Bojují a umírají za Ukrajinu. Zvláštní zpravodajka Novinek mezi Bělorusy na frontě

Kyril zvýší rychlost a jen mávne na vojáka s ukrajinskou nášivkou na rukávu. Na sobě má kompletní výstroj výsadkáře, vedle volantu ční hlaveň jeho pušky. Vypadá nebezpečně, ale zároveň přátelsky. Je jedním z nich. Ačkoliv je příslušníkem pro Ukrajince nepřátelského národa. Kyril Jakimovič je Bělorus a bojuje za svobodu nejen Ukrajiny, ale také své země.

Stát se součástí ukrajinské armády není pro Bělorusy, kteří chtějí dát najevo svůj nesouhlas s Lukašenkovým režimem a Putinovským Ruskem, vůbec nic jednoduchého. I pokud se jim podařilo dostat z Běloruska před vypuknutím války na Ukrajině. Jsou z principu všichni nepřátelé a Ukrajinci se na ně musí dívat podezřívavě. Můžou to být Lukašenkovi špioni, a také občas bývají. Každý, kdo projde sítem prověřování, má za sebou těžkou zkoušku. Musí si umět vydobýt důvěru národa, proti němuž běloruský prezident chová zcela nepřátelské postoje.

Vydobyl si ji i Kyril, jemuž život změnila ruská invaze na Ukrajinu. Rozhodl se, že je čas udělat něco, o čem přemýšlel už dlouho, když se před patnácti lety rozhodl odejít z Běloruska do Česka. Začal se připravovat na přímé zapojení do bojů proti Rusům, kteří stejně jako Ukrajinu dusí i jeho zemi, rodné Bělorusko. Mnoho měsíců strávil výcvikem mimo Ukrajinu. Dřív rád střílel, střelba byla jeho koníčkem. Nyní se stal lovcem. V noci vychází na hon, ale v hledáčku jeho pušky se neobjevují zajíci či divočáci. Z Kyrila, ještě nedávno horského průvodce, se stal noční odstřelovač. Jeho práce je likvidovat ruské útočníky, navádět dělostřelectvo a tím krýt svoje ukrajinské spolubojovníky. Pracuje výhradně v noci a na jednom z nejnebezpečnějších úseků současné ukrajinské fronty – kolem vesnice, jejíž jméno má ale zůstat utajeno.

Z vesnice nezbylo téměř nic. Byla za poslední měsíce války doslova rozstřílená, nestojí v ní jediný dům, jediný strom, není prakticky nic, kde by se dalo krýt. Rusové obsadili všechny strategické vyvýšeniny kolem, kopce z vytěžené donbaské hlušiny. Tím mají dokonalý přehled o tom, co se v troskách vesnice šustne. Vede sem jediná přístupová cesta, která je neustále pod ruskou palbou. Jak se Ukrajincům daří v oblasti držet alespoň nějaké pozice, je v podstatě záhadou. Navíc nepřítel je zde dobře vybaven a netrpí nedostatkem munice.

„Dříve tu útočila ruská pěchota, teď tu je čečenský specnaz, nemají nedostatek zbraní, ale zatím je jejich výsledek nulový. Ale vypadají dobře,“ usměje se Kyril, i když pak dodává, že ztráty jsou vysoké, jak u bránících se Ukrajinců, tak samozřejmě ještě ve vyšších počtech u útočící ruské armády.

Bezvýznamná dědina teď vypadá jako válečné pole u Ypres za první světové války. Ukrajinci chodí na pozice jen v noci, a pokud je někdo zraněn, musí se s jeho evakuací počkat až do tmy.

I když i tady existují výjimky. Ukrajinský voják s přezdívkou Dynamik mi ukazuje video natočené právě zde. Zničenou vesnicí na kole projíždí jeho kamarád. Za bílého dne. Vepředu košík, v něm láhev s vodou. „Pitný režim je třeba dodržovat,“ fanfarónsky komentuje situaci i to, že po něm právě nyní vystřelil snajpr a minul. Za dva dny píšu Dynamikovi, jestli by mi to video neposlal. Za několik dalších dní zjistím, proč mi vždy veselý a hovorný Dynamik neodpovídá. Už není mezi živými…

Kyril Jakimovič není ani zdaleka jediný Bělorus bojující ve žluto-modrých barvách. Na Ukrajině působí několik stovek Bělorusů, v nejrůznějších jednotkách. Nejznámější je asi pluk Kalinovského, který je od března 2022 také součástí Ozbrojených sil Ukrajiny. Další Bělorusové bojují v cizinecké legii a další jsou roztroušeni po různých dalších jednotkách.

A pak je tu nový útvar, který se zformoval oficiálně na začátku června a v jehož čele stojí Valery Sachaščyk, ministr obrany v exilové vládě Svjatlany Cichanouské. Podplukovník Sachaščyk je již dnes nejen mezi Bělorusy legendou. Je tím typem člověka, z něhož jde na jednu stranu respekt, ale na druhou stranu i nesmírná laskavost. Všichni příslušníci jeho nové jednotky na něj pějí chválu a zmiňují jeho skvělé velitelské vlastnosti a spravedlnost. Zkrátka ideální velitel.

S Valerym Sachaščykem se seznamuji již v Praze, ještě před odjezdem na Ukrajinu. Do Prahy přijel přednášet a dát veřejnosti najevo, že většina Bělorusů není zajedno s proruskými postoji dlouholetého diktátora Lukašenka. Teď vypadá úplně jinak. Oblek vystřídala uniforma, moc toho nenaspal, několik dní za sebou řídil. Jsme na jižním Donbasu, poblíž frontové linie, v domě, kde sídlí běloruské jednotka, zapojená do 79. brigády Ozbrojených sil Ukrajiny.

„Když začala válka, hodně Bělorusů odešlo na Ukrajinu, protože byli pobouřeni tímto barbarským útokem. Jak někdo může ve 21. století bombardovat civilní města, zabíjet civilisty? Cítil jsem, že je mou povinností pomoci, aby Bělorusové umírali méně a pracovali efektivněji,“ říká důstojník, který sloužil v běloruské armádě až do roku 2002, kdy z ní odešel. V roce 2020 se zapojil do protestů po volbách v Bělorusku, zejména v Brestu, kde dlouho sloužil a kde má stále mnoho přátel a lidí, kteří na jeho velení stále vzpomínají s respektem.

Volby tehdy skončily tak jako vždy – vítězstvím Lukašenka. Podle některých komisí a nezávislých průzkumů ale dosáhla oponentka Svjatlana Cichanouská mnohem lepších výsledků, než jí přiznala běloruská volební komise. Cichanouská odmítla uznat výsledky voleb, odešla do Litvy a v březnu 2023 byla odsouzena v Bělorusku k 15 letům vězení. Demonstrace, do nichž se zapojily statisíce lidí, nakonec nepřinesly žádnou změnu ve vedení země, jíž vládne Lukašenko tvrdě už od roku 1994.

Do protestů se zapojili snad všichni Bělorusové, s nimiž jsem nyní na ukrajinských frontách mluvila. A někteří byli znechuceni z toho, jak vyzněly do ztracena.

Jako Dáša, běloruská granátometčice a medička v jedné osobě. Nejmenuje se Dáša, je to její nom de guerre, tady na Ukrajině se říká „pozyvnoje“. Proč Dáša? Podle těžkého kulometu DŠK. Sama Dáša je také těžký kalibr. Ztepilá, vysoká blondýnka, bývalá kickboxerka.

„Když skončily protesty v roce 2020, byla jsem strašně zklamaná. Místo toho, abychom se radikálně postavili Lukašenkovu režimu, jsme šli cestou květinové revoluce. Měli jsme udělat Majdan jako Ukrajinci. Ano, jsem asi radikálka, ale tak jsem to cítila,“ vypráví bývalá studentka medicíny.

Říká, že za rok na frontě se toho naučila víc než za celé studium. Na Ukrajinu přišla právě po vyšumělých protestech v roce 2020. „Nevěděla jsem, jestli mě vezmou k nějaké jednotce, byla jsem ochotná dělat úplně cokoliv, pomáhat v kuchyni, vařit vojákům. Ale povedlo se mi to a stala jsem se bojovnicí. Vycvičili mě a teď jsem tady,“ říká dvaadvacetiletá dívka.

Pohybuje se na frontě nebo poblíž fronty, kde hygienické podmínky nejsou nejlepší. Dáša říká, že si zvykla. I její tělo si prý zvyklo, nepotřebuje každodenní sprchu. Čistotný člověk si podle ní vždycky najde možnost, jak se umýt. „Radši budu žít tady v té chalupě bez vody, riskovat život na frontě, než abych živořila v Bělorusku, které dusí Lukašenko a Rusové,“ pokračuje smělá blondýnka.

Je to atraktivní dívka, která ale při focení a natáčení důsledně používá kuklu. Aby neohrozila svoje známé a příbuzné v Bělorusku. „Tam můžete jít sedět třeba za to, že si vezmete ponožky v běloruských barvách. Režim si vždycky najde nějakou záminku,“ potvrzuje Kyril.

Dáša dále vypráví nejen o svých zkušenostech z boje, ale také o sexismu v armádě. „Sexismus vždycky byl a bude přítomen v armádách všude na světě. Já jsem ale našla vlastní metodu, jak s ním bojovat. Prostě jsem to začala ignorovat. A zdá se mi, že to funguje, všichni mě respektují a asi mě mají i rádi,“ rozesměje se na celé kolo a nikdo v jejím okolí o tom nemůže pochybovat.

Za chvíli si už Dáša kontroluje svůj zdravotnický materiál a vydává se na místo, kde bude připravena poskytovat první pomoc zraněným vojákům. Bělorusům i Ukrajincům. „Nejradši bych se ale vrátila ke střílení,“ otáčí se na mě, než nasedá do auta.

Odjíždím i já, společně s Kyrilem a jeho parťákem Borsem jedeme na polygon, kde si potřebují zastřílet zbraně. Je to sice prostor pro trénink, nicméně je blízko fronty, a tak se tu výstřely z odstřelovací pušky mísí se zvukem dopadu dělostřeleckých granátů.

„Chystáme se na noční práci, potřebujeme si zastřílet noční zaměřovač. Na kulometu nebo odstřelovací pušce udělá dobrou práci. Budeme na úseku fronty, kde protivník nečeká, že bude někdo, kdo na něj dostřelí. Bude překvapen,“ vysvětluje Kyril.

Z jedné strany máme Marjinku a z druhé Vuhledar, dvě velmi exponovaná místa jihodoněcké fronty. Z obou stran se střílí. Odstřelovací puška s tlumičem je jediná funkční a připravená k boji, kterou běloruská skupina používá, dostala ji od dobrovolníků.

„Ještě máme starší, ale velmi kvalitní českou pušku CZ 550, ale bohužel máme k ní jen jeden zásobník. Ani nevím, jak se k nám dostala. Oslovil jsem výrobce a zkusil, jestli něco nebudou mít, ta puška už se nevyrábí. A on začal hledat a našel pro nás ještě jeden zásobník,“ říká Kyril. Ani jejich kolegové ze 79. brigády nemají vybavení nazbyt, a tak se Bělorusové snaží opatřit si zbraně a munici i svépomocí.

Na zpáteční cestě jsem svědkem oficiálního vyhlášení vzniku 1. běloruské samostatné výsadkové útočné roty. Zastavujeme za vesnicí, ani nevím jak, kolem je najednou několik aut, z nichž vyskakují vojáci. Někteří s šátky přes obličej, ale poznávám už své předchozí respondenty.

Všichni se seskupí kolem Valery Sachaščyka, který se obrací na své spoluobčany v prvním videoposelství nově založené roty. „Obracím se na vojáky Ruské federace, kteří se nyní nacházejí na území Běloruské republiky. Nikdo vás do naší vlasti nepovolal. Jakékoli dohody s nezákonnými běloruskými orgány nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsány. Jste okupanti stejně jako vaši krajané, kteří jsou nyní na Ukrajině,“ hřímá Sachaščyk obklopenými svými vojáky.

Má to být základ budoucí svobodné běloruské armády. Na Ukrajině získá bojovou zkušenost, což je pro každou armádu nesmírně cenné. Přesto Sachaščyk doufá, že bude možné se vyhnout krveprolití při svržení Lukašenkova režimu.

„Vždy jsme byli a budeme jeden národ. Zločinecké uskupení, které se nezákonně zmocnilo vlády v Běloruské republice, rozdělilo národ a snaží se nás postavit proti sobě. Ale my nemáme důvod bojovat mezi sebou. Skládali jsme stejnou přísahu, že zabezpečíme mír a svobodu naší vlasti. Nedopusťme, aby se prolévala krev. Pamatujme na tuto přísahu, naplňme ji!“ obrací se na vojáky v Bělorusku, prozatím loajální Lukašenkovi.

Nově zformovaná běloruská rota je součástí 79. brigády, což jsou také parašutisté. Brání jihodonbaskou frontu. Jde o jednotku založenou v roce 1979. Účastnila se také obrany doněckého letiště, kde proslula statečností a jejím členům se přezdívalo kyborgové. Tuto část fronty snad drží silou vůle, protože ani vybavení této staré jednotky není zrovna dokonalé a dostatečné. A i když útočící nepřítel má mnohem vyšší ztráty, ty se nevyhýbají ani obráncům.

„Už jsme utrpěli první ztráty. Těžce zraněn byl jeden z nejlepších bojovníků naší roty. Nyní ukrajinští lékaři bojují o jeho život,“ říká velitel Sachaščyk.

Součástí roty je i muž, který nesmí být zachycen ani na fotkách, ani na videu. Jde o běloruského specialistu, který ještě donedávna sloužil v Lukašenkově armádě. Byl vycvičen v Rusku, umí ale také skvěle anglicky. V bojích se již osvědčil. Přitom musel sám projít těžkou zkouškou ukrajinské prověrky. Co se během ní dělo, nikdo kromě zúčastněných neví. Jack, jak zní jeho přezdívka, se na Ukrajinu dostal dramatickou cestou, jeho rodina žije v Bělorusku, a pokud by se jeho identita prozradila, mělo by to dalekosáhlé následky.

Zato Rižik, čtyřiadvacetiletý bývalý kadet z vesnice Zastravěče, nemá problém o sobě a své minulosti mluvit. Fotografovat mohu také. Rižik (Zrzek) má už rodinu v Polsku v bezpečí. Na Ukrajinu se dostal přes Gruzii. Sloužil zde v cizinecké legii, ale když se dozvěděl o založení běloruské roty, přidal se. „Mám šanci, že se zase podívám do Běloruska, ale s tou správnou armádou,“ směje se, když si čistí zbraň.

Za chvíli Rižik vyráží opět do boje. Z batohu vyndavá tabletky. Loperon. „To mi pomůže zmenšit potřebu chodit na záchod,“ vysvětluje a bere si celou hrst. Zdravé to asi není, ale to je zbytečné řešit tváří v tvář situaci na frontě s ruskou převahou.

Rižik si balí i čokoládové tyčinky. „Na frontě potřebuješ jenom kafe, cigára a Snickers,“ glosuje svoje přípravy na boj. Kolem se neustále motá pes Žmych, kterého Bělorusové našli u Bachmutu, a tady, na podobně těžkém místě fronty, dostal nový domov.

Rižik si nasazuje vestu, nahazuje těžký batoh. Kontroluje dva granáty. Jeden je na vestě, ten je určen pro nepřítele. Druhý je umístěný pod vestou, pro případ, že by Rižika chtěli dostat živého. Bělorusové, vyhnanci z vlastní země, jsou tady rozhodnuti pevně – svoboda, nebo smrt.