Článek
Svobodní lidé svobodné země!
Už 16. den bojujeme za svobodu. To je čtyřikrát déle, než nepřítel plánoval svou invazi.
Čtyřikrát déle! Proti armádě, která byla považována za jednu z nejsilnějších na světě. Doufala, že se Ukrajinci vzdají. Doufala, že se někdo s květinami setká s ruskými vlajkami na ukrajinských ulicích, na našich ulicích.
Ale Ukrajinci jsou hrdí lidé, kteří vždy brání svou zemi a nedají okupantovi ani kousek země. Žádné procento své svobody.
16 dní. Vím, že mnoho lidí začalo být unaveno. Rozumím. Netrpělivost. Rozumím.
Emoce hrají s lidmi špatnou hru. To je život. Když se zmobilizujeme, když vidíme naše bitevní vítězství a ztrátu nepřítele, očekáváme, že boj skončí dříve. Že okupanti budou padat rychleji. Ale... Tohle je život, tohle je válka. Tohle je boj.
Ještě potřebujeme čas. Potřebujeme trpělivost. Naši moudrost, energii. Schopnost dělat svou práci na maximum, abychom mohli společně vyhrát.
Není možné říct, kolik dní ještě máme na osvobození naší ukrajinské země. Ale dá se říct: my to zvládneme! Protože jsme to chtěli. Protože jsme již dosáhli strategického bodu obratu. Už kráčíme k našemu cíli, k našemu vítězství.
Tohle je vlastenecká válka. Válka s velmi tvrdohlavým nepřítelem. Který si nevšímá tisíců svých zabitých lidí, zabitých vojáků. Kdo nyní po celém Rusku shromažďuje záložníky a brance, aby je uvrhl do pekla této války.
Kdo přišel s nápadem dovážet žoldáky proti našim lidem. Zloděje ze Sýrie. Ze země, která byla zničena stejně, jako nás nyní ničí okupanti – náš Mariupol, náš Charkov, Ochtyrku, Černihiv, Volnovachu, Izjum atd.
Tak se k Ukrajincům chovají ruské jednotky. Tak se chovají k Donbasu, jak říkali, rusky mluvícím lidem. Jak všichni křičeli o „ochraně“, o které se v Moskvě tolik mluvilo. Rakety, letecké pumy, dělostřelectvo. A teď jsou tu syrští žoldáci, kteří vůbec nerozlišují, kdo mluví jakým jazykem, do jaké církve chodí, jakou stranu podporuje.
Žoldnéři, kteří jdou jen zabíjet na cizí – v každém smyslu toho slova – na cizí zemi.
Během uplynulé noci a rána provedli okupanti, jak se říká, „demilitarizaci“ vodovodního systému v Černigově. Město zůstalo bez vody. Děláme vše pro obnovení dodávek vody. Kvůli neustálému ostřelování v částech Sumy, Kyjeva, Doněcké oblasti není elektřina, ano, jsou problémy s teplem, jsou bez plynu, vody. To je humanitární katastrofa.
Humanitární katastrofa – dvě slova, která se stala plně synonymem s dalšími dvěma slovy – Ruská federace.
V noci okupanti vybombardovali továrnu na boty, bytový dům a mateřskou školu na Dněpru. Proč? Jak ohrožovaly ruský stát? Obytné domy ve vesnicích regionu Sumy byly zničeny. Obyvatelé Mariupolu jsou nadále mučeni. Obyvatelé Charkova.
Vypálili rakety na Luck a Ivano-Frankivsk...
Pokud to tak bude pokračovat, pak sankce proti Rusku nestačí. A očekávám, že už na tom pracujeme, dnes nové sankce od našich partnerů.
Rusko musí zaplatit za tuto hroznou válku. Plaťte denně!
Včera proběhlo velmi důležité setkání lídrů Evropské unie. Dlouhé, objektivní. Víme, co na tomto setkání zaznělo. Všichni vůdci. Kdo konkrétně mluvil. Kdo podporoval. Kdo mlčel. A kdo se snažil, aby byla formulace nedostatečná – pro Ukrajinu, Evropu a naši společnou svobodu.
Jak hodnotíme rozhodnutí?
Je to velmi jednoduché: potřebujete silnější. To není to, co očekáváme.
Je nutné, aby se rozhodnutí politiků shodovala s náladou jejich národů, evropských národů. Známe tuto náladu. A tuhle náladu znají.
Každý politik to dobře ví!
Čísla se v různých zemích liší, ale existují průzkumy – a je zde velká podpora. Alespoň 60 procent pro. A to je drtivá většina „pro“, aby Ukrajina byla součástí Evropy!
Evropané o tom jasně mluví. A jsem si jistý. Jasně to řeknou svým politikům. Jestli na to ještě nepřišli. Rozhodnutí včerejšího jednání lídrů EU se nyní dostává na úroveň Evropské komise.
Pro realizaci. Pro konkrétní postupy.
Evropská unie musí udělat víc.
Musí to udělat víc pro nás, pro Ukrajinu. A pro sebe.
Na to čekáme. Všechny evropské národy čekají.
Naši vládní představitelé dnes zorganizovali 12 humanitárních koridorů.
Kolony s jídlem, jídlem, vodou, léky jsou již na cestě. Izjum, Energodar, Volnovacha, Pologi, Buča, Hostomel, Borodjanka, Andrijivka, Mykulychi, Makariv, Kozarovychi, samozřejmě Mariupol.
Ukrajinská armáda poskytla humanitárním koridorům „ticho“, aby fungovaly.
Pokud okupanti znovu vystřelí a naruší záchranu lidí, dočkají se nakonec takové odezvy světa, že sami budou potřebovat humanitární koridory.
Naši vládní představitelé dělají vše pro to, aby v celé zemi bylo palivo, výrobky, všechno není tak jednoduché, ale přesto léky a všechno – to zdůrazňuji – všechno zboží, které lidé potřebují.
Benzín, palivo – vše z dovozu.
Dnes ráno jsem dostal otázky na každodenním konferenčním hovoru. Logicky. Vzhledem k jaru. A co setí? Jak to spustit – a hlavně v těch oblastech, které jsou dočasně obsazené?
Moje odpověď je velmi jednoduchá: na celém našem území, ať už je jakékoli, musíme letos na jaře udělat plnohodnotnou osevní kampaň, stejně jako každé jaro. Samozřejmě v rámci možností. Vše záleží na lidech a situaci. Protože jde o život. Život je důležitější. O náš život. O naše sny. O naši budoucnost. A proto o naše vítězství.
Znovu a znovu opakuji: když bráníme svobodu, musíme být všichni – jako plnohodnotná armáda.
Udělejte na svém místě vše, co můžete, abyste dosáhli výsledku, který si všichni zasloužíme. To je fér. Zvítězit. Bezpodmínečně.
Určitě vydržte. Určitě bojujte. Určitě ze sebe dejte všechno.
S takovým sousedem to nebude jednoduché. Ale u nás – taky.
Jak se ukázalo.
Sláva Ukrajině!