ANALÝZA: Putinovy fantasmagorie o Ukrajině a jak to bylo doopravdy

V televizním projevu krátce před uznáním odštěpenecké Doněcké a Luhanské lidové republiky (22. února) dal Putin jasně najevo, že Ukrajina je historicky ruská země; Ukrajinci nejsou a nikdy nebyli svébytným národem, ale jen – podobně jako Bělorusové – jakousi větví Rusů, s nimiž jsou historicky, kulturně i jazykově spjati. Ukrajinská státnost je produktem Sovětského svazu a vznik samostatné Ukrajiny jen důsledkem jeho rozpadu. Ukrajince prý vymyslel Lenin, a jsou tedy vlastně produktem bolševického režimu.

Svou myšlenku pak Putin rozvedl takto: vláda v Kyjevě se od roku 2014 snaží zbavit všeho ruského a nazývá to dekomunizací; když už tedy ukrajinští „fašisté“ takto postupují, neměli by zůstávat na půli cesty a měli by v rámci dekomunizace uznat, že jsou vlastně Rusové, tak jako jimi byli před bolševickou revolucí v roce 1917.

Putinova esej a projev dobře ukazují způsob jeho myšlení a jeho vnímání Ukrajiny jako něčeho, na co má Rusko z historických důvodů nárok. Jinak je třeba říci, že ve svém projevu nebyl nijak originální: zopakoval jen ve velmi mírně modifikované formě starou doktrínu carské vlády o trojjediném ruském národu skládajícím se z Velkorusů, Bělorusů a Malorusů (tj. Ukrajinců).

Carská vláda popírala existenci svébytného ukrajinského národa a „maloruský separatismus“ prohlašovala za umělý konstrukt vzniklý v Berlíně a ve Vídni s cílem rozbít „jednotný“ ruský národ.

Ani výrok, že Ukrajince vymyslel Lenin a jeho bolševický režim, není původní, byť to možná Putin sám neví: podobná fantasmagorická tvrzení nacházíme ve dvacátých letech v pracích ruských pravicových „bílých“ emigrantů. Pravda ovšem také je, že to, co Putin řekl, si nemalá část Rusů skutečně myslí. Mnoho Rusů totiž nedokáže vnímat Ukrajince jako skutečně odlišný národ, ale vidí v nich jakési „mladší bratry“, které je třeba chránit, a to bez ohledu na to, zda o to stojí, či nikoliv.

Je možné, že právě současná rusko-ukrajinská válka, v níž se Ukrajinci houževnatě brání ruské invazi a dávají tak viditelně najevo, že o ruskou pomoc od Putina nestojí, přinese v ruské společnosti zlom.

Nechme na chvíli Putina a podívejme se, jak to bylo doopravdy. Na území současné Ukrajiny existoval v raném středověku státní útvar označovaný jako Kyjevská Rus. Tu si přisvojují jako „svůj“ stát jak Rusové, tak Ukrajinci, takže z tohoto hlediska je vlastně ukrajinská státnost stejně stará jako ruská, byť reálně vzato tento útvar nebyl ani ruský, ani ukrajinský, protože tyto národy (a v dnešním pojetí žádné národy) v raném středověku neexistovaly.

Samotný název „Ukrajina“ vznikl až dlouho po vyvrácení Kyjevské Rusi Mongoly (Tatary) ve 13. století. Znamená „zemi na okraji“ a od raného novověku tak byla označována rozsáhlá a málo obydlená území za peřejemi („prahy“) na dolním toku Dněpru.

Sem, na území „za prahy“ (odtud název Zaporoží), se začali postupně stěhovat příslušníci různých etnik. Pocházeli většinou z řad uprchlých poddaných z Litvy, Polska i ruských knížectví. Zde zakládali vojensky organizované osady a kolonie; živili se zemědělstvím, obchodem, ale také kořistnickými výpady na jih, směrem k ústí Dněpru a na Krym, kde tehdy byl samostatný tatarský chanát.

Vzato čistě právně bylo toto rozsáhlé území v 15. sto­letí součástí Litevského velkoknížectví a po vzniku polsko-litevské unie v roce 1569 se stalo jihovýchodní pohraniční oblastí Polska proti krymskému chanátu a později proti osmanské říši. Reálně si tito vojensky organizovaní kolonisté označovaní jako kozáci (původ slova není dodnes zcela jasný), vládli sami a moc polských státních institucí nad nimi byla jen teoretická.

Polský stát kozáky na jedné straně používal k obraně proti vpádům krymských Tatarů a osmanských Turků, na druhé straně se ale snažil dostat kozáky pod svou pevnou kontrolu. Omezoval jejich dosavadní samostatnost a snažil se bránit svévolným kozáckým výpadům na území pod osmanskou svrchovaností.

Spory kozáků s Polskem vedly od konce 16. stol. k opakovaným kozáckým povstáním. K největšímu z nich došlo v roce 1648 pod vedením Bohdana Chmelnyckého, který dokázal porazit polské vojsko a zřídil na dolním Dněpru „území záporožského vojska“, fakticky samostatný kozácký stát. Ukrajinská historiografie tradičně považuje tento útvar za raně novověký ukrajinský stát a záporožské kozáky za Ukrajince.

Chmelnyckij ovšem věděl, že trvale se Polákům neubrání, a proto se rozhodl požádat o pomoc svého východního souseda – Rusko. Tato pomoc ale nebyla zadarmo, protože ruský car Alexej Michajlovič žádal, aby se mu kozáci podrobili. 18. ledna 1654 Chmelnyckij a tzv. kozácká staršina (jakási kozácká šlechta) na shromáždění (radě) v městě Perejaslav souhlasili s přijetím svrchovanosti ruského cara výměnou za spojenectví proti Polákům a s výhradou, že jim bude v plném rozsahu ponechána dosavadní samospráva.

Tato tzv. Perejaslavská rada je v Rusku zpravidla vysvětlována jako „opětovné spojení Ukrajiny s Ruskem“, zatímco na Ukrajině ji interpretují jako spojení dvou státních celků, v němž si kozáci zachovali i nadále vlastní svébytnost a rozsáhlou autonomii. To je nepochybně bližší pravdě, byť je třeba dodat, že Rusko se prakticky od počátku snažilo kozáckou autonomii omezovat a zhruba o sto let později – za vlády Kateřiny II. Veliké – ji zrušilo úplně.

Tvrzení o „sjednocení Ukrajiny s Ruskem“ je problematické. Rusko-polská válka, která v důsledku „Perejaslavské rady“ vypukla, skončila v roce 1667 kompromisním mírem, kterým byla Ukrajina rozdělena: Rusko získalo území na levém břehu Dněpru včetně města Kyjev, území na pravém břehu bylo ponecháno Polsku.

V rámci postupného ruského pronikání k Černému moři a v důsledku trojího dělení Polska v letech 1772–1795 se sice postupně do rámce ruského státu dostala i větší část pravobřežní Ukrajiny, avšak dlouhodobě odlišný vývoj obou částí je dodnes patrný.

Východní část se do značné míry jazykově a kulturně rusifikovala, menší část obyvatelstva se v 19. století začala považovat přímo za Rusy.

Západní (pravobřežní) Ukrajina byla mnohem delší čas v rámci polského státu a byla tak silněji ovlivňována kulturními prvky západní Evropy. Specifickou oblastí je z tohoto hlediska Halič, kterou už při prvním dělení Polska získalo Rakousko a která v meziválečném období patřila Polsku.

Halič nebyla nikdy součástí Ruska, teprve v důsledku dodatku k německo-sovětskému paktu o neútočení se v září 1939 její východní část dostala do Sovětského svazu. Ruské vlivy zde byly proto vždy extrémně slabé. Pro Ukrajince z Haliče byli Rusové stejně cizím slovanským národem jako třeba Srbové nebo Češi. Obecně platí: čím dále na západ Ukrajiny, tím silnější ukrajinská identita a slabší vazby k Rusku a Rusům.

A ještě slovo o Krymu, který se dostal do Ruska za vlády Kateřiny II. V roce 1954 bylo v SSSR pompézně oslavováno třísté výročí Perejaslavské rady. Nikita Chruščov tehdy udělal gesto, které jej ovšem v rámci SSSR nic nestálo: vyčlenil Krym z Ruské federace a připojil jej k Ukrajině.

Novodobý ukrajinský národ vznikal postupně během 19. století, tj. ve stejné době jako většina národů ve střední a jižní Evropě. V Ruské říši v první polovině století ještě pro mnoho ukrajinských intelektuálů nebyl problém být současně v teritoriálním smyslu Ukrajincem a přitom se hlásit k ruskému národu. Dobrým příkladem je klasik ruské literatury Nikolaj Vasiljevič Gogol, ruský spisovatel ukrajinského původu.

Ukrajince a Rusy sice spojovala pravoslavná víra a jazyková blízkost, avšak to se ukázalo jako nedostatečné pouto: ukrajinská identita se nejpozději od čtyřicátých let 19. století postupně začala formovat v opozici k identitě ruské. Ruská vláda ostře zasáhla. V roce 1876 vydal car Alexandr II. dokonce zvláštní nařízení, kterým bylo zakázáno tisknout knihy v ukrajinštině nebo ukrajinské knihy dovážet ze zahraničí. Zakázáno bylo také vydávání jakýchkoliv ukrajinských novin.

Naproti tomu v rakouské Haliči se ukrajinský život mohl rozvíjet celkem volně, ukrajinština byla zavedena do obecných i středních škol; dominantní postavení v Haliči měli ovšem Poláci, a tak se zde ukrajinská národní identita formovala především v protikladu s identitou polskou.

Jako všechny národy i Ukrajinci využili první světové války k boji za národní nezávislost. Problémem ovšem bylo, že s ohledem na rusko-rakouský konflikt bojovali ve dvou proti sobě stojících armádách a ukrajinští politici dlouho neměli jasno, zda se mají raději orientovat na dohodové státy, anebo na centrální mocnosti (tj. na Německo a Rakousko-Uhersko). Situaci nakonec vyřešila bolševická revoluce v Rusku, po které Ukrajina v lednu 1918 vyhlásila samostatnou Ukrajinskou lidovou republiku.

Na podzim, po rozpadu Rakouska-Uherska, vyhlásili samostatnou Západoukrajinskou lidovou republiku také haličtí Ukrajinci ve Lvově. Ti se ale okamžitě dostali do konfliktu s Poláky, kteří už od počátku považovali Halič za součást vznikajícího obnoveného polského státu. Samostatnost Ukrajiny tak měla krátké trvání: už v létě 1919 obsadila Halič polská armáda a připojila ji k Polské republice. Ukrajinská lidová republika, kde se po celou dobu její krátké existence vystřídaly tři různé režimy, nakonec padla do rukou bolševiků, kteří zde zřídili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku (USSR). Ta se stala v roce 1922 svazovou republikou SSSR.

V meziválečném období se hlavní hybnou silou stala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) bojující od třicátých let v Haliči teroristickými metodami proti polskému státu. V srpnu 1939 došlo na II. sjezdu OUN k rozkolu na konzervativní křídlo vedené plk. Andrijou Melnykem a radikální křídlo vedené mladým Stepanem Banderou (ten se nemohl sjezdu osobně zúčastnit, protože si v té době odpykával trest doživotního vězení za účast na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého; z vězení se dostal po vypuknutí německo-polské války v září 1939). Melnyk prosazoval orientaci na nacistické Německo, a to za všech okolností.

Bandera vycházel z přesvědčení, že žádný stát v Evropě nemá zájem na vzniku samostatné Ukrajiny; byl ochoten spolupracovat s Německem, ale nikoliv bezpodmínečně a bez výhrad. Banderovy obavy se brzy naplnily. 22. června 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz a 30. června německé jednotky obsadily Lvov. Banderův zástupce Jaroslav Stecko zde téhož dne vyhlásil obnovení samostatnosti ukrajinského státu a ustavení prozatímní ukrajinské vlády. Němci to ale odmítli; Bandera byl zatčen (spolu s mnoha dalšími představiteli banderovské frakce OUN) a až do podzimu 1944 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen.

OUN začala na území Ukrajiny organizovat vlastní ozbrojené jednotky; postupně pohltila několik dalších ukrajinských vojenských organizací včetně Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jejíž název převzala. UPA bojovala nejprve proti ustupující Rudé armádě, poté proti německým okupantům a nakonec v roce 1944 opět proti Rudé armádě. Současně se ve Volyni a v Haliči, tedy v oblastech, které před válkou patřily Polsku, dostala do konfliktu s podzemní polskou Zemskou armádou (Armia Krajowa – AK).

Ve snaze dosáhnout „etnicky čistého území“ UPA ve Volyni a později i v Haliči rozpoutala masakry proti polským rolníkům, které jsou největší skvrnou na její válečné činnosti. Bandera na volyňské řeži žádnou vinu ale neměl, protože v té době seděl v koncentračním táboře. Je také třeba říci, že banderovská frakce neměla nic společného s vytvořením ukrajinské divize SS-Gali­zien v roce 1944. Vznik této divize, která bývá často vydávána za důkaz kolaborace UPA s nacisty, byl záležitostí melnykovské frakce OUN; banderovci se od akce distancovali a vyzvali členy divize, aby dezertovali a vstoupili do řad UPA.

OUN považovala demokracii za nefunkční systém; ukrajinský stát měl být budován na základě integrálního nacionalismu, což byl filozofický a ideologický systém vytvořený v meziválečném období Dmytrem Doncevem. Systém byl synkretismem různých myšlenkových směrů a převzal některé myšlenky italského fašismu, nikoliv však německého nacionálního socialismu.

Při kritice ukrajinského hnutí a OUN bývá především zdůrazňován nedemokratický, částečně fašizující program této organizace, dále pak spolupráce s nacisty za války a účast na etnických čist­kách proti Polákům a částečně na některých místech (hlavně na počátku nacistické okupace Ukrajiny) i proti Židům.

Tato kritika programu i činnosti je jistě oprávněná. Zločiny páchané UPA nelze omlouvat, či dokonce zpochybňovat. Činnost UPA za války, tedy před téměř osmdesáti lety, ale nijak nemůže zpochybnit právo Ukrajinců na vlastní stát a právo zvolit si takový režim a takovou politickou orientaci svého státu, jaké uznají za vhodné.

Postoj k OUN a UPA je ostatně i dnes na Ukrajině rozporný a je předmětem diskusí; k ideologii integrálního nacionalismu OUN se ale současná ukrajinská vláda ani žádná relevantní politická síla na Ukrajině nehlásí.

Na řadu kroků ukrajinské vlády v posledních letech je možné dívat se kriticky, rozhodně ale nelze současnou ukrajinskou vládu považovat za nedemokratickou, fašistickou, či dokonce „nacistickou“, jak tvrdí kremelská propaganda. Ostatně, ani kdyby vláda v Kyjevě nebyla demokraticky ustanovena, a i kdyby se otevřeně hlásila k myšlence integrálního nacionalismu OUN, ani potom by to neospravedlňovalo ruskou invazi.

Hlavním problémem Putina i mnoha lidí v Rusku je neschopnost mentálně akceptovat skutečnost, že výsledky druhé světové války již více než třicet let neplatí. Z toho, že Rudá armáda v roce 1945 došla až do Berlína a do Prahy, dnes nevyplývá politicky pro střední Evropu vůbec nic, a Moskva z tohoto titulu nemůže také nic požadovat, stejně jako nic nemůže požadovat třeba z toho titulu, že v roce 1814 došla ruská vojska do Paříže. Nic nevyplývá ani z toho, že Ukrajina byla v letech 1922–1991 součástí Sovětského svazu, protože ani ten už neexistuje.

Dávno bylo jasné, že Putin sní o obnovení hranic dávného Ruského impéria, nicméně se přiznám, že jsem do poslední chvíle nevěřil, že Ukrajinu napadne; nedovedl jsem si představit, že by poté, co opakovaně ujišťoval, že Rusko nemá v úmyslu na Ukrajinu zaútočit, učinil přesný opak. Putin udělal ze západních i našich politiků a vůbec všech lidí, kteří se v posledních letech opakovaně snažili o zlepšení vztahů k Rusku (v mezích svých skromných možností jsem tak činil i já), užitečné idioty. Jenže se přepočítal.

Nevím, jak válka na Ukrajině dopadne; přeji si samozřejmě, aby Ukrajinci ruské interventy vyhnali, a doufám, že se tak stane. Ale i kdyby se tak nestalo, a Putin vojensky na Ukrajině vyhrál, politicky by nezískal nic. Politicky prohrál vlastně už teď. Ztratil kredibilitu. Nemůže už nikomu dávat žádné záruky, protože jim nikdo neuvěří. Putin tak poškodil především Rusko: vehnal je do ekonomické, politické a mezinárodní izolace, ze které se bude těžko a velmi dlouho dostávat. Odskáčou to obyčejní Rusové, což je mi sice osobně velmi líto, ale nedá se s tím nic dělat – je na ruských občanech samotných, aby zvážili, zda je Putin skutečně vhodným prezidentem.

Kdyby měl Putin lepší schopnost analytického myšlení, pochopil by, že bez ohledu na vojenský výsledek operací na Ukrajině dosáhl pravý opak toho, co původně chtěl. Ukrajinci se sjednotili jako nikdy: i ruskojazyční Ukrajinci, které údajně Putin přišel chránit před „nacisty a narkomany z Kyjeva“, dnes stojí za nezávislostí Ukrajiny a bojují jako lvi s ruskými agresory.

Evropští státníci pochopili, že na Putina platí jedině hůl. V nové situaci – dokud je Putin v Kremlu – proto nemá Evropa jinou možnost než urychleně rozmístit ve východní Evropě jednotky NATO a sofistikované zbraňové systémy. Na pořadu dne je opět otázka případného členství Finska a Švédska v NATO – bu­dou-li si to i tyto státy přát.

A především: Ukrajinci dokázali, že se umějí Rusům postavit a bránit svou vlast. Je smutné, že mnoho západních státníků o tom ještě před několika dny pochybovalo. Proto si i Ukrajina členství v Alianci rozhodně zaslouží.