Češi na frontě: Válka mě změnila, domů už se nevrátím, říká 18letý benjamínek jednotky

(Od našeho zvláštního zpravodaje) Jinak by se ani k jednotce nedostal. I dobrovolnický prapor Karpatská Sič posílá zpět domů řadu mužů, kteří mají zájem bojovat, ale nemají zkušenosti nebo schopnosti.

Stačil mu pouhý měsíc a naučil se ukrajinsky, a tak slouží i jako překladatel pro jednotku. Zařizuje pro ni vše potřebné. I proto dostal druhou přezdívku Radar podle slavného desátníka O’Reillyho ze seriálu M.A.S.H.

„Neřekl bych, že umím plynně. Něco umím a domluvím se,“ skromně říká Sýček. Pravé jméno i další informace, které by vedly k jeho identitě, důsledně tají. Stejně jako ostatní nemá od českých úřadů povolení bojovat v cizím vojsku. Nebyl čas na ně čekat.

Ukrajinu jako zemi vždycky obdivoval, zejména kvůli její historii a folkloru. Když vypukla válka, opustil učiliště, kde se učil na svářeče, a vyrazil na Ukrajinu. Ukrajinsky se začal učit až na místě ve výcvikovém táboře pro dobrovolníky v Javorivu u Lvova. „Z písniček, z videí. Trvalo mi to tak měsíc. Když pak člověk žije s Ukrajinci, tak ten jazyk pochytí, i kdyby nechtěl,“ říká.

Ve válce Sýček vzhledem ke svému věku ještě nebyl. Když dorazil na bojovou linii, přivítal ho klid a krásná krajina. „Říkal jsem si, že se mi ani nebude chtít domů, protože svítilo sluníčko, po lesích běhala zvířátka,“ odpovídá s úsměvem.

„Druhý den už to tak dobrý nebylo. Dali nám vědět z druhý strany, že nás moc nemusí – minomety, raketami, prostě vším, co měli,“ dodává vzápětí.

Pro Sýčka to nebylo poprvé. První útok zažil v březnu v Javorivu u Lvova, když komplex s dobrovolníky zasáhly ruské rakety. Přitom byl jen pár desítek kilometrů od hranic s Polskem.

„Vzbudil jsem se v pět ráno, nevěděl jsem, co se děje. Všude oheň, bouchalo to, člověk neměl ani čas se bát,“ popisuje mladík. „Popadl jsem zbraň a utíkal do lesa. Ještě mi padaly kalhoty,“ směje se.

Jeho hlavním úkolem, stejně jako ostatních, je hlídat v zákopu a vyčkávat, jestli nepřítel neudeří. K přímému útoku se ruské jednotky zatím neodhodlaly, ostřelování z děl, raketometů Grad a minometů je ale na denním pořádku. Každou chvíli se ozve výbuch, hlasitý podle toho, jaká to byla střela a jak daleko dopadla. Operační základna je dobře chráněna, když ale střela dopadne blízko, pořádně se otřese a ze stropu začne padat suť.

Stejně jako ostatní vojáci z jednotky přijal nejmladší dobrovolník jednoduchou filozofii: „Když člověk sedí v okopu, tak se není čeho bát. Když to na vás spadne, tak to prostě spadne a nic s tím neuděláte.“

Jeden sen se mu na Ukrajině ale přece jen rozplynul. Odjakživa obdivoval tanky a jedním z jeho snů bylo stát se právě tankistou. „Chodíme do jednoho okopu, kde naši pozici kryjí tankisté. Je jedno, jestli v tom tanku někdo sedí, nebo ne, celý den směrem na jeho pozici střílejí,“ vypráví Sýček.

Pěšáci mají v tomto případě větší klid, tank je cennější cíl. Tankisty sice Sýček pořád obdivuje, do „rakve na kolečkách“ by si ale už nesedl.

Sýček je rovněž ze všech vojáků české skupiny nejvýřečnější. Stává se proto průvodcem po operační základně. Jejím centrem je velká místnost, které vojáci říkají „obývák“. V něm se nachází i hlavní kuchyň, provizorní ošetřovna a monitory, kde vojáci sledují záběry z dronů. Těmi pozorují pozice nepřítele a údaje o jeho poloze pak předávají ukrajinskému dělostřelectvu. Když se poštěstí, zanedlouho Rusy zasypou střely z houfnic.

Také je tam nejsilnější signál, takže vojáci sem chodí na internet. Potkávají se tam vojáci z různých jednotek a také různých národností. Větší komunikace mezi nimi ale probíhá málokdy, každý se snaží hledět si svého a drží se obvykle u své skupiny.

Z obýváku vedou chodby do místností, kde spí jednotlivé jednotky, a do štábu, kde sídlí velení dobrovolnického praporu. „A támhle je chodba do nechvalně proslulého koutku jménem toaleta,“ směje se Sýček.

Místnost je pouze vysypaná pískem a vojáci po sobě musí vše zahrabat. „Jako kočky,“ směje se Sýček a vzápětí si povzdychne, jak mu chybí běžné vybavení toalet z domova. V chodbě úkrytu byl Sýček svědkem události, kdy do objektu přinesli těžce zraněného ruského vojáka, který při průzkumu narazil na pozice obránců.

Po krátké přestřelce padl k zemi. „Přinesli ho sem a snažili se ho zachránit, i kvůli výpovědi, ale bohužel se jim to nepovedlo. Stihl jim říct jenom jméno, že má rád vodku a že sloužil šest let v armádě,“ vypráví Sýček.

Armáda Sýčka pohltila. „Už si nedovedu představit, že bych třeba dodělal školu a šel normálně pracovat. Tady člověk neví, co bude, a to je právě ono. To prostě není obyčejný život,“ vysvětluje mladík, který by rád po válce zůstal na Ukrajině a pokud možno v řadách její armády.

I když je mu pouze osmnáct, jeho jasné odpovědi na to, proč je na Ukrajině, jako kdyby pocházely od podstatně staršího a zkušenějšího.

„Být tady je potřeba, někdo to udělat musí. A není to jenom o nás, přijeli jsme bojovat z mnoha zemí, ať už za peníze, za Ukrajinu, nebo protože Rusko by pokračovalo dál přes Ukrajinu do jejich země. Každý tady máme svůj důvod,“ říká Sýček, který stejně jako ostatní Češi, s nimiž jsme nedaleko Charkova mluvili, slouží dobrovolně, za žoldem nepřijel.

„Válka mě změnila. Vždycky jsem chtěl umět řeč a myslím, že se to tady naučím. Svým způsobem jsem tady zestárl. Něco mi říká, že mí vrstevníci žijí trochu jinak,“ popisuje Sýček. Už by s nimi neměnil.

S přispěním Tomáše Skoupého