ANALÝZA: Je zavedená západní vojenská strategie špatná?

Otázky nabyly na síle po neúspěšné ofenzívě, kdy se nepodařil průlom přes ruské linie, i když tam nebyl splněn jeden ze základních předpokladů této strategie, jímž je získání vzdušné převahy. Tu však nedokázalo nad bojištěm získat ani ruské letectvo. Obrněná technika v prostředí plném protitankových zbraní a dronů přestává být úderným klínem, který pronikne přes obranu, ale je často terčem, který je potřeba chránit. Obě strany při útocích využívají spíše menších pěších jednotek, které po mohutné dělostřelecké přípravě útočí opakovaně a postupují často jen po metrech.

John Ferrari, který působí na American Enterprise Institutu, píše na Defense One, že stávající doktrína, která vychází z úspěchu ve válce v Zálivu, vede k budoucím porážkám. Válka v Zálivu ukázala, že po ovládnutí vzdušného prostoru se nasazením přesných zbraní podařilo zničit irácké jednotky. Správnost tohoto přístupu potvrdila i invaze do Iráku podniknutá v roce 2003, která vedla k rychlému pádu Saddáma Husajna. Koncepce vyhovovala všem, protože nebylo potřeba mít tak početné jednotky, což znamenalo úsporu, omezily se vlastní ztráty, tudíž nehrozil odpor veřejnosti, protože konflikt skončil rychle. Ale na své si přišli i výrobci zbraní, kteří mohli přicházet se stále sofistikovanějšími zbraněmi, jež se daly ovládat na dálku.

Současné války jsou ale dlouhé a sázka na expediční sbory elitních jednotek se neukazuje jako dobrá. Ferrari použil k označení stavu spojení viceprezidenta Ala Gora „nepříjemná pravda“. A tou nepříjemnou pravdou je, že USA po vítězství ve válce v Zálivu upadly do pasti vítězství a strategii použitou v jednom konfliktu zobecnily na všechny další. „Od Somálska v roce 1993 přes skoro dvě dekády bojů v Iráku a Afghánistánu až po současné války na Ukrajině a v Izraeli se stává zřejmým, že Spojené státy možná budovaly zcela špatnou válečnou mašinérii pro potřeby 21. století. Třicet let se všechno sázelo na malé, dokonalé a drahé jednotky, jejichž nedostatky byly skryty za růžovými politickými brýlemi, že budeme bojovat pouze v jedné krátké, technicky vyspělé válce,“ uvedl Ferrari.

„Obecně řečeno vidíme v první čtvrtině 21. století návrat k počátku 20. století. Rusové drží území, protože mohou soustředit více zdrojů. Izrael mobilizoval své obyvatelstvo. My na vlastní nebezpečí tuto skutečnost ignorujeme, přitom bublají potíže v jiné oblasti, když Čína usiluje o vojenskou modernizaci a posílení,“ varuje Ferrari.

Pro početně omezené americké síly bylo obtížné už vést současně válku v Iráku a v Afghánistánu, kdy posílení na jednom bojišti šlo na úkor oslabení na druhém. Potíže byly i s tím, že se nedostávalo vojáků pro rotaci, na což narážel už prezident George Bush.

Ferrari nepřichází s novou koncepcí, s novou strategií, ale navrhuje, jak se vypořádat se stávajícím stavem. Za prvé je podle něj nutné navýšit výrobu munice: „Naše zásoby jsou rutinně vyčerpány, protože se války vzpírají předpokladu, že budou krátké a budou vždy jen následovat po sobě. S politikou prosazující technologicky stále pokročilejší systémy jsme zapomněli, že je musíme i vyrábět.“

Oceňuje postup, který Pentagon uplatnil při zavádění dronů v rámci iniciativy Pentagonu nazvané Replicator. Pokud Pentagon nasadí úspěšně drony ve velkém měřítku ve zkrácených časových rámcích, pak by to mohlo fungovat jako cesta vpřed při navrhování a pořizování dalších zbraní. Bez ohledu na výsledek iniciativy je kruciální, aby zbraně byly „navrženy tak, aby se vyráběly ve velkém měřítku“. Snaha změnit situaci je vidět už u bombardéru B-21 Raider, který se již začíná sériově vyrábět, ač neukončil testy.

Svým způsobem jde o obrat o 180 stupňů, kdy už se nesází jen na technologickou převahu, ale současně na masové zavedení nové zbraně do výroby. Spojené státy se po porážce hitlerovského Německa, které bylo dosaženo díky větší ekonomické síle a schopnosti produkovat sériově účinné zbraně, upnuly k technologicky nadřazeným zbraním, jichž mělo stačit méně. Německé zbraně přitom byly mnohdy lepší než spojenecké, ale bylo jich málo. S tímto problémem se Spojené státy přitom setkaly už v korejské válce, kdy ani účinnější a dokonalejší zbraně nevedly k porážce mas čínských vojáků.

Za druhé zdůrazňuje, že nadále platí tvrzení, že na velikosti záleží. „Nyní máme armádu s nejmenším počtem vojáků v aktivní službě od druhé světové války a námořnictvo a vzdušné síly se také rychle zmenšují,“ varuje Ferrari. Jde však dál a nepřímo zpochybňuje i přechod západních armád k menším a mobilnějším praporovým taktickým uskupením namísto pluků a divizí. „Operační koncept lehkých společných sil neodpovídá realitě válčení, které jsme dnes svědky,“ tvrdí.

Proto se musí budovat mohutnější síly a masovost by se měla stát jádrem úvah o případných příštích konfliktech. Cituje slova své kolegyně z Institutu Mackenzie Eaglenové o tom, že je třeba „vrátit masu a opotřebování jako základní principy plánování sil“. Vytvořit by se měly takové síly, které by byly schopné vést víc válek současně po dobu několika let.

„Jediným, nejdůležitějším úkolem federální vlády je v naší ústavě zajištění společné obrany. Se strategiemi, které počítají jen s jednou krátkou válkou, kdy se omezují současné armádní zakázky, aby bylo v budoucnu možné investovat do technologicky vyspělejších zbraní, a zmenšují se vojenské síly, se nejde divit, že se příslovečná osoba na ulici může ptát, co dostává za 850 miliard dolarů vydaných každý rok na obranu. Musíme zapomenout na lekce ze Zálivu a uznat, že zbraně musí být možné vyrábět rychle a ve velkém měřítku a že na velikosti síly záleží,“ uzavřel Ferrari svou úvahu.