Alexej nechce do války, žije v rozstříleném paneláku pod palbou Rusů

(od spolupracovnice Novinek)

Není to dobrý den na to pracovat v tomhle městě. Obloha je jako vymetená, na nebi ani mráčku, ani stín. Jasná obloha a zářící slunce, to nejsou žádoucí podmínky k tomu jezdit na frontovou linii, kterou se tohle malé bezvýznamné město stalo. Jasno a dobrá viditelnost je tím nejlepším, co si mohou přát ruští dronaři, operující na všech úsecích tisícikilometrové donbaské fronty. I v Časiv Jaru, městečku vzdáleném asi deset kilometrů od Bachmutu, o nějž se vedla devět měsíců trvající bitva až do května 2023. Stala se symbolem dosavadní války na Ukrajině.

Situace je nyní neporovnatelná s tou, která panovala ještě v průběhu letní ukrajinské protiofenzivy. Drony tu byly aktivní vždycky, ale bezprecedentní množství ruských dronů brázdících nebe nad Donbasem je nyní takřka neuvěřitelné. „Jestli mám dát nějaká čísla, na dva drony ukrajinské tu mám sedm až devět dronů ruských,“ říká mi na jiném úseku fronty velitel speciální dronové jednotky, která nechce být jmenována.

S natáčením rozhovorů, a vůbec s tím dostat se na frontu, je potíž. Mnohem větší, než byla ještě před šesti měsíci – právě kvůli dronům. V podstatě máte slušnou šanci, že vás drony sejmou ještě předtím, než na frontu dojedete. Je to stále nebezpečnější, zejména po pádu Avdijivky, kdy se Ukrajincům nedaří prakticky nikde postupovat.

Po pádu Bachmutu v květnu minulého roku se fronta přiblížila k na ukrajinské poměry malému městečku Časiv Jar. Před „polnomaštábkou“, tedy širokou invazí ruských sil na Ukrajinu v únoru 2022, tu žilo asi 13 000 obyvatel. Přes Časiv Jar jsem často projížděla, když jsem dokumentovala obranu a pád Bachmutu. Byla to pro mě ještě jakž takž bezpečná zóna, a když jsem se z Bachmutu dostala až sem, připadala jsem si v bezpečí, i když už únoru a březnu na městečko dopadaly zhusta ruské rakety a dělostřelecká munice.

Časiv Jar, to je v zásadě rozlehlé centrum s budovami samosprávy, nemocnicí a pak už to jsou prakticky jen paneláky. Stejné jako v Bachmutu, Avdijivce nebo ve Vuhledaru. Jen tady jsou většinou čtyř- nebo pětietážky, tedy pětipatrovky. Dnes už je většina z nich neobydlená, s vytlučenými okny, dírami po raketách, kterými profukuje vítr. Jestliže tu ještě v dubnu loňského roku byly stovky obyvatel, teď už budou jen desítky. Rozstřílené paneláky objímá ticho, zlověstné, mrtvolné, jako kdybyste se pohybovali ve městě odsouzeném k zániku…

Dojíždíme na kraj města. Doprovází mne dva vojáci v ukrajinských uniformách – Bělorusové, kteří tu proti Rusku bojují. S Kyrilem a jeho kolegou, který chce zůstat v anonymitě, jsem se seznámila v průběhu letní ofenzivy, kdy mi hodně pomohli. Doprovázejí mne i nyní. Město se změnilo. Mám informace, že tu má být ještě poslední „Punkt nězlamnosti“, tedy místo, kde se soustřeďuje pomoc civilistům, kteří ještě z různých důvodů zůstávají. Někteří jsou staří a neumí si představit žít jinde, nemají příbuzné nebo se bojí jít někam do neznáma. Už si zvykli na to, co se tu každý den odehrává – intenzivní ostřelování.

Auto musíme zaparkovat hned u jednoho z prvních paneláků. Ruské drony pátrají po všem, co by mohlo ukrývat vojáky, včetně osobních aut, kterými se přesunují. Zvláště velkých terénních aut. Dál jdeme pěšky. Je krásně, udělalo se konečně trochu teplo, což bychom jinak ocenili. Kde ale najít v mrtvém městě centrum pro civilisty? Tam, kde je slyšet z podzemí nebo prvních pater paneláků hluk generátorů, tam žijí lidé.

Ale není vždy snadné se k nim přes rozbité vchody dostat. Potkáváme dva muže, kteří nám ukazují směr, kterým máme jít dál. Kyril má s sebou detektor dronů. V tu chvíli se rozezvučí. Kyril se podívá k nebi: „Nad námi je zala, která hledá cíle pro lancety.“ Obávané ruské drony, které mohou být použity jako kamikadze. Jsou téměř dokonalé. Co budeme dělat? „Budeme se snažit neopouštět moc budovy,“ říká Kyril, ale právě kráčíme po chodníčku kolem jednoho z rozstřílených paneláků. Nezbývá než doufat, že nebudeme dostatečně lákavý cíl.

Městem zní neustále také dělostřelecká palba, ale to už je tady běžné. Najednou se proti nám objeví starší muž a žena na kolech. Mlčky přikývnou na dotaz, jestli jdeme k Punktu nězlamnosti správně. Když už se někde někdo objeví, nechce s námi mluvit. Kyril ukazuje na jámu v zemi před jedním z paneláků. „Sem dopadla KAB, letecká řízená bomba.“ Ztrácí se v kráteru.

Letecké pumy začalo nyní Rusko používat v nevídané míře. Cestou z frontové linie kolem Avdijivky se nám obzor postupně ozařoval dopady a explozemi tunových bomb. Jedna za druhou. Není proti tomu prakticky obrany, Ukrajinci nemají dostatek letadel nebo jiných prostředků pro sestřelování letounů nesoucích KABy. Co se stane s lidmi, kteří jsou v místě dopadu, si ani nechci představovat. Od rána Rusové vrhají KABy i na Časiv Jar.

Konečně dostáváme informaci, že v paneláku před námi sídlí Punkt nězlamnosti. Nesmím točit, aby ho nebylo možné lokalizovat. Je to asi stejně jedno, i kdybych ho dala ten den na sociální sítě. Už ho třikrát zbombardovali. Třikrát se musel přestěhovat a ani v tomhle paneláku určitě nevydrží dlouho. Ale respektuji samozřejmě všechna bezpečnostní opatření.

V malé místnosti v prvním patře sedí asi šest starých lidí. Ptám se po vedoucím centra. Starší žena mi odpovídá, že má právě službu, ale rozhodně se mnou nebude mluvit. Tady se zeptejte, kývne hlavou směrem k muži středního věku s ryšavou bradkou. Ten jediný je ochotný mluvit na kameru.

„Jsem tu od prvního dne, jsem z Časiv Jaru, jsem místní. Zatím odtud nikam pryč nechci, a mám k tomu své důvody. Nechci, aby mě naverbovali lidé z vojenkomatu (odvodové komise, pozn. aut.). Nechci jít bojovat. Zaprvé jsem věřící člověk, nechci nikoho zabíjet. Zadruhé nevím, proč bych měl bojovat, nesouhlasím s politikou ukrajinské vlády po Majdanu. Čekám na to, až se tahle vláda změní,“ říká osmačtyřicetiletý Alexej.

Vypadá mladší než na proklamovaný věk. Tedy podle donbaských měřítek. Bydlel v nedalekém domě, který ale částečně zničila raketa. Teď žije v bytě jednoho ze svých známých. Ve městě není elektřina, nejde voda. S hygienou to je těžké, ale Alexej si dávno zvykl. Na koupání mu stačí jeden kbelík vody.

Každý se tady nějak opatřil, sehnal si kamna, jídlo zatím vozí dobrovolníci nebo armáda. „Ale dobrovolníci už přijíždějí velmi zřídka. Podle toho, jak jsem to pochopil, úřady nechtějí, aby zajížděli do míst, kde probíhají boje,“ pokyvuje hlavou Alexej.

Samozřejmě, že dobrovolníci jezdí málo, je to pro ně smrtelné riziko. Riskují životy kvůli lidem jako Alexej, kteří mohli dávno odejít z města, jež je zřejmě na cestě k podobnému osudu jako Bachmut.

Ptám se Alexeje, co bude dělat, až se Rusové dostanou do města, což je velmi pravděpodobné. Zatím se jejich nápor soustředí na Ivanivské, nedalekou vesnici, ale mají zde i podle ukrajinských zdrojů „částečné“ úspěchy, což nevěstí nic dobrého.

„Nevím, co budu dělat. Nevím. Možná uteču do týlu, sakra, já nevím. Já si to neumím představit… Nikdy jsem nebyl v Rusku, tak nějak si to neumím představit. Moje přání není odjet do Ruska, nikoho tam nemám. To nemá smysl,“ odpovídá Alexej. A dál se pouští do úvah: „Rusko je velmi silné, připomíná Ameriku. No a Amerika… to je země, kde bez práce člověk zkrátka zemře, tak bych řekl – a podobně to vidím i u Ruska. Tak jak to sleduju v televizi, připomíná mi ji čím dál víc, no a proto se mi přestalo trochu líbit Rusko…“

Možná je Alexej budoucím starostou města Časiv Jar, možná zahyne pod ruskými bombami, možná přežije. S ním sedí v zšeřelé místnosti osvětlené žárovkou napájenou z generátoru maličká stará babička. Nechce říci své jméno. Sedí tu a plete. „Co mám dělat? Když ostřelují, vezmu si jehlice a pletu. Aspoň jsem užitečná.“ Když se s ní zapovídám, najednou mě obejme a pak se upřou její staré oči do mých: „Upletla jsem ponožky, počkejte, musím vám je dát!“ Než se stačím vzpamatovat stařenka mizí kdesi venku. Loučím se u dveří za zvuků arty, naštěstí té ukrajinské. Babička se zase odněkud vynořila, asi ze sousedního vchodu. Podává mi červenobílé teplé ponožky. Ptám se jí znovu na jméno, abych věděla, od koho jsou. „Od neznámé babičky z Časiv Jaru,“ úsměv jí vykouzlí hluboké vrásky kolem očí…

Na pozicích nad Bachmutem je zatím klid. Kolem duní dělostřelectvo, ale je to samá odchozí palba, kolem nás se nacházejí další ukrajinské dělostřelecké posty. Dojíždím k jednomu z nich skrytému mezi terikony, kopečky z vytěžené hlušiny.

Vítá mě Saša. Sašové jsou tu na postu hned dva. Vedle blindáže se pod horou roští ukrývá houfnice Gvozdika. Je to exponát skoro jako z muzea, je z roku 1971. „Ale stále jsme schopni z ní střílet a trefovat se výborně,“ směje se Saša, velitel postu. Vede nás k dalším blindážím, kde chlapi žijí, kde vaří, kde krmí kočku, která tu s nimi žije.

Celkem poklidnou atmosféru najednou přeruší hluk ve vysílačce. „Do boje!“ Chlapi dostali koordináty ke střelbě na nepřátelský cíl. Nevím chvíli, co se děje, všichni letí nahoru k houfnici a o mě se nestarají. Běžím za nimi. Rychle nastavují souřadnice. „Obstrel!“ ozve se rána, ale ne tak ohlušující jako z amerických houfnic. Přece jen, karafiátek, jak by mohlo znít jeho jméno v překladu, už má svůj věk. Pak následuje druhý záblesk z hlavně a další rána. Běžíme do blindáže. „Už je to dobrý, nezaměřili nás, to už by stříleli,“ směje se Saša.

Vlastně se pořád směje. Ono je to velké štěstí, že má čím střílet. Zatím. Na úseku fronty nedaleko Doněcku jsem potkala dělostřelce, velitele Sanju, který už neměl nic: „Nemůžu se podívat pěchotě do očí, nemám je čím krýt,“ řekl mi s depresí vepsanou do celého svého obličeje.

Vydrží tohle Časiv Jar a další frontová města? Bojovat bez munice prostě nejde, i kdyby člověk byl sebestatečnější.