Čeští vojáci na ukrajinské frontě: Když máte dost peněz, Rusové vám klidně prodají tank

Probíjíme se autem blátivou silnicí plnou obrovských výmolů. Projíždíme vesnice, které byly nedávno Ukrajinci osvobozeny. Obyvatel je tu pomálu. Nejde tu proud, není voda, topit se dá leda v kamnech, ale to musíte jít někam pro dřevo, pokud nemáte zásoby.

Jít na dřevo znamená smrtelné nebezpečí, protože hrozí šlápnutí na nějaké nástražné zařízení či minu. Je jich tu rozeseta spousta a člověk na ně nezřídka přijde, až když je pozdě.

Většina domů, která vykazuje nějaké známky lidské přítomnosti, je obsazena vojáky. Leckde jsou vidět tanky či bojová vozidla pěchoty. Ticho každou chvíli prořezává zvuk dopadajících nebo odlétajících střel z tanků či houfnic. Duní to tu neustále. Jsme na luhanské frontě daleko za Kupjanskem, směrem na Svatové.

Tady máme schůzku se čtyřmi krajany, kteří zde bojují. Najít se ve vesnici dá trochu práce. Dovolat se nikomu nejde, není tu signál. V jedné z vesnic ale otevřeli obchůdek, kde si lze koupit něco k jídlu, takže všichni instinktivně zamíříme sem a tady se setkáváme. Už se skoro stmívá, čeští vojáci sem přijeli z pozic.

Třiapadesátiletý Sandy byl tím prvním, koho jsem kontaktovala a kdo se nechal přemluvit k rozhovoru, nakonec souhlasili i jeho tři spolubojovníci. Většina Čechů bojujících na Ukrajině nechce sdělovat svá jména, někteří ani přezdívky. Vede je k tomu většinou směsice nejrůznějších důvodů, nejen vědomí toho, že slouží v cizí armádě, což je trestný čin.

Ne všichni jsou také stejně sdílní. Válka tady dala dohromady směsici nejrůznějších typů osobností, které by spolu v mírových podmínkách zřejmě na pivo nikdy nešly, ale tady je to jiné. Nikdo z nich nemá prezidentskou výjimku garantující jim po návratu beztrestnost. To jim ale nebránilo v tom přijet na Ukrajinu bojovat. Většina z nich je tu už mnoho měsíců.

Premiér Petr Fiala se počátkem března s prezidentem Milošem Zemanem dohodl na tom, že lidem, kteří odjedou bojovat za Ukrajinu, mohou garantovat beztrestnost abolicí.

Senát proto na základě tohoto slibu odmítl uzákonit novelu branného zákona, podle níž se čeští dobrovolníci mohli zapojit do bojů na Ukrajině na základě vládní výjimky. Většina z vojáků to ale neřeší, najdou se dokonce i tací, kteří by chtěli postupovat podle zákona a nepáchat formálně trestný čin.

„Povolení jsem nedostal na základě předchozí vojenské služby, ještě tam bylo nějaké nedorozumění. Ale to jsem se dozvěděl až zpětně. Nejdřív slibovali abolici a pak se pan prezident (Zeman) rozhodl, že to bude dělat individuálně, ale to už tady většina z nás byla. Měl jsem podepsaný kontrakt s jednotkou teritoriální obrany, byl jsem normální voják s přísahou a vojenskou knížkou, takže už bylo trochu pozdě, aby pan prezident něco řešil,“ uvažuje Sandyho spolubojovník, který nechtěl uvést své jméno ani přezdívku.

„Důležité to pro mě je, já si totiž celkem potrpím na formality. Teď jsem totiž zločinec, porušil jsem zákon. To mi vadí, jsem člověk, který se snaží neporušovat zákony. Při nejhorším si půjdu sednout. Mám čistý trestní rejstřík, asi dostanu podmínku, což je taky komplikace. Anebo se nevrátím,“ dodal voják.

Muži nechtějí ani veřejně sdělit jméno jednotky, v níž slouží. O motivech, proč přijeli bojovat na Ukrajinu, mluví všichni téměř shodně. Vadilo jim, co se tu děje, že Rusko vraždí civilisty, a chtěli pomoci. O svých rodinách většinou nemluví. Sandy je v tomto ohledu výjimka. Má manželku, která s ním žije na Kanárských ostrovech. A jeho rodina ví, kde je a co tu dělá.

„Máma mi řekla, že když mě Vladimir Putin zabije, že se mám vrátit domů a že mě zabije znova. Manželka nad tím mávla rukou. Myslely si, že si dělám srandu, že letím na dva měsíce na dovolenou na Ukrajinu, smály se. Máma pak prohlásila, že když mě nevychovala dosud, už se to asi nezmění. A ať si dělám, co uznám za vhodný. Vím, že nedělám nic špatného,“ říká Sandy.

Říká se mu tady Dědek, překročil už padesátku. Na rozdíl od zbytku skupinky přijel nejprve na Ukrajinu pomáhat. Nosil kufry uprchlíkům na hraničních přechodech, pomáhal ženám a dětem do autobusů.

Pak začal rozvážet humanitární pomoc po celé Ukrajině. Najezdil za čtyři měsíce tisíce kilometrů. Začal se seznamovat s místními a poprvé také zajel na pozice vojáků na frontě. Rozhodl se, že půjde ještě dál.

„Říkal jsem si, že bych nastoupil k armádě jako řidič. Dostal jsem zbraň a snažím se dělat něco užitečného. Nikdy před tím jsem zbraň nedržel, jsem antitalent a kopyto. Když jsem šel podepisovat kontrakt, řekl jsem, že chci jezdit, že jsem nebyl nikdy voják a že se zbraní neumím. Oni mi řekli, co tam teda chci dělat. Já na to, že ať mi dají luk a šípy. Že budu sloužit jako lukostřelec. Tak se smáli,“ vypráví Sandy, jak se stal vojákem.

Je bavičem skupiny, vlastně pořád žertuje, vypráví vtipy nebo si z něčeho utahuje.

„Všem zbraním říkám klacek, já jsem už starej, už si to nepamatuju. Já v tom mám bordel, takže velkým zbraním říkám oštěp, malým klacek, zásobníku antiperle, vestě noční košile. Lidi, s kterými tu jsem, mi říkají: ‚Ty nechoď do žádný akce, ty nás tady musíš bavit.‘ Myslím, že humor je ve válce důležitý. Člověk sem musí vsunout nějakou kulturní vložku,“ popisuje Sandy.

Na Ukrajině dostal základní výcvik a potřebné vojenské dovednosti ho prý naučili jeho spolubojovníci, kteří měli více zkušeností.

Sandy si ale věří, že v rozhodujícím okamžiku bude schopen zbraň použít i v boji nablízko. „Jakmile někdo sáhne na moji rodinu, tak určitě. Jakmile Rus vstoupí do Česka nebo na Slovensko, to je, jako kdyby mi sahal na domov. Když nezastřelím já jeho, on zastřelí mě. Když teď tři dny pořádně nestříleli, tak jsem se koukal na film a říkal jsem si: ‚Do prčic, proč oni nestřílej?‘ A pak jsem z toho vzteky usnul,“ vzpomíná Sandy.

Pak ale přece jen zvážní a dodává: „Nechci, aby se opakoval rok 1968, nechci si představovat, že moji rodiče žili v takových podmínkách, jako tady žije 80 procent Ukrajinců. Proto jsme tu, aby Ukrajina vyhrála.“

Nejvíc ho zasáhla jedna scéna při průjezdu čerstvě osvobozenou vesnicí. Vojáci tam zastavili, kolem nich se shlukli vesničané. Sandy dal jednomu asi čtyřletému dítěti, které tam stálo špinavé v hadrech, sušenku. Ono si ukouslo a zbytek si šlo zahrabat do země, aby mu to nesnědli Rusové, kdyby se vrátili.

Sandyho spolubojovník je tu, aby pomohl Ukrajině jakožto napadené straně. „Měl jsem dva pradědečky legionáře, kteří bolševiky kosili. A na naší rodině se podepsaly i ty roky 1939 a 1968. Rašisté (spojení názvů Rusové a fašisté – pozn. red.) i nacisté jsou stejní. Když pan prezident (Volodymyr) Zelenskyj požádal zahraniční vojáky o pomoc, přijel jsem,“ říká voják, který má za sebou deset let v aktivních zálohách české armády.

Na Ukrajině slouží už sedmý měsíc. V armádě si prošel různými pozicemi od těch základních až po ty velitelské, v pěchotním vojsku.

Má tedy s čím srovnávat. Podle něj jsou obrovské rozdíly mezi českou a ukrajinskou armádou. Navíc v ukrajinských ozbrojených složkách jsou propastné rozdíly mezi kvalitou jednotlivých jednotek. Profesionálové jsou na úplně jiné úrovni než jednotky teritoriální obrany.

„Je tu dost velitelů, kteří vůbec nevědí, jak mají velet. Jedou podle staré sovětské doktríny, neznají standardy NATO, netuší, co to je. Trochu mě pobavilo, když jsem četl poznatky v diskusích některých analytiků, že nás jednou budou Ukrajinci učit, jak bojovat. Jak mají všechno vychytané k dokonalosti. To mají možná některé jednotky, ale spousta jich to nemá. Oni se pořád mají co učit od nás, od NATO,“ kritizuje.

„Oni ale nemají moc zájem něco se od nás učit. Nejvíc asi naslouchají Britům. Ale taky si rádi dělají všechno sami – vědí nejlíp, jak s Rusy bojovat,“ nešetří kritikou na adresu ukrajinské armády muž, který se ve volném čase zabývá psaním a kastelologií.

Jeho spolubojovník s přezdívkou Smrťák jde ještě dál. „Někteří Rusové jsou dobří, někteří jsou k smíchu. A Ukrajinci? No, to je katastrofa. Laxní jsou, líní jsou, když se někam má jít, tak se nejde, když po nich chcete nějakou lepší výzbroj, odpověď je: ‚Nemáme.‘ Za to, co si vyděláme, si musíme nakoupit hadry i zbraně. Ale není tady problém sehnat cokoliv. Na Ukrajině nebo v Rusku. Mám známé i v Rusku, napíšu jim přes internet, co potřebuju, a oni mi to přivezou. To jsou třeba ruský vojáci, ale jim je to jedno. Přijedete, dáte jim peníze a oni vám dají, co potřebujete. Když máte dost peněz, přivezou vám i tank,“ líčí Smrťák poměry.

Smrťák se mu říká proto, že se v Česku kdysi živil jako pohřebák. Pak začal pracovat v hotelu v Karlových Varech, kde se seznámil jak s Ukrajinci, tak s Rusy. Na frontě prý ještě strach nezažil. Nejhorší bylo podle něj dobývání Lysyčansku, kde Rusové nasadili velké množství raket, děl, S300, tanků, vrtulníků i stíhaček. Rád by se tam vrátil a město dobýval zpět.

„Letos ne, s ukrajinskou aktivitou to vidím tak na jaře. A to vyhrožoval Zelenskyj, že na jaře půjdeme na Krym! Ale to vidím bledě,“ naráží zase na nedostatky ukrajinské armády.

Rusové mají podle něj hodně munice, mnoho raket, často využívají fosfor. „Říkám tomu fontány, to mají ve zvyku pouštět tak kolem páté ráno. Pouští to nad vesnicemi, ne nad vojenskými pozicemi,“ říká Smrťák.

S fosforem má zkušenost i Sandy, když ještě jezdil s humanitárkou. „Kluk mi říká: ‚Běž to auto vyložit!‘ Já na to, že si dám nejdřív kafe a cigáro. Za chvíli vyšel ven a říká: ‚Už to nemusíme ani přeparkovávat, ani vykládat. To auto shořelo, hodili tam fosfor,‘“ vzpomíná Sandy.

Autorka tohoto textu má stejnou zkušenost z vesnice Terny na luhanské frontě, kde Rusové použili termické bomby, hořící ve vysoké teplotě jako fosfor. Dopadaly asi kilometr od vesnice na pole. Vesnice byla v té době obsazena vojáky, zároveň tam žilo ještě několik civilistů. Použití této chemikálie odporuje Ženevským úmluvám, ale pouze pokud je nasazena v zastavěných oblastech.

Tato munice způsobuje strašlivé popáleniny a v podstatě nejde v bojových podmínkách uhasit, člověk tedy hoří, dokud nezemře, jedinou možností je hořící tkáň odříznout. Zároveň ale fosfor používá většina armád k vytváření kouřové clony. Proto je těžké jasně rozhodovat, kde byl a kde nebyl použit v souladu s Ženevskými konvencemi.

„Otevřeně? Mrtvý Rus, dobrý Rus. Předtím jsem nesledoval politiku, kdysi jsem žil v Moskvě, mám tam pár známých. Když napadlo Rusko Ukrajinu, pár lidí mi psalo, že jsem blázen, že Ukrajina napadla ruský enklávy. Když jsem jim ukazoval třeba Saltivku (charkovské sídliště zničené ruským ostřelováním – pozn. red.) nebo vybombardovaný vesnice, tak mi to nevěřili. Jsou tím režimem zblblí,“ říká Sandy.

O umírání mluví otevřeně Smrťák. „Kdybych se bál smrti, tak tady nejsem. Bojím se o svoje kamarády, kteří tu jsou se mnou. Ale o sebe se nebojím,“ líčí Smrťák svůj vztah ke konečnosti života lidského.

Jednou vjeli Ukrajinci, s nimiž zrovna byl, do minového pole. Řešili, co budou dělat. Ukrajinci byli pro to zavolat pyrotechnika. Smrťákovi se ale nechtělo čekat.

„Říkám jim, pyrotechnik, než sem přiběhne s tím velkým zadkem, to jsou tři hodiny. Tak jsem si vzal takovou kotvu. Nahodil jsem, vytáhl minu, musel jsem se tam furt vracet, protože vypadávala. Poslední minu jsem si pěkně odkopal, osahal zespodu, jestli tam není ještě druhá aktivní mina, vzal, položil ji vedle a jeli jsme. Viděl jsem nástražné zařízení, granáty, toho je tady strašně moc. Tam jak teď stojíte,“ ukazuje na mě.

„Může před vámi být taky mina, ani o tom nevíte. Protitankové miny, když na to šlápnou vojáci v plné zbroji, tak se proletí vzduchem. Jsou totiž nastavené na 80 kilogramů. Jsou tu celé zaminované vesnice,“ přibližuje Smrťák realitu čerstvě osvobozených oblastí.

Jeho kolega Valis je tu pátý měsíc. Dokud bude moct udělat něco s nespravedlivým zabíjením civilistů, bude to podle svých slov dělat. „Nejtěžší momenty jsou každej den. Odcházejí nám naši kluci. Je to hodně tvrdý, tenhle způsob války. Každý den jsme v okamžicích, který jsou tvrdý. Není tam nic lehkýho,“ říká Valis, který není jinak v detailech příliš sdílný.

I jemu už se stalo, že ztratil v této válce spolubojovníka, kamaráda. „To se nedá popsat, co člověk prožívá. Nedá se na to zvyknout. Chtěl bych, aby naši lidi nezapomněli, že tady jsme, že bojujeme za svobodu. A pokud je to možný, aby nás podporovali. Týká se to nás všech,“ uzavírá Valis.

Všichni čtyři se setmělou vesnicí vydali na pozice své jednotky.