Ukrajiny. Putinův cíl je včlenit Ukrajinu do ruského světa. A tam většina Ukrajinců nechce. Válku proto vnímají jako boj o zachování rodu, identity, jazyka, kultury a způsobu života.

Ukrajinci se snaží i ve válečných podmínkách fungovat co nejnormálněji. Je to často zázrak a důkaz jejich obrovské vitality. Neutíkají. Dokonce se vracejí i do nebezpečných východních oblastí, které Rusové neokupují, ke břehům Dněpru, odkud Rusy vyhnali na druhou stranu, ale odkud Rusové stále střílejí.

Jde hlavně o zemědělce, kteří se vrátili na svá hospodářství a na pole, jež patří mezi nejúrodnější na Ukrajině. Znovu zaseli a snaží se, jak se dá. Ale komplikuje to pomalý proces odminování, protože lidí a přístrojů na odminování je málo. Je ale důležité, aby se na tom pracovalo - a Česko i Slovensko se podílí na pořizování odminovávacích strojů. Protože ti lidé nesmějí ztratit, co je váže k jejich zemi. Hospodářství, zvířata, pole a sady. Pokud to mají, tak přežijí všechno.

Mají obrovskou chuť se do obnovy svojí země pustit. Proto je důležité jim pomáhat nejen slovně, diplomaticky a vojensky, ale i konkrétními projekty. Je to důležité i proto, aby nenastala nová velká migrační vlna do Evropy. Lidé totiž neutíkají jen před válkou, ale i protože hledají živobytí jinde, když ho nemohou najít doma.

V Kupjansku a Pokrovsku, kde je situace nejhorší, zůstává několik tisíc lidí, kteří nechtějí odejít. Desetitisíce se tam odtud odstěhovaly do sousedních měst, které jsou blízko válečné linii. Tam fungují obchody, elektřina i spojení, tedy když neútočí Rusové a neničí elektrické sítě. Ale Ukrajinci to vždycky zázračně opraví. Je tam dokonce i voda, takže jsou splněné základní podmínky k životu, ale bohužel také neustálý strach z raket a v poslední době i z klouzavých bomb, které Rusko stále zdokonaluje a používá v obrovském množství.

Určitě ne. Někde jsou poplachy celý den, někde pětkrát denně. Lidé musí do práce, do obchodu, musí ven s dětmi. Ve válečných zónách jsou školy zavřené a děti se učí online, ale nemohou být zavřené pořád, občas musí jít ven. Pak rodiče trnou, co se s nimi stane. A děti bohužel jsou mezi oběťmi jako třeba v Kryvém Rihu, kde raketa dopadla nedaleko dětského hřiště.

Všichni sledujeme poplachy, ale naučili jsme se z telegramových kanálů vyčíst, jaký typ ohrožení je aktuální. Pokud je to třeba balistická střela, tak se snažíme ihned schovat za několika zdmi, ale drony už někteří vůbec neregistrují a dál chodí po ulicích. Přitom jsou nebezpečné a také často zabíjejí, ale ne tak jako balistická raketa, která přiletí v sekundě a rozmetá všecko kolem sebe. Zvlášť když obsahuje kazetovou munici, ta zničí na ploše dvou hektarů všechno živé.

Za ty tři roky se to hodně proměnilo. Na začátku války jsme jezdili evakuovat lidi do Bachmutu nebo Avdijivky, protože jsme nebyli ohroženi drony. Báli jsem se minometné nebo dělostřelecké palby. Ta je slyšet a je čas se schovat, ale drony se mohou objevit kdykoli a kdekoli a je to zákeřná zbraň. Ať už se jedná o FPV drony nebo teď nově o drony na optickém vláknu, které nelze zjistit rušičkami, nebo vyčkávací drony. Jde o nebezpečí úplně jiného druhu. Když vyrážíme blízko fronty, používáme rušičku dronů, která je odhalí, a my se můžeme schovat nebo manévrovat.

Lidi potřebují ventilovat stres, a tak se snaží bavit, jak to jde. Stále fungují diskotéky, kina, divadla. Když je poplach, tak prostě nedokoukáte film nebo operu, protože musíte do krytu. Na to si všichni zvykli. V divadlech se nejvíce hrají klasické komedie, s výjimkou těch ruských.

Určitě. Ukrajinci nás považují za blízký národ. Hodně z nich u nás pracovalo a taky jsme přijali obrovské množství uprchlíků. V poslední době ale vnímají proměnu chování části české veřejnosti vůči nim kvůli incidentům, které občas v Česku Ukrajinci způsobí.

Ale ani Češi nejsou ideální, zaráží mě, jak někteří dokážou dávat najevo nadřazenost a vylévat si na Ukrajincích vztek. Oni nemůžou za to, že Putin napadl jejich zemi. Většina Ukrajinců nechtěla nikdy odjet a spousta se jich chce vrátit, protože je to jejich země, i když se k nim nechovala vždy dobře a je do značné míry zkorumpovaná. Chtějí se vrátit i proto, že nechtějí být na obtíž. A když někde zůstanou, tak jsou užiteční a pomáhají. Daleko rychleji se integrují do jiných společností. Také se rychleji naučí česky. Na rozdíl od Rusů, kteří mají v sobě nadřazenost a myslí si, že všichni by měli mluvit jejich jazykem. Měli bychom využít obrovský potenciál Ukrajinců jako Poláci, kteří si spočítali, jak pracovití Ukrajinci pozitivně ovlivňují jejich ekonomiku. A to Poláci mají historicky s Ukrajinci daleko horší vztahy a zkušenosti než Češi.

Vše, peníze, zbraně. Konflikt pokračuje a Ukrajina se nachází v nejtěžší fázi od začátku invaze. Potřebují hlavně protivzdušnou obranu pro ochranu civilistů. Když někdo nechce pomáhat Ukrajincům v jejich obranné válce proti Rusku, tak je to jeho věc. Ale už nijak nemůže eticky zdůvodnit, proč nechce pomáhat civilistům, aby byli více chránění před raketami, drony a klouzavými bombami. To už je pokrytecké.

Ukrajinizace je na postupu. V televizi se mluví jen ukrajinsky, ale v normálním životě mluví každý, jak chce. Mládež začíná mluvit víc ukrajinsky, protože je patriotická. Ale starší generace, zvlášť ta sovětská, už se úplně předělat nedá a bude dál mluvit rusky.

Korupce zůstává. Každá válka je příležitost pro ještě větší korupci. Ze zkušeností z různých konfliktů vím, že na válce se obrovsky vydělává. Válečný stav neumožňuje kontrolu vojenských výdajů. V případě zahraniční pomoci je těžké usledovat, aby se dostala tam, kam má, a neskončila někde na tržnicích. Korupce je tu zakořeněná, ale snaží se s ní bojovat. Funguje tady protikorupční policie a čas od času uloví „zvíře“ řekněme střední váhy. Pro Ukrajinu je obrovsky důležité členství v Evropské unii, a protože podmínkou členství je boj proti korupci, tak se snaží.

Ne, ale podnikatelé, kteří se chtějí dostat na místní trh, narazí na spoustu byrokracie a také na korupční nabídky. Několik z nich mi potvrdilo, že politici a úředníci chtěli za výpomoc při prosazení jejich komerčního nebo humanitárního programu jedno až tři procenta. S tím se musí počítat a rozhodně nelze říci, že se Ukrajina korupce zbavila a že se tu lidé tváří v tvář ruské agresi začali chovat jako andělé.

Mám zkušenost válečného zpravodaje od dob jugoslávského konfliktu, který probíhal na začátku 90 let. Pokračuji v tom, co umím, protože mě to tolik neničí a dokážu v tom dlouhodobě žít. Do Česka jezdím, jen když musím. A protože tu dlouhodobě žiju, tak jsou najednou problémy téhle země i mými problémy. Znám už byrokratický aparát, placení složenek a všechno, co novinář vyslaný někam na měsíc nezažije.

Asi to, že se odtud nedá jednoduše dostat, protože všechna letiště jsou zavřená, často jsou rozbombardovaná, a i kdyby nebyla, tak nastartovat letadlo během ruských útoků by byla sebevražda.

A proto nemohu dělat, co jsem vždy dělával. Využít slev a vyrazit letadlem na pár dní do jiného světa. Musím jet napříč Ukrajinou, někde přenocovat a zažívat fronty na hranicích.

Ale má to i plusy. V Oděse je moře a já jsem rád, že mohu žít delší dobu u moře, nejenom týden nebo dva. Češi, kteří nemají moře, ho milují daleko víc než lidé, kteří u něj žijí pořád.