Článek
Proč jste se rozhodl jet na staré ukrajině do Ruska?
V názvu kola je skrytý význam, který dojde byť jen trochu bystrému člověku. V celém Rusku to však nedošlo nikomu. Mimo typický český humor a dvojsmysl ve výroku „Sláva Ukrajině“, který jsem zvolal jakožto poctu mému kolu, je hlavním důvodem solidarita. U nás doma je konstantní. Často se ženou něco pošleme na Dárek pro Putina. Přišlo mi ale, že lidé tomu už nevěnují pozornost, naopak se odvracejí a věří všem těm lžím, které cíleně vypouští do našeho prostoru ruská strana a také někteří naši politici.
Jak jste tuto cestu plánoval?
Cestu jsem plánoval od února a v březnu jsem začal trénovat. Nikomu ani v rodině jsem o tom neřekl. Zástěrkou byla cesta do Uzbekistánu, která proběhla v červnu. Najel jsem tam na obyčejném kole přes tisíc kilometrů, což byl taky takový trénink. Samotnou cestu do Ruska jsem oznámil tři dny před odjezdem, ačkoli to má žena zjistila nedopatřením asi dva týdny dopředu. Nechtěl jsem tím nikoho stresovat.
Hranice jste přešel v estonské Narvě. Jak to probíhalo?
Na estonské straně byla dlouhá fronta, strávil jsem tam asi čtyři hodiny. Samotné odbavení trvalo na obou stranách pár minut. Měl jsem obavy, a to zejména kvůli věcem, které jsem vezl. Věřil jsem ale svým schopnostem. Loni při cestě do Mongolska přes celé Rusko jsem s sebou vezl dobře ukrytý dron. Celníkovi ani při důkladné kontrole nedošlo, že ho vlastně držel v ruce.
Osmý den jste dorazil do Moskvy. Natočil jste video na Rudém náměstí, kde jste mimo jiné zvolal „Sláva Ukrajině“ a ukázal tričko s prezidentem Petrem Pavlem. Přitáhlo to pozornost mezi místními?
To místo jsem vybral záměrně tak, aby v pozadí byl Kreml i Chrám Vasila Blaženého. Na videu to vypadá, že kolem mě nikdo není. V pozadí za kamerou je ale velmi rušný chodník, kde prochází mnoho turistů. Nevěnoval jsem tomu pozornost, což pramenilo z mé euforie. Ve skutečnosti to ale byla neopatrnost. Natáčení trvalo přes hodinu. Jednou mi telefon spadl ze zábradlí, selhal mi mikrofon, několikrát jsem to točil znovu kvůli přeřeknutí. Nechtěl jsem v tom dělat žádný střih. Celkem jsem „Sláva Ukrajině“ řekl nejméně desetkrát. Všiml jsem si, že si mě nějaká dívka fotí nebo natáčí, a až v ten moment mi došlo, že je to nebezpečné.
Kromě trička jste ještě po Rusku lepil nálepky s krvavým Putinem zabijákem. Taky jste měl na sobě kšiltovku, na které je bez samohlásek napsáno „Jebu na Putina“. Někteří by to mohli hodnotit jako určitou formu protestu. Ty jsou v Rusku bez předchozího oznámení a de facto povolení zakázány. Nebál jste se, že vás seberou ruské úřady?
Přiznám se, že tu čepici jsem měl na sobě pouze dvakrát. Byla moc nápadná a riskantní a i Rus by to mohl pochopit. Na spojení písmen PTN jsou hákliví. U samolepek jsem byl vždy opatrný. Každé místo jsem si nejprve prošel.
Tady bych chtěl zdůraznit smysl mého počínání. Kdekoli v Moskvě můžete mávat prapory s Putinem a písmenem Z za podporu SVO, tedy speciální vojenské operace, sbírat podpisy pro Putina, vykřikovat na přítomné kolemjdoucí, že Západ útočí a chce Rusko zničit, rozdávat tiskoviny plné lží a těch nejhorších konspirací.
Kde je ale ta protistrana? Copak sto milionů voličů má stejný názor a těmto lžím věří? Určitě ne. Jenže nemají možnost se projevit, každý takový by skončil na několik let ve vězení. Mají na to speciální zákon. Chtěl jsem lidem ukázat, že nejsou sami. Také je potěšit, že až pojedou metrem, mohou si říct: „Konečně to někde je.“ A i kdyby se jen jeden Rus z těch všech rozhodl udělat něco podobného, tak mi dávalo smysl riskovat.
Podle čeho jste vybíral místa, kam jste nálepky umístil?
Kamkoli, kde chodí lidé. Nejbezpečnější pro mě byly parky, kde jsou stromy, také sloupy veřejného osvětlení, na nichž jsem se naučil, jak to dělat rychle a nepozorovaně. Pak třeba koloběžky. Odvážná místa byla kdekoli v metru a okolí Rudého náměstí. Samolepku jsem také umístil na veřejné záchody naproti obrovské budově Federální služby bezpečnosti.
Který okamžik celé cesty dnes zpětně považujete za nejrizikovější?
Nečekal jsem problém u hrobu Alexeje Navalného. Bylo tam jen šest lidí, z toho čtyři v různých uniformách, jeden civilista a já. Jen co jsem na hřbitov vkročil, jsem si okamžitě uvědomil, že jsem v háji. Hrob leží přímo u vchodu. Instinktivně jsem zahnul na druhou stranu a šel podél zdi úplně jinam, což každého zmátlo. Vydal se za mnou civilista, který mě neustále sledoval. Dvakrát šel proti mně a neustále s někým telefonoval. Věděl jsem, že zeď nejde přeskočit, takže jsem to obešel celé dokola. Také jsem věděl, že dva muži v uniformách na mě čekají u východu. Prošel jsem přímo mezi nimi bez zastavení. O jednoho jsem se otřel. Překvapilo je to. Čekal jsem, že na mě sáhnou, ale jen jsem za sebou slyšel: „Co vy?“ a já odpověděl: „Jsem turista.“ Pořád jsem šel dál. Pak se mě zeptali, odkud jsem, tak jsem odpověděl, že neumím rusky, že se omlouvám. Tep jsem měl podle hodinek 140.
Snímek z moskevského hřbitova, kde je pochován opozičník Alexej Navalnyj. Vepředu dva uniformovaní muži, kteří s Píchalem na cestě ze hřbitova hovořili
Jaký jste měl plán pro případ, že by vás Rusové zadrželi?
Každé ráno jsem se na to připravoval. V mobilu jsem vymazal, co už nebylo potřeba, jiné věci uložil a zabezpečil. Pokud jsem byl na internetu, promazával jsem historii, přepínal profily a vypínal VPN. Vzal jsem si do kapsy GPS lokátor, druhý jsem měl na kole. Měl jsem u sebe léky a různé věci, které by mi mohly pomoct v prvních hodinách. Byl jsem psychicky připravený na případný výslech. Čekal jsem otázky typu, kde jsem byl, kam teď jedu a proč. Tohle bylo potřeba mít přichystané.