Češi na frontě: Statečnost je neutéct, když dopadne bomba

(Od našeho zvláštního zpravodaje) Šimon spolu s kolegy z dobrovolnického praporu Karpatská Sič plánuje bojovat tak dlouho, jak jen to bude nutné. A po válce by se rád přidal do ukrajinské armády.

Denně chodí do zákopu sledovat nepřítele vzdáleného jen několik stovek metrů. Jen takový kousek jsou vojáci Ruské federace. Přesto nevidí nepřítele v každém Rusovi.

„Je to složité. Mám známého Rusa, který má za ženu Ukrajinku. Žijí si svůj život, jenže teď když někde promluví rusky, tak je odepsaný. To úplně dobře není,“ říká Šimon. „Druhá věc je, že někteří ruští vojáci znásilňují malé děti a ženy. To ani nejsou lidi a my je nelitujeme, stejně jako oni nelitují ty děti a ženy,“ dodává vzápětí.

Na Ukrajině je Šimon od první půlky dubna. Stejně jako většina ostatních  zprvu trávil čas ve Lvově a v Kyjevě, kam přišel přes Polsko, a na začátku května se přesunul do první linie.

Šimon mluví s rozvahou a pečlivě volí slova. O válce vypráví ochotně, otázky ohledně osobního života rázně odmítá. „O tom nechci mluvit,“ utíná další dotazy. Bez povolení z Hradu mu v Česku hrozí soud za službu v cizím vojsku.

Jeho hlavní motivací je ruskou armádu zastavit. „Lepší je to zastavit tady než to nechat dotáhnout k nám. Kdyby tohle dělala Čína, tak jdu proti Číně. Kdyby Polsko, tak proti Polsku. Není to tím, že nesnáším Rusy, ale nesouhlasím s tím, co dělají,“ vysvětluje český dobrovolník.

„Když tady člověk leží a večer nad sebou slyší rány, když cítí, jak se při usínání klepe celý barák, tak každý tady ví, že tohle pro svoje děti nechce. Proto jsme schopní udělat cokoliv, aby se tohle nedostalo dál,“ popisuje klidně Šimon.

I když by rád zůstal na Ukrajině, je Šimonovi jasné, že nyní nemá cenu dělat si nějaké velké plány do budoucna. „Po válce chci zůstat v téhle armádě, ale těžko říct. Netuším, co bude za minutu. Teď se tu bavíme a za hodinu můžu být v nemocnici a bez nohou,“ poznamenává.

„Tři dny zpátky, když jsme byli na pozici, potřebovali jsme vyprat prádlo a najednou ‚písk‘ a raketa bouchla přímo u nás. Takže jsme se běželi schovat do baráku. Kdyby se trefili, mohlo už být všechno jinak,“ popisuje.

Protože už zažil, jaké to je čelit ostřelování, má Šimon jasno v tom, co je statečnost.

„Ten, kdo tady je, musí vědět, že má splnit svůj úkol. Třeba že má být na své pozici a neutíkat z ní jen proto, že někde 100 metrů od vás padá bomba. Pokud totiž člověk uteče, tou pozicí může projet tank a přijet až k nám, a to už je problém. To by způsobilo smrt více lidem než tomu jednomu v okopu. Takže zůstat – to je statečnost,“ říká Šimon, který na předsunuté operační základně u Charkova slouží poslední tři týdny.

„Mám kolem sebe dobré lidi. Všichni jsou stateční, nikdo se nebojí, což je hodně důležitý. Máme tu doktora, takže já se tu mezi svými cítím opravdu dobře,“ popisuje Šimon. „Akorát ti zapomněli říct, že je to gynekolog,“ křikne na něj jeden z dalších dobrovolníků za hlasitého smíchu ostatních. Směje se i Doc, zdravotník, o kterém je řeč.

Uvolněná atmosféra potvrzuje to, co říkají všichni vojáci. Svou jednotku vnímají jako partu, ve které se vytvořily velice silné vztahy.

To, že Rusové o přítomnosti ukrajinských sil vědí, Šimonovi příliš velké vrásky na čele nedělá. „Bohužel o nás vědí, no. My ale o nich zase víme jiné věci,“ usmívá se.

„Ze začátku byli od nás tak kilometr, někteří i blíž. Mají to tady rozdělený, na jedné straně je pěchota, na druhé minomety a na další mají zase tanky,“ popisuje situaci Šimon.

„Dřív to bylo i o dost blíž, ale teď pomalu ustupují. Těžko ale říct, zda je to ústup, nebo to jenom znamená, že se přeskupí a zase se vrátí k nám. Věci se tu prostě mění z minuty na minutu,“ vysvětluje dobrovolník.

S přispěním Tomáše Skoupého