Devítiletá dcerka jí uvázla v Mariupolu u babičky

S hrůzou a hlavně s bezmocí hltá zprávy z Mariupolu také šestadvacetiletá Karyn, která už 14 dní čeká, jestli se z obklíčení ruských vojsk dostane i její devítiletá dcera Veronika. Ta totiž v Mariupolu uvázla u své babičky a naposledy o sobě dala vědět v sobotu.

Karyn, která pracuje v jedné z pražských porodnic jako uklízečka, Právu popsala, že od začátku války skoro nespí a trápí se, že své dceři nemůže nijak pomoci.

Nejhorší podle ní je, že nemá o své dceři žádné zprávy.

„Od soboty tam stále volám a volám a nic. Ze zpráv na internetu vím, že tam není elektřina ani telefonní signál, proto mi asi nevolají, ale přesto mám hrozný strach, jestli mají jídlo a vodu, jestli vůbec ještě žijí,“ řekla třesoucím se hlasem drobná blondýnka.

V Česku žije už sedm let. Z Mariupolu se přestěhovala do Prahy za babičkou Zojou, která má už léta české občanství. Karyn ze svého rodného města utekla v roce 2015, rok poté, co začala válka na Donbasu.

„Odešla jsem, protože jsem měla pořád strach o sebe i o dvouletou dceru, nemohla jsem si zvyknout, že se nedaleko našeho města pořád střílí,“ vysvětlila.

V Praze žije se svým mužem a čtyřletým synem Myroslavem. Dcera Veronika chodila v Praze do školky i do první a druhé třídy.

„Loni na prázdniny odjela za babičkou na Ukrajinu a v Mariupolu začala chodit do třetí třídy. Když se začala situace zhoršovat, chtěli jsme ji dostat zpátky, ale už to nešlo,“ posteskla si.

Její rodina má dům nedaleko centra Mariupolu. Na začátku konfliktu se svou matkou pravidelně telefonovala, ale jak se blížila ruská vojska, horšilo se i spojení. Naposled spolu mluvily krátce v sobotu.

„Po čtyřech dnech jsem se jim dovolala, řekli mi, že jsou živí. Ale že prožívají neuvěřitelnou hrůzu, protože se tam všude střílí, nad hlavami jim létají rakety a město hoří,“ řekla Karyn.

Několik dní v Mariupolu už nejde elektřina, plyn a voda. Karynina matka si dobila mobil u sousedů, kteří mají elektrocentrálu.

„Na signál se dostala, když se odvážila jít do města sehnat chleba. Nějaké malé obchody byly podle ní otevřené, ale jídlo v nich už není žádné,“ poznamenala Karyn. Lidé vaří ze zásob, pokud nějaké mají.

„Doma to ale nejde, protože už nejde plyn, tak si vaří, pokud se venku udělá trochu ticho, na ohni na dvorku nebo na ulici,“ řekla.

Mariupol je podle ní hodně poničený. „Maminka mi říkala, že v každé čtvrti, skoro v každé ulici jsou stopy války vidět. Nejen na okrajích města, ale i v centru jsou krátery a díry po střelách,“ dodala.

Do Mariupolu už několikrát vyrazila humanitární pomoc, ale kvůli neustálým bojům ještě nedojela. Dvakrát už také selhalo vyjednané příměří a koridor pro odchod civilistů.

Karyn zkoušela volat na úřady do Mariupolu, ale bez výsledku, telefon jí vzali až lidé z Červeného kříže. „Říkali, že se připravuje evakuace, ale že není nic jisté. Už jsem úplně zoufalá.“